Paříž podnikatele podporuje. I když je dál brzdí
Francouzská vláda chce dát světu na vědomí, že podle oficiálních údajů vytvořili francouzští občané v roce 2005 rekordních 322 tisíc společností a letos pokračují podobným tempem. Francie je země, která sice vynalezla výraz „entrepreneur“, i v angličtině používaný pro podnikatele, ale proslavila se zároveň nevlídným postojem k tomuto typu lidí. Pomáhá tento stát konečně malým podnikatelům, aby se jim dobře vedlo?
Ano i ne. Stát se pokouší zrušit mnoho přežitých zákonů a předpisů, které majitelům malých podniků komplikovaly život. Francouzští podnikatelé však dál čelí kulturním, byrokratickým a finančním překážkám. Dokonce i vláda uznává, že každoročně zakládané podniky jsou většinou drobné a mají mizivé vyhlídky růstu. Philippe Bloch, spoluzakladatel a bývalý šéf firmy Columbus Café, řetězce espreso barů v Paříži a okolí, to charakterizuje takto: „Člověk musí být blázen, aby byl podnikatelem ve Francii.“
Pro nezasvěcené lidi může být Francie nepochopitelná. Ano, je to moderní, postindustriální země. Ovšem přinejmenším od dob Ludvíka XIV. má vláda v rukou obrovskou, dokonce tíživou moc. Zároveň země stále dýchá duchem francouzské revoluce a mytologizuje ctnosti rolníků a továrních dělníků, třebaže jich už moc není.
Malý podnikatel vězí v jakési zemi nikoho mezi mocným státem a hrdinným dělníkem. Není to vždycky příjemné místo k pobytu. „Ve Francii je selfmademan považován za jakéhosi lumpa nebo gangstera,“
tvrdí Francis Holder, šestašedesátiletý zakladatel a generální ředitel průmyslového pekárenského podniku Holder Group, který dodává pečivo firmě McDonald's ve Francii a provozuje řetězec více než padesáti pekařství v Evropě, Asii a USA.
Holderova zkušenost je poučná. Jako syn chudého pekaře překonal obrovské překážky, než svůj podnik vybudoval. Pracoval osmnáct hodin denně, přestál téměř zničující podnikatelské zkušenosti a byl nucen být daleko konkurenceschopnější, než to kultura podnikání obvykle vyžaduje. Kdyby žil Holder v Americe, byl by veřejně oslavován jako klasický případ člověka, který se vypracoval od píky. Ne tak ve Francii. Přestože vytvořil tisíce pracovních příležitostí, Holder zůstává v uzavřeném světě francouzského podnikání a politiky outsiderem. „Ve Francii,“ konstatuje Holderův syn Maxime, „dá fotbalová hvězda gól a dostane Čestnou legii. Můj otec ji patrně nedostane nikdy.“
Kdyby záleželo jen na Renaudu Dutreilovi, pak by takové lidi, jako je Holder, jejich krajané uznávali, a dokonce oslavovali. Dutreil je ministr pro malé a střední podnikání. Před jeho nástupem do funkce v roce 2002 bylo ministerstvo stojatou vodou. Avšak šestačtyřicetiletý Dutreil je úplně jiný než jeho předchůdci. Vzpomíná si na ponížení, které cítil v době dospívání, když zkrachovala koželužna jeho otce. A posedla ho vášeň, ve Francii neslýchaná, pomáhat malým podnikům.
Úspěchy, jichž Dutreil zatím dosáhl, budou z amerického hlediska vypadat banální. Zbavil se například zákona, podle něhož bylo protiprávní řídit podnik z domova. Vedl také boj za snížení daní, zmírnění finančních zátěží a odstranění některých sankcí při konkurzním řízení. A aby podpořil vitalitu v zemi, kde je endemický strach z nezdaru, Dutreil dvakrát procestoval Francii křížem krážem ve zvláštním vlaku, aby se mohl setkávat s podnikateli. Tvrdí, že reformy pomohly snížit míru nezaměstnanosti z jedenácti na devět procent. „Podle měřítek většiny zemí neděláme nic originálního,“ prohlašuje, „avšak vytváření kultury růstu je pro Francii něčím velmi novým.“
POZOR NA ZÁKONÍK PRÁCE
Problém je ten, že existuje pouze to, co Dutreil zmůže, aby zadržoval těžkou ruku státu. Jeho moc nesahá do neblaze proslulé Inspekce práce (Inspection du Travail). Tento úřad, původem z Napoleonovy doby, byl založen, aby se staral o to, že společnosti nebudou vykořisťovat dělníky. V současnosti asi dva tisíce inspektorů loví na vedlejších cestách francouzského byznysu a hledají lidi, kteří pracují příliš tvrdě.
Před dvěma lety se Bloch, zakladatel firmy Columbus Café, dostal s Inspekcí práce do konfliktu a ocitl se před trestním soudem. Inspektor si totiž všiml, že jedna z Blochových manažerek pracovala o deset hodin déle, než je státem povolená pracovní doba 35 hodin týdně. Nebylo důležité, že zaskakovala za nepřítomné pracovníky. Bloch, kterému je teď 47 let, byl uznán vinným a dostal pokutu 2000 eur. „Seděl jsem mezi dvěma muži, jeden byl obviněný ze zabití tří lidí a druhý ze znásilnění své sekretářky na parkovišti,“ vzpomíná, „řekl jsem si: 'Co tady hergot dělám?'“ Francouzští úředníci tvrdí, že zákony chrání dělníky. Přesto připouštějí, že Inspekce práce může postupoval poměrně tvrdě. Francouzský ministr pro rozpočet Jean-François Copé uznává: „Naši lidé jsou někdy agresivní.“
Pak je tu rozsáhlý text Zákoníku práce (Code du Travail), který má 2732 stran. Zákony jsou tak složité, že i malé společnosti tráví tisíce hodin ročně, aby měly jistotu, že je neporušují. Třicetiletý Augustin Paluel-Marmont řídí firmu Michel et Augustin, která vyrábí sušenky a pochutiny ke snídani. Třebaže má jen sedm kancelářských sil, zaměstnává na plný úvazek personálního šéfa, který tráví dny pobíháním po Paříži ve snaze objevovat oficiální formuláře a vyplňovat je. Paluel-Marmont říká: „Nejprve musíte zaměstnat personálního manažera, nebo se potopíte.“
Kdyby francouzské podnikatele nepřiváděl k nepříčetnosti samolibý francouzský stát, pak by se to jistě dařilo celkové organizaci podnikání. Amélie Faureová, generální ředitelka malé softwarové společnosti Pertinence, která pomáhá firmám Wyeth, BMW, Airbus či Siemens zvyšovat výkonnost výroby, tvrdí, že jednání s jejími krajany může být nesnesitelné. Filiálka jednoho francouzského leteckého konglomerátu souhlasila, že koupí její výrobky, ale nezaplatila za ně včas. Následovala dlouhá opakovaná jednání a ke konci šestitýdenního handrkování dvaačtyřicetiletá Faureová odešla. „Strávili měsíce tím, že nás nutili, abychom snížili cenu o deset tisíc eur,“ prohlašuje, „kdyby ale měli náš výrobek, tak by byli každý měsíc ušetřili dvě stě tisíc eur. Bylo to velice trapné a nechutné – skutečná ztráta času.“
Mnoho Francouzů s touhou podnikat odchází nakonec jinam. Každý rok tisíce nejslibnějších mladých lidí se z Francie vytrácí do Londýna, New Yorku, Silicon Valley a ještě dál, aby tam hledali své štěstí. Dovolenou tráví třeba na venkovských sídlech svých rodin v Normandii, Bretani nebo na Azurovém pobřeží. La belle vie neboli krásný život bude konec konců vždycky ve Francii. Domnívají se však, že podnikatelské sny se jim snáze splní daleko mimo dosah Inspekce práce.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
