Tisíce školáků v červeném, žlutém a zeleném oblečení a s černými hvězdami v rukou vytvořily mohutný obdélníkový obrazec ve tvaru vlajky. Vojenské tryskáče létaly tam a zpět, vypouštějíce do vzduchu stejnou barevnou kombinaci. Hodnostáři se střídali v projevech, z reproduktorů řinčela hudba ve stylu hiplife. Tak to trvalo týden. Accra, hlavní město africké Ghany, hostila v březnu roku 2007 oslavy padesátého výročí nezávislosti na Británii ve velkém stylu.
Možná až příliš velkém. Oslavy vyšly na dvacet milionů dolarů, což je shodou okolností zhruba tolik, kolik ten rok Ghana získala od Spojených států v programu potravinové pomoci. „Odpusťte mi, když se k oslavám nepřidám,“ napsal tehdy britský historik Niall Ferguson, „nevidím moc důvodů slavit, když nezávislost je jenom eufemismem pro závislost na humanitární pomoci.“
Ferguson se zde zle rozchází s mainstreamovým myšlením dnešních euroamerických elit. Mnoho jejich příslušníků má za to, že hlavním původcem problémů třetího světa je právě zhoubná role Západu, otroctví a později kolonialismus. To vytváří myšlenkový koridor, z něhož na jednom konci prýští miliardy dolarů pomoci hrdě nezávislým režimům rozvojového světa (především v Africe, pročež jí věnuje nejvíce pozornosti i tento text), zatímco obráceným směrem putují miliony lidí ve snaze týmž hrdě nezávislým poměrům uniknout co nejdále. Někde něco nefunguje, jak by mělo.
Zlaté chudé pobřeží
Zpět ke Ghaně. Nezávislost byla pro obyvatele Zlatého pobřeží, jak se země coby britská kolonie jmenovala, pochopitelným lákadlem. Vlastenecká motivace se v nich hrdě mísila s ekonomickou; jak by také ne, když bylo známo, že průměrný Brit je devětatřicetkrát bohatší než průměrný občan Zlatého pobřeží. Nikoho tehdy nenapadlo, že až po půlstoletí samostatného hospodaření bude ten rozdíl více než zdvojnásoben (na dvaadevadesátinásobek) ani že Ghanu budou každoročně ve snaze najít základní obživu opouštět tisíce lidí.
Aby ironie byla dokonalá, nejčastěji míří právě do země bývalých koloniálních pánů. Zatímco britské Zlaté pobřeží hospodařilo s přebytkem (jejž odvádělo do Londýna, pro což se vžil malebný pojem vykořisťování), dnes tvoří 16 procent ghanského HDP a 73 procent jejího státního rozpočtu humanitární pomoc Západu. Co se stalo špatně?
Afrika před sto lety, jak si ji evropské mocnosti rozdělily (cca 1850-1914)
V případě Ghany je to muž jménem Kwame Nkrumah. Během devíti let, po které samostatné zemi vládl (za pomoci poradců z KGB; sám byl celoživotním komunistou), než jej od moci odstavili vojáci, dokázal spolehlivě zrušit to dobré, co po sobě Britové nechali. Slušně fungující justicí počínaje přes relativně nezkorumpovanou státní správu až po silný obchod - to vše rychle zmizelo.
Naopak nijak zásadně nepohnul s tím, co za dob Zlatého pobřeží jeho zemi chybělo, jako investice do školství a zdravotnictví. Pak tu bylo vyloženě škodlivé britské dědictví v podobě (často a právem kritizovaného) monopsonního postavení státu ve vztahu k pěstitelům kakaa, základního zdroje ghanského bohatství. Nkrumah toto uspořádání nejenže nezrušil; naopak, začal farmáře sdírat z kůže tak drsně, že se už kolem roku 1961 začaly na protestních demonstracích objevovat transparenty „Vraťte sem Brity“.
Zato během prvních čtyř let zpětinásobil počet státních zaměstnanců a výdaje státního rozpočtu rovnou zdesetinásobil. Jistě si takové promrhání dobré vůle zaslouží odsudku, řekli byste; jistě budou Afričané kritičtí vůči takovému způsobu vládnutí. Inu, není tomu tak. Když londýnský časopis určený pro černý kontinent The New African vyzval v roce 2006 Afričany, aby mezi sebou vybrali toho nejskvělejšího, umístil se Nkrumah jako druhý za Nelsonem Mandelou, těsně před hrobařem zimbabwské ekonomiky Robertem Mugabem. Komu čest, tomu čest.
Jak je to možné?
Svou roli mohl sehrát fakt, že ačkoli Nkrumah a jeho následovníci udělali pro zbídačení své země skutečně mnoho, jinde byli ještě úspěšnější. Vezměme Sierru Leone, jejíž hlavní město Freetown fungovalo od roku 1808 pod britskou správou jako útočiště pro osvobozené otroky.
Britové věděli, že vládnout etnicky rozmanitému území není legrace; vybudovali proto železnici na východ země, která sloužila jako obchodní tepna a zároveň jako prostředek účinného vládnutí, protože umožňovala rychlou dopravu vojska do odlehlých končin. Pak přišla nezávislost. Siaka Steven, jenž vládu po Britech v roce 1961 převzal, měl o správě země vlastní představy.
„Nemohl si dovolit mít silnou armádu, protože by pro něho byla hrozbou,“ napsali Daron Acemoglu a James Robinson z Massachusetts Institute of Technology (MIT) ve své studii Proč je Afrika chudá? z roku 2012. „Armádu vykastroval a privatizoval státní násilí formou paramilitantních jednotek věrných pouze jemu. Jako první tak vznikla jednotka Internal Security Unit se zkratkou ISU, později lidem v Sieře Leone známá jako I Shoot U.“ Železnice neželeznice, Sierra Leone se - stejně jako mnohé další subsaharské země - proměnila v kolbiště kmenových bojůvek.
Dolní miliarda
Takových a podobných případů, kdy se koloniální řád změnil v nezávislý vražedný chaos, by šlo uvádět více, než může tento text unést (viz údaje Indexu lidského rozvoje v mapě).
Podle Fergusona má pravidlo, že si africké země pod britskou koloniální vládou vedly lépe než po ní, jedinou výjimku v podobě Botswany. Mnoho lidí se shodne na tom, že mizerné vládnutí je jednou z příčin nízkého stupně afrického rozvoje. (Oxfordský ekonom Paul Collier v knize Dolní miliarda uvádí odříznutí od moře, občanské války a závislost na nerostném bohatství jako další tři hlavní příčiny.)
Acemoglu a Robinson jdou ve své studii dále. Tvrdí, že chudoba subsaharské Afriky má jednu z hlavních příčin v nedostatku politické centralizace. Tu zase umožňuje - paradoxně - „přílišné“ přírodní bohatství v podobě snadno dostupných potravin. Jako příklad uvádí obyvatele obou břehů řeky Kasai v dnešním Kongu (Kinshasa).
„Kmeny Lele a Bushong odděluje pouze řeka. Mají společný etnický původ, jejich domy, oblékání i způsob obživy jsou stejného stylu,“ citují práci britské antropoložky Mary Douglasové z roku 1962, „a přesto jsou Leleové chudí a Bushongové bohatí. Všeho, co Lele má, vlastní Bushong více; co Lele dělá, dokáže Bushong dělat lépe.“
Nezávislé země Afriky v roce 2015 (legenda níže v textu)
Vědci z MIT připisují tento jev jediné skutečnosti: břeh řeky Kasai obývaný Bushongy byl od sedmnáctého století součástí mocného království Kuba; jeho obyvatelé byli nuceni přizpůsobit se jeho pravidlům. Naopak kmen Lele „postrádal jakoukoli politickou centralizaci. Nikdo si tam nemohl činit naději, že by mohl vydávat rozkazy, které by někdo plnil. Každá vesnice kmene Lele byla dokonale samostatná“.
Leleové nepotřebovali prakticky žádné nástroje; nepoužívali ani primitivní rybářské sítě. Sklízeli jednu sklizeň ročně, zatímco Bushongové využívali systém rotace plodin a sklízeli pětkrát během dvou let. „Neznamená to však, že by byli Leleové méně ochotní přizpůsobit se moderní technice, o čemž svědčí dychtivost, s níž kupovali střelné zbraně,“ píší Acemoglu a Robinson.
Z jejich práce vysvítá, co dnešní západní mainstream nerad slyší: že organizace práce je na jistém stupni společenského vývoje užitečná, byť by byla nastolená zvenčí proti vůli organizovaných. Jinými slovy, základní chybou koloniálního řádu nebyla jeho samotná existence, nýbrž jeho předčasný konec. Předčasný proto, že stačil Afričanům vštípit pochopení, jak používat kalašnikov, ale už ne kdy a proč jej používat.
Sociologové tomu jevu, jenž v menší míře sužuje i Západ, říkají kulturní mezera. Takový závěr ovšem jde proti duchu principu práva národů na sebeurčení. Jeden ze základů euroatlantické civilizace tvoří - v kombinaci se související úzkostlivou obavou z nařčení z rasismu - intelektuálně pohodlný, ale nepraktický základ pro vycházení s Afrikou.
Blahodárný kolonialismus
Markantní kontrast vůči africké situaci tvoří většina bývalých kolonií v Asii. Vůle ke zlepšování organizace vlastní existence je zde logická - když pěstujete rýži, musíte se organizovat dobře, jinak zemřete hladem. Jako příklad může posloužit třeba rychlá japonská obroda po druhé světové válce. Taková vůle k přejímání nového se užitečně pojí s nedostatkem západní korektnosti.
„Když si vezmete všechny čtyři čínsky mluvící oblasti - Singapur, Tchaj-wan, Hongkong a pevninskou Čínu, je to tak, že čím déle bylo to které území pod koloniální správou, tím lepší je,“ řekl na toto téma letos na jaře starosta tchajwanské metropole Tchaj-pej Ko Wen-je (občas přepisovaný jako Ko Venier).
„Je to až trapné. Singapur je lepší než Hongkong. Hongkong je lepší než Tchaj-wan, Tchaj-wan je lepší než pevninská Čína. Mluvím o kultuře. Byl jsem ve Vietnamu, kde jsou lidé sice nominálně chudí, ale když na přechodu přes ulici svítí červená, zastaví se. Čína má vyšší HDP, ale kulturně jsou Vietnamci dál.“ Se starostovými slovy, jež lze zhruba připsat sociologické škole multilineárního vývoje, lze souhlasit či polemizovat - ale představme si, co by se tak asi stalo s kterýmkoli evropským politikem, který by řekl cokoli podobného, notabene na vlastní adresu. (O Kiplingově básni oslavující americký imperialismus na Filipínách, již cituje titulek tohoto textu, ani nemluvě.) Do rána by jej Twitter rozšlehal na korektně duhovou kaši.
Nové tabu o rovnoprávnosti všech všude za každou cenu ztěžuje Evropě realistický pohled na problém, který se už netýká jen třetího světa, nýbrž se stává jejím vlastním. Kdyby Ghaňané v roce 2007 neslavili padesát let nezávislosti, nýbrž třeba jen deset, možná by jich dnes tolik nemuselo stát na rakouských hranicích.
