Země velkých lánů a malých kruhových bazénů

24. 4. 2014

Není na světě mnoho zemí, které poznáte z výšky desíti kilometrů, ale Česko je jednou z nich. Ať letíte z kteréhokoli směru, všude vám pomohou dva určující znaky. Za prvé velká pole – to Bavoři, Rakušáci, ani Poláci nemají, holt se nekolektivizovalo. Na Slovensku jsou sice lány jako u nás a v nových spolkových zemích Německa v podstatě také, ale tam zas není tolik zahradních bazénů. Jak vidíte tuhle kombinaci – velká pole a skoro u každého domku malý, kulatý bazén – víte, že jste doma.

Sinice a bazény

Když dosednete, pochopíte, proč tomu tak je. Obojí spolu historicky souvisí. Intenzivní zemědělská velkovýroba a hnojení rybníků jsou spolu s ne zrovna nejlepším stavem čištění odpadních vod na venkově hlavními příčinami, proč české rybníky tak často „vykvetou“, což pro člověka alergického na sinice znamená, že koupání v přírodě je v sezóně passé.

Střední třída za první republiky jezdila do Doks a Starých splavů u Máchova jezera na letní byt. Po koupání v tehdy ještě čisté vodě „Mácháče, korzoval po večerech pan řídící zdravící se s paní vrchní radovou. Vlastnictví druhého, víkendového obydlí bylo tehdy pro městské střední třídy něčím mimořádným. Dnes jsme národem chalupářů, naopak pronájem letního bytu je něčím dosti nezvyklým.

Vlastnictví chalupy a eutrofizace povrchových vod = poptávka po bazénech, viditelná i z deseti kilometrů. Privatizujeme svůj prostor, a

Nevyužitý potenciál

Pár kroků od hlavní silnice z České Lípy na Mladou Boleslav najdete masožravé rostliny rosnatky. Příroda je tady mimořádná – je to nejjižnější tajga na evropském kontinentu, která se za posledních pár tisíc let změnila minimálně, a to je nějakých 300 metrů nad mořem. Jestli má oblast kolem Máchova jezera v rámci Evropy nějakou jedinečnou prodejní nabídku, pak je to tohle.

Infrastruktura pro tenhle typ turistů v podstatě chybí, když odhlédnu od jedné ne úplně šťastně položené pozorovatelny u Novozámeckého rybníka a několika informačních tabulí. To není byznys. Vždycky jsem se rozčiloval v tropech, že tenhle typ turistiky neumějí Vietnamci, Thajci nebo Srílančané dělat. Že nemají profesionální průvodce, jazykově a odborně aspoň trochu vybavené, že na své přírodní poklady kašlou. Bylo by vhodné se jim omluvit, my svoje unikátní kousky přírody prodáváme ještě hůř, a to se to péčí Agentury pro ochranu přírody a krajiny v poslední době hodně zlepšilo.

My ten byznys neumíme. Přitom vyjít večer na „safari“, když začnou volat jeřábi a na loukách se objeví srnci, to je něco magického. Investičně je to mnohem méně náročné, než zrekonstruovat prvorepublikový hotel v Doksech na čtyři hvězdičky. U eutrofizovaného rybníka to vypadalo jako podnikatelský nesmysl, dokonce i s vnitřním a venkovním bazénem, a spoustou dalších služeb. (Jejich výsledovku jsem neviděl, ale minulou neděli bylo u nich na parkovišti plno. Nově interpretována, renesance je možná.)

Mimochodem: za víkend mám šest jeřábů popelavých a jednoho orla mořského. Do deseti kilometrů kolem Máchova jezera. A protože je dnes Svatého Jiří, kdy mají vylézat hadi a štíři, přikládám jednu fotku z Doks. Moje ruka a předčasně díky teplému jaru vylezlé loňské mládě zmije obecné. Ta ruka je tam jenom pro srovnání velikosti. Nesahejte, obdivujte.