Referendum o ústavních změnách napoví, jestli chtějí Turci do EU nebo...
Celý podtitul:
Referendum o ústavních změnách napoví, jestli chtějí Turci do EU, nebo mít nezávislou politiku
V neděli 12. září bude Turecko na nohou, a vlastně i celá Evropa. V 77milionové zemi na Bosporu totiž proběhne referendum o ústavních změnách. Západní politici vnímají toto hlasování a jeho výsledek jako signál, zda se Turecko chce vydat cestou stabilizace svých demokratických institucí, nebo nikoliv. Jinak řečeno: jestli se Ankara přiblíží členství v Evropské unii. Proto Západ včetně USA dění v této sekulární zemi muslimského světa velmi pozorně sleduje. Zvýšený zájem potvrzují i návštěvy amerického prezidenta Baracka Obamy a britského premiéra Davida Camerona krátce po nástupu do jejich úřadů. Pro oba je Turecko strategickým partnerem v NATO – sousedí s Íránem, Ruskem, ale i Irákem, má dynamicky rostoucí ekonomiku. V poslední době je však Turecko také zdrojem nejistoty, především ve svém zahraničněpolitickém počínání. V tom se mnohem více akcentuje sebevědomá až nacionalistická dikce.
Trnitá cesta
Cesta k referendu, jež rozhodne o balíčku ústavních změn, které mají za cíl oslabit vliv armády a pozměnit fungování soudů, byla složitá. Turecký parlament nejprve neschválil reformu ústavy dvoutřetinovou většinou. Ta byla nezbytná pro přijetí navržených opatření bez referenda. Následně panovala obava z verdiktu ústavního soudu, jenž se k vládní iniciativě vyjadřoval. Soudci sice část vládou navrhovaných změn ústavy vypustili, ale jako celek balíček nehodili pod stůl, jak si přála opozice.
Současná vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana a jeho Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) bývá označována za „promuslimskou“, což je v Turecku odmítáno především sekulárním establishmentem a nacionalisty. Ti se drží odkazu prvního prezidenta Mustafy Kemala Atatürka, jenž založil v roce 1923 moderní turecký stát. Premiér a ministři deklarují, že referendum a změny jsou nezbytné pro přiblížení se vstupu do EU. Opoziční Lidová republikánská strana (CHP) považuje ústavní změny za snahu promuslimské Erdoganovy vlády prolomit princip oddělené soudní moci nezávislé na státu. Naopak AKP se hájí, že změny povedou k ukončení nadvlády armády nad civilním soudnictvím. Pokud referendum uspěje, ústavní soud by se měl rozšířit ze současných jedenácti soudců na sedmnáct, přičemž většinu z nich by měl jmenovat prezident Abdullah Gül rovněž pocházející z AKP. Podobným způsobem se pak navýší počet zástupců nejvyššího soudu ze sedmi na 22 osob. Posledně jmenovaná instance hraje klíčovou úlohu při obsazování a sledování kvality rozhodování soudců. Mezi návrhy se dále dostalo ustanovení, jež říká, že účastníci vojenských pučů by měli být napříště souzeni civilními, a ne vojenskými soudy. Důležitou součástí návrhu změn je také pasáž zakazující, aby byli civilisté souzeni vojenskými soudy v dobách míru.
Původní předpovědi politických komentátorů vyznívaly v tom duchu, že ústavní soud zablokuje celý balíček ústavních změn, což zvýší napětí na politické scéně. To se však nestalo. Přesto si soudci vysloužili od vlády kritiku. „Ústavní soud jednal za hranicemi svých pravomoci, když změnil část návrhu,“ hřímal například Egemen Bağiş, státní ministr pro evropské záležitosti. Bağiş také obvinil CHP z toho, že lobovala u jimi dosazených soudců ústavního soudu za zrušení celého balíčku opatření. Erdoganova strana ústavní soudce nemá příliš v lásce. Postarali se totiž málem o politický zákaz AKP v roce 2008. Tehdy soud stranu vinil z „protisekulárních aktivit“. AKP chtěla umožnit nošení muslimských šátků studentkám tureckých univerzit.
Do Evropy přes sousedy?
Datum zvolené pro referendum vychází na nepříliš optimistické výročí. Uběhne přesně 30 let od vojenského puče, jenž dal podobu ústavě, o jejíchž úpravách se v referendu bude hlasovat. Turecká umírněně proislámská vláda se snaží získat na svou stranu EU tím, že prosazuje prohloubení demokratických principů a nezávislosti civilně-politické složky státu na armádě. Armáda byla přitom až doposud Západem vnímána jako jediný ochránce demokracie a sekulárního charakteru země. Nyní však demokratické principy hájí umírnění muslimové a západní svět si s tím neví moc rady.
„Proces naší integrace do Evropské unie je nejstrategičtějším cílem Turecka. Nikdo nemůže vinit Turecko z jeho zpožďování,“ řekl v létě Financial Times Ahmet Davutoglu, turecký ministr zahraničí. V dovětku si Davutoglu jasně rýpnul i do některých členských zemí unie, které tvrdošíjně odmítají přijmout Ankaru mezi sebe. Mezi „odmítače“ patří především Francie, Německo, ale i Rakousko. Jako zastánce rozšíření se dlouhodobě profiluje Velká Británie a její konzervativní premiér David Cameron. Unie zahájila vstupní rozhovory s Ankarou v říjnu 2005. Od té doby se však vyjednávání o přístupu zadrhlo na několika otázkách, mezi něž patří obchodní vztahy s Kyprem (z časti okupovaným tureckou armádou), svoboda vyjadřování a práva kurdské menšiny. Z celkem pětatřiceti kapitol přístupové smlouvy byla doposud uzavřena pouze jediná, o vědě a výzkumu, jež je diplomaty tradičně považována za politicky bezproblémovou. Na sklonku roku 2006 Rada EU jednání s tureckou stranou zablokovala. Bruselu se nelíbilo, že Turci odmítají otevřít své přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. EU podmiňuje vstup do klubu pokračováním reforem. Sem patří i úpravy ústavního systému a normalizace bilaterálních vztahů se sousedními zeměmi – Řeckem, Kyprem a Arménií.
Vedle racionální kritiky spojené s neurovnanými sousedskými vztahy se však za částí nevole přijmout Turecko do EU skrývá obava z možných následků. Turkové by se vstupem stali nejpočetnějším národem unie, z čehož vyplývají výhody například při hlasování v Radě EU a v zastoupení v Evropském parlamentu. Veliké země zvyklé na své postavení v evropských strukturách by tak mohly přijít o svoji pozici. Jako další nejčastěji skloňované riziko evropští politici vyjmenovávají evropské hodnoty, kterým se musí podřídit většinově muslimská populace s odlišným přístupem k pojetí práv žen a ochrany menšin.
Evropští bojovníci
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy i německá kancléřka Angela Merkelová jsou zajedno v tom, že udělení kandidátského statusu Turecku bylo chybou. Nyní nabízí Turecku „privilegované partnerství“. Naopak Velká Británie, Skandinávci a například Česká republika usilují o pokračování rozšiřování EU. Nabízí se také argument, že pokud už Evropané Turecku nabídli možnost stát se plnoprávným členem, měli by své slovo dodržet.
„Jsem tu, abych za Turecko bojoval,“ prohlásil například v červenci v Ankaře David Cameron. Turky také potěšila jeho slova o tom, že za nabídkou „privilegovaného partnerství“ se v podstatě skrývají předsudky některých Evropanů. Diplomaté však upozorňují i na jiný aspekt britsko-tureckého partnerství. Tím je více než třicetitisícová komunita Britů žijící a podnikající v jižním Turecku. Těm tamní vláda umožnila daňové úlevy, jež by však měly brzy skončit.
Jde to i jinak
Dle průzkumů veřejného mínění chce podpořit ústavní reformu přes polovinu oprávněných voličů, přičemž množství souhlasných hlasů se od letošního jara setrvale zvyšuje. Proti změnám se staví zhruba třetina Turků. Vláda si podle místních politických komentátorů dlouhodobě dobře vede zejména v sociální politice. Na komunální úrovni nabízí širokou škálu sociálně štědrých programů pro chudší vrstvy společnosti. Tomu odpovídá i původ nové elity, o niž se opírá AKP. Ta pochází z Anatólie, která je považována za domov takzvaných „černých Turků“ a oblast úžeji spjatou s umírněným islámem a spíše chudší skladbou obyvatel. V turecké státní správě a politice až doposud převažovali lidé z Rumelie, kteří jsou označováni za „bílé Turky“. Odtud pocházel i sám Atatürk. Souboj starých a nových elit a pořádků byl patrný při srpnovém obsazování nejvyšších postů v armádě, což v minulosti fungovalo tak, že vojáci přišli za premiérem s návrhy jmen, které automaticky vláda přijala. Letos se však vyjednávání zadrhlo a čtyřdenní vyjednávací bitva skončila porážkou armádních špiček, jež musely z většiny akceptovat osoby navržené premiérem Erdoganem. Turecké vládě a jejímu záměru uspět v referendu nahrává také slibně se vyvíjející ekonomika, která nebyla zasažena hospodářskou krizí.
Kabinet myslel i na porážku. Má připravený plán pro situaci, kdyby Turci v referendu reformy odmítli. V tom případě by se vládní AKP snažila zvítězit ve všeobecných volbách naplánovaných na příští léto a ústavní reformy by znovu předložila do referenda napřesrok. Řada evropských pozorovatelů se obává rostoucího sebevědomí Turků, kteří v posledních měsících světovému společenství a EU několikrát demonstrovali svou nezávislost. Šlo například o diplomatickou rozmíšku s Izraelem ohledně konvoje lodí směřujících do Gazy zadržených izraelskými vojáky nebo o zablokování sankcí OSN proti Íránu. Obojí naznačuje, že alternativou plného členství je suverénní Turecko, jež se bude snažit uplatnit své zájmy v arabském i perském okolí.
