Karenský stát patří k místům, která mají v Barmě štěstí. Využijte poslední příležitost tam vyrazit. Tisíce úsměvů místních, prach, hory a dosud idylická místa. Oblast kolem města Loikaw v Karenském státě v Barmě (nověji nazývané Myanmar) je turistům otevřená teprve dva roky. Málokdo sem zabloudí, ač právě toto místo patří k nejautentičtějším. A nejde jen o cestování. Na této „nové destinaci“ se dobře ilustrují změny, kterými celá země na své těžké cestě k demokracii prochází.
Ač je samotný Loikaw hlavním městem Karenského státu, tvoří ho vlastně jen dvě hlavní ulice pokryté asfaltem a pak pár desítek prašných cest. Jeden most, jedna řeka, jedno jezero, mešita, trh, špinavé autobusové nádraží a buddhistická pagoda Taung Kwe zlatě se lesknoucí na křivolaké skále. Místní k ní postavili poněkud bizarně vyhlížející výtah, aby měli příchozí snadnější cestu k vrcholu. Snad je to i vstřícný krok k západním turistům, ti ale v tomhle městě stále ještě nejsou běžným jevem. Evropan tady budí pozornost, obracejí se na něj střídavě nejisté pohledy a úsměvy místních. Absence turistů tak nemohla pokřivit místní život (na trhu se lze najíst v přepočtu za 30 korun) a také nepodnítila touhu po vydělávání na cestovatelích všemožným obtěžováním a vymýšlením triků, které jsou v exponovanějších částech Barmy čím dál běžnější. Kdo se do jihovýchodní Asie vydal, ví, že být nerušeným, svobodným a tichým pozorovatelem okolního života běžícího si svou vlastní cestou je velká vzácnost.
Ale nejsme tu kvůli tomuto sympatickému zaprášenému zapadákovu. Lákadlem jsou vesnice v kopcích, kam je potřeba vzít si průvodce. Místa přece jen nejsou snadno dostupná a barmština není u starších obyvatel jazykem, kterému by rozuměli. Samostatně se ale dá dojet třeba do vesnice Demoso, kde je úžasný trh, kam vesničané z dalekého okolí přicházejí prodat, co vypěstovali a vyrobili. Už tam lze spatřit ženy z kmene Padaung, které zdobí dlouhé krky vytažené obručemi, jež dostávaly jednu na druhou odmalička coby symbol krásy.
Filmová hvězda. Mu Pran to dotáhla až do filmu, který se promítal na několika asijských festivalech. Její obživou ale není stříbrné plátno, nýbrž malý krámek u cesty. Pole, které by jí vynášelo, sama nemá.
Ženy s „žirafími krky“ je možné vidět i v Thajsku, vzdáleném odsud den pěší chůze. Jde ale o ty, které z Barmy s rodinami odešly kvůli vojenské diktatuře minulých let. Další ženy pak vláda ukazuje jako atrakce v místech, kam jezdí turisté častěji. Jejich pravý domov je však po staletí tady.
Zůstat, nebo jít
U vlády vojenského režimu z minulých let je třeba se zastavit. Stále je totiž zčásti přítomna a je logické, že každý cestovatel musí řešit morální dilema, zda ji nepřímo svými penězi utracenými třeba za letenky či ubytování v hotelu podpoří. Ano, zdejší aerolinky jsou více či méně státní, ubytování nesmějí místní nabízet, jde jen o záležitost licencovaných hotelů, kterých je nedostatek a jsou ve srovnání s ostatními zeměmi jihovýchodní Asie drahé. Řešením tohoto problému může být, že určitou část peněz nechají turisté za nákupy u místních, utratí je za služby lokálních průvodců a budou se podílet na programech, z nichž plynou zdroje přímo k lidem do vesnic.
Čtěte o lyžování na Kavkaze:
Lyžařská dovolená vyjde v Gruzii stejně draho jako v Alpách. Letecky a s polovinou lidí na sjezdovkách
Příjemným bonusem pak je, že vás přivítají u sebe doma a nebudete součástí lidské zoo, jako když turisty z ostatních asijských zemí vysypou klimatizované autobusy u první překvapené ženy s žirafím krkem, která jde podél silnice. Mrazení v zádech v kdysi odbojném Karenském státě zažije cestovatel například cestou do hor, kde míjí vojenské checkpointy. Sotva dospělé děti oděné v modrých uniformách hlídají z přístřešku u silnice zpomalovací zátarasy potažené ostnatým drátem. Drží kulomety a jejich starší kolegové gestikulují a po zastavení se vyptávají, kam jedeme a proč. Doklady naštěstí nechtějí. Prý mají nárok na kopii víza a pasu, které u sebe ale nemáme. Až po dalších desítkách kilometrů v roztřesené dodávce pochopíme, proč na silnici kontroly jsou. Není to kvůli turistům, ale kvůli nebezpečí, které vláda vidí v lokálních bojovnících léta usilujících o vymanění se z vojenské diktatury. Stanovištěm kmenové armády, ne nepodobné té státní, projíždíme záhy.
Tato hranice byla klíčová. Když byla oblast před lety uzavřená, ani místní se nedostali o moc dál, natož do města Loikaw. Ceny veškerého zboží tady byly mimořádně vysoké a lidé zůstali odkázaní buď na nelegální přechod hranic do Thajska, nebo živoření z toho, co si vypěstovali. Možnost vojenského zásahu navíc kdykoli visela ve vzduchu. Dodnes není kvůli nášlapným minám bezpečné pohybovat se v lesích mimo cesty. A dodnes jsou vesnice, kam se nelze běžně dostat ani s vládním povolením.
Poslední bílá místa
Jsme v Pan Petu, tradiční karenské vesnici. Vlastně by se mělo upřesnit, že Pan Pet tvoří několik menších vesnic. Právě tady ještě žijí ženy s žirafími krky. Není to běžné, jde už jen o pár posledních. „Škoda, že už nejsem mladá, že jste mě neviděli, když jsem ještě byla hezká,“ vítá příchozí devětašedesátiletá paní Mu Dan a nabízí čaj. Její domek je na kraji vesnice. Je to jednoduché dřevěné stavení na kůlech, ve kterém žije se svým mužem. Právě odešel do lesa pro dřevo na vaření.
Přátelé modrozeleného údolí: Slovinsko nabízí skvělá vína a jídla připravená z místních surovin
Paní Mu Dan se živí tkaním. Jako mladou ji to učila její matka. „Moc mě to bavilo. Dělala jsem to každý den. Dneska už je to z nutnosti, abych se uživila,“ vzpomíná. Vyptává se, jak je tady zvykem, na rodinné vztahy příchozích. „Nežeňte se brzy, pak hned zestárnete,“ přidává životní moudra.
Šperky a ozdoby má ráda dodnes. Na trhu je získává směnou za látky, které na starém dřevěném stavu tká. I nitě spřádá na kolovrátku, který by měl v evropských podmínkách solidní historickou hodnotu. Kroužky na krk, stejně jako ostatní ženy, dostávala odmalička. Dívkám se dávaly zhruba od pěti do devíti let. Pak měly pár let dospívání od kroužkování klid a začalo se až po dvanáctém roce věku. Dnes už ale dívky kroužky nedostávají. „Chodí do školy a vadí jim to při učení. Nemohou se ohnout,“ říká Mu Dan a povytáhne si hadřík, kterým má na krčních náramcích podepřenou bradu. Kroužky jsou ale zároveň prokletím. Kdyby je někdo ženám sundal, kvůli ochablým krčním svalům by si ihned zlomily vaz. Také na páteř a postavení těla mají evidentně ničivý účinek.
U hlavní cesty vesnicí má svůj krámek coby jedinou obživu paní Mu Pran. Má šest dětí, tři vnoučata a také jednu velkou vášeň - hudbu. Hraje od šestnácti let na tradiční karenskou kytaru, housle (na něž hraje nastojato a opírá je vsedě o stehno) nebo třeba na obyčejný list. Mezi místními je hvězdou. Z malé vesnice to dotáhla až k filmu. Se svým hraním se prosadila ve snímku Kayan Beauties, který se promítal na několika asijských filmových festivalech. V okolí hlavního města Loikaw jsou ale i jiná zajímavá místa. Třeba tradiční vesnice Hta Nee La Leh kmene Kayaw, kde dosud panují animistické zvyky. Vesnice má bílé totemy, u nichž se konají obřady, a podél příchozích cest k Hta Nee La Lehu rozmístil šaman kříže s hadrovými pytli, do kterých dal vykuchané slepice. Silnici kolem předtím pokropil krví ze zařízlé drůbeže. Důvod? Až půjde ďábel do vesnice, nažere se tady a nechá místní na pokoji.
Parádnice. Mu Dan prodává své látkové výrobky. Často je smění za šperky, které měla vždycky ráda a nejinak je tomu i v jejích 69 letech.
Tahle poslední kouzelná místa za pár let odvane čas. Karenský stát je důkazem, že situace v zemi se mění a pomalu zlepšuje, i když je stále nestabilní.
Místní už třeba mohou přes hraniční přechody legálně přejít do Thajska, což bývalo nemožné. Snad prý za půl roku budou přechody otevřeny i pro turisty, což bude pro ruch v oblasti dalším motorem. Lidé z vesnic mohou cestovat do města, ceny zboží jsou pro ně znovu přijatelné a kmenoví bojovníci toho času nejsou v konfliktu s armádou.
Tam, kde štěstí nemají
V Karenském státě tedy neprobíhá to, co v Arakanském, kde menšina muslimských Rohingů svůj boj nevzdala a tvrdě za to zaplatila. Ve zkratce jen uveďme, že její členové měli zaútočit na policejní cíle, získat zbraně a zabít několik policistů. Jsou také hlášeny jejich předchozí útoky na civilní obyvatele. Armáda v reakci na to vloni podnikla velmi neadekvátní kroky. Stovky Rohingů zabila, vypálila desítky vesnic a statisíce lidí vyhnala z domovů za hranice do Bangladéše. I přes slib, že se mohou vrátit, se toho Rohingové obávají. Zprávy Amnesty International hovoří o mučení, znásilňování a zločinech proti lidskosti.
Situace v Barmě je složitá. Ale vedle hrůz z oblastí Arakanského státu nad jinými částmi země pomalu vychází slunce. Snad jeho paprsky ohřejí i bolavá místa a nastane konec krutostem, protože nikdo si mír nezaslouží víc než zdejší lidé.
Čtěte také:
