Jsou země, které vás omráčí, sotva přistanete. První večer v Tokiu nás vzal známý na pivo, hledali jsme nějakou obzvlášť stylovou hospodu v úzkých, spoře osvětlených uličkách ve staré části zábavní čtvrti Sindžuku, když se na nás z požárního schodiště zřítil značně intoxikovaný sarariman. Příslušník japonských bílých límečků v perfektním černém obleku a kravatě to trochu přehnal při posezení po práci s kolegy a bylo těžké posoudit, kdo byl z téhle situace vyděšený víc. Zda my z toho, jak před námi přistál jakoby z nebes, nebo on, který otřesený pádem zespoda zíral na čtyři gajdžiny, hovořící zcela nesrozumitelným jazykem. Odkud jste, ptal se nejistou angličtinou a po zjištění, že jsme z Czechoslovakia, tiše hlesnul: „Is this on this planet?“.
Takovou zemi musíte milovat, protože její obyvatelé mají každý boží den přede všemi náskok ve všem, co dělají, a že to neflákají ani ve fakultativním programu. My ještě zpozdile hákujeme v Kolbence a oni už zkoušejí plachtit z požárních žebříků… Velmi pokročilá, tato země vycházejícího slunce. K vlídnému vztahu k cizincům se však nepropracovávala snadno.
Modernizace jako poznaná nutnost Když komodor amerického námořnictva Matthew Perry přistál 8. července 1853 v tokijské zátoce na palubě fregaty Susquehanna na čele pidiflotily sestávající ze čtyř lodí, ukončil sto padesát let trvající éru, během níž se Japonsko dokázalo téměř dokonale uzavřít vůči zbytku světa. Stejně jako o pár let předtím Čína, když uviděli v deltě Perlové řeky kolesový obrněný britský parník Nemesis, poznalo i Japonsko, že moderně vyzbrojeným západním lodím se jejich džunky nevyrovnají ani náhodou, ale reakce byla velmi odlišná, byť ne okamžitá.
O patnáct let později zahajuje novopečený císař Meidži stejnojmennou éru rozsáhlé modernizace, kdy země nasávala zahraniční know-how ze všech oblastí vědění jako houba a za necelých čtyřicet let dokázal porazit malý ostrovní stát imperiální Rusko a zařadit se mezi pět největších ekonomik na světě. V roce 1935 byl ovšem odstup od Spojených států velký - nominálně byly mzdy asi desetinové, cenová hladina sotva poloviční.
Druhá světová válka, kterou Japonsko prohrálo, jej uvrhla z hlediska dosažené ekonomické úrovně o desítky let zpátky, pod americkou okupační správu. Hyperinflace dosáhla v roce 1949 astronomických 29 tisíc procent. Obrat přišel rovněž s válkou, ale ta korejská pro Japonsko znamenala začátek exportní konjunktury (nákupy americké armády v Japonsku představovaly v roce 1953 ekvivalent sedmi procent tehdejšího HDP země). V letech 1955 až 1973 to byla suverénně nejdynamičtější velká ekonomika na světě se složenou mírou růstu o 9,1 procenta ročně. Jen pro srovnání - český výkon v posledních pětadvaceti letech byl 2,6 procenta. Olympiáda v Tokiu v roce 1964 byla vhodnou příležitostí, jak světu předvést vyspělou zemi se super rychlíky Šinkansen, která dohnala a předehnala Británii a posléze i Německo. Japonci dokázali velmi šikovně vstřebávat nejen zahraniční know-how, nakupovat licence a patenty, ale adaptovat své zboží tak, aby vyhovovalo odlišným preferencím spotřebitelů mimo východní Asii.
Japonské inovace: stárnoucí společnosti mají pomoci splachovací pleny pro dospělé
Legrační prťousové Japonské automobilky se v šedesátých letech s auty vyváženými do USA setkávaly s úsměšky, „takoví legrační priousové“, karta se ale obrátila po první ropné krizi v roce 1973, kdy se přesně trefily do poptávky po méně žíznivých autech, která Detroit nedokázal nabídnout. Navíc se velmi zlepšila kvalita japonských značek - Honda a Toyota pravidelně vítězily v testech spolehlivosti. Vysoké importy japonských aut se v USA staly politickým problémem, který vyřešily automobilky „transplantací“, tedy výstavbou montážních závodů, počínaje Hondou v Marysvillu v Ohiu. Žádnou fabriku nenapadlo lézt do zelí „velké trojce“ na tradičních lokalitách, kde působily obávané odbory United Auto Workers, ale přicházela jedna značka za druhou - po Hondě Toyota, Nissan, Subaru. Ukázalo se, že po zácviku jsou výrobní postupy a legendární řízení kvality perfektně transplantovatelné nejen do USA, ale kamkoli jinam, třeba do Thajska nebo Turecka. Dnes je v USA 24 závodů, které vyrábějí nejen pro severoamerický trh, ale i na vývoz do dalších zemí včetně Japonska.
Současná mladá generace si nejspíš asociuje Japonsko s nespornou vyspělostí, ale zároveň se stagnací. Kdyby mladí zažili osmdesátá léta minulého století, viděli by to úplně jinak. Celosvětově největším hitem spotřební elektroniky byl přenosný walkman - kapesní magnetofon/ rádio se sluchátky - od firmy Sony, jejíž postavení v oboru odpovídalo tomu, které má dnes Apple. Japonsko jednu dobu vypadalo, že už už předežene USA, neboť kromě vyššího tempa ekonomického růstu v Japonsku se hodně změnila měnová politika. V newyorském hotelu Plaza v září 1985 dohodli ministři financí a guvernéři pěti nejsilnějších západních zemí (včetně Japonska), že prostřednictvím koordinovaných intervencí oslabí dolar především vůči japonskému jenu a západoněmecké marce, v opačném případě totiž hrozilo, že v americkém Kongresu převládnou protekcionistické nálady.
V následujících dvou letech dolar oslabil vůči jenu o víc než padesát procent, navíc japonská centrální banka tlačila domácí bankovní systém k úvěrové expanzi.
Tahle kombinace spustila v Japonsku bublinu, jež v moderní době obtížně snese srovnání. Nejlepší nemovitosti v centrálním Tokiu se prodávaly za jeden a půl milionu dolarů za metr čtvereční a těsně před prasknutím bubliny dostala tehdejší československá ambasáda nabídku na prodej pozemku za 110 milionů dolarů. To byly pro tehdejší Čechoslováky stejně nepředstavitelné peníze jako cenovka na prvních žlutých melounech z ostrova Okinawa, považovaných za delikatesu, které se prodávaly za sto dolarů za kus.
Ztracené dekády
Co muselo skončit, skončilo, tokijský akciový index Nikkei 225, jenž se vyšplhal koncem roku 1989 až na 39 tisíc, je o necelých třicet let později na polovině. Prasklé bubliny způsobily bankovní krizi jako řemen, protože cenné papíry a nemovitosti jsou všude na světě nejběžnější zástavou bankovních úvěrů. Hluboký pokles cen zástav znamenal, že banky měly negativní kapitál, což však jejich managementy nechtěly přiznat a za tiché asistence úřadů se vše pokoušely nejdřív zamést pod koberec, což krizi prodloužilo a prodražilo. Výsledkem nebyla jedna „ztracená dekáda“, ale rovnou dekády dvě.
Japonsko je sice nadále bohaté, ale i po vyřešení bankovní krize a šest let po nasazení velmi neortodoxní kombinace hospodářské politiky několikanásobného premiéra Šinzóa Abeho se potýká s problémy, které na zbytek vyspělých zemí teprve čekají. Navzdory fiskální expanzi a mnoha letům velmi uvolněné měnové politiky dlouho bojovalo s deflací a pomalým růstem.
Už dnes mají to, co teprve přijde
Nad tím vším se klene stárnutí obyvatelstva, jež v dějinách lidstva nemá obdoby, a země vycházejícího slunce je pro zbytek světa učebnicí toho, co teprve přijde. Vezměte si takovou demografii a veřejné finance. To, před čím česká Národní rozpočtová rada k malé radosti vlády v čele s premiérem Andrejem Babišem varuje, už nějakou dobu představuje japonskou realitu. Veřejný dluh tady už před pěti lety překročil hranici 230 procent HDP, kterou česká Národní rozpočtová rada projektuje za nějakých čtyřicet let, pokud nepřijmeme účinná, ale politicky pramálo atraktivní opatření v penzijním a zdravotním systému.
Velrybí diplomacie: Japonci po odchodu z komise budou komerčně lovit méně kytovců
Míra ekonomické závislosti počítaná jako podíl lidí nad 65 let k ekonomicky aktivní populaci ve věku 15 až 64 let, je v Japonsku nejvyšší na světě, na hodnotách, kterých podle projekcí ČSÚ dosáhneme nejdříve za dvacet let.
Na rozdíl od nás Japonsko už začalo pomaloučku vymírat a přes nejdelší očekávanou délku života (o pět let delší pro muže i ženy než v Česku) se tento trend bude urychlovat. V letech 2017 až 2022 se japonská populace sníží o ekvivalent města velikosti Havany, tedy o dva miliony, za příštích čtyřicet let ale o celou čtvrtinu, na 95 milionů z dnešních 127 milionů obyvatel.
Ostrovní císařství má alespoň tu výhodu, že si dokázalo vybrat demografickou dividendu, kdy vysoký populační přírůstek během jedné generace skončí a země má najednou hodně pracovních sil, ale relativně málo dětí, vybrat ve správnou chvíli. Jsou země, které zestárnou rychleji, než se jim podaří opravdu zbohatnout, což je mnohem truchlivější perspektiva.
Pro etnicky velmi homogenní Japonsko je politicky obtížně stravitelná představa, že by mělo celý problém řešit masovým přistěhovalectvím.
Postříbřený kalíšek
Co si myslíte, že se v takové situaci dá udělat? Co jiného než se přizpůsobovat, což v praxi neznamená jen snažit se o ekonomickou aktivitu a soběstačnost seniorů do co nejvyššího věku, ale přizpůsobit jejich potřebám i pracoviště a vůbec celé jejich okolí včetně rozvoje komunitní péče. Někdy jde o detaily, třeba o nabídku brýlí v obchodech pro zákazníky, kteří si je zapomněli doma, jinde o ambiciózní plány na reformu sociálního pojištění a organizace zdravotní péče (dražší pojištění a vyšší spoluúčast). Vylidněné oblasti a města představují ohromné fixní náklady na udržování infrastruktury ve funkčním stavu, takže nakonec ani v bohaté zemi nezbude nic jiného, než zvýšit hustotu populace sestěhováním tak, aby zajištění služeb vyšlo levněji.
Nic nezůstane stranou. Ve společnosti, která tradičně velmi respektuje seniory, je hezkým zvykem, že ke stým narozeninám posílá osobní gratulaci samotný premiér a dřív k tomu přidával i stříbrný kalíšek na saké. Premiér posílá dopisy pořád, akorát kalíšek je nikoli stříbrný, ale postříbřený. Každý rok se těch gratulačních dopisů posílá na třicet tisíc.
Dále čtěte:
Místo sladu řasy a ústřice: Japonsko po 110 letech mění definici piva
