Praha se tváří, že podpoří imigranty ze slovanských zemí
Nebýt přistěhovalců, počet obyvatel Česka by klesal. Statistiky uvádějí, že na jednu českou ženu připadá v průměru jen 1,17 dítěte. V roce 2030 bude na trhu chybět více než 400 tisíc pracovníků. Problémy penzijního systému jsou dobře známé. Co s tím? Leckdo si dělá naděje, že nakonec pomohou právě přistěhovalci. Podobně se vyjadřuje i premiér Jiří Paroubek. „Při přípravě penzijní reformy by mělo být zohledněno i to, co přinese úspěch v podpoře imigrace, především ze slovanských zemí,“ uvedl šéf české vlády (EURO 38/2005).
Jenže tak jednoduché to vůbec nebude. „Vědecká literatura dokládá, že imigrace nevyřeší problém úbytku obyvatel a stárnoucí populace,“ říká sociální geograf Dušan Drbohlav v rozhovoru pro týdeník EURO. Přistěhovalci mohou pouze pomoci vyřešit některé problémy na trhu práce. Kromě toho není možné dlouhodobě dávat přednost imigraci pouze slovanských zemí, protože by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky. A zástupci Fóra Ukrajinců v Česku upozorňují, že přistěhovalci nejsou v této zemi příliš vítáni, zvláště pokud porovnáme zdejší podmínky s vyspělým západním světem. Zkorumpovaný systém někdy paradoxně více prospívá mafiánům než těm, kteří chtějí v Česku poctivě pracovat.
Chce to více dětí.
Dušan Drbohlav vysvětluje, že imigrace nemůže být tím hlavním lékem. Nevyřeší totiž problém nízké porodnosti. Přistěhovalců by totiž muselo být mnohem více, než je reálně možné a politicky akceptovatelné. Sami imigranti ostatně také stárnou a přizpůsobují se místním podmínkám. Nelze tedy očekávat, že by porodnost byla v jejich případě výrazně vyšší. Skutečným klíčem k odvrácení negativních trendů je tedy celkově výrazně zvýšit počet dětí. Drbohlav nicméně připomíná, že při současném stylu života je to velmi problematické. Děti jsou zátěží při naplnění kariéry. Dalším možným opatřením je například zvýšení věku odchodu do důchodu, ale tuto hranici zase není možné posouvat donekonečna. Pokud totiž bude příliš vysoká, značná část obyvatel, hlavně mužů, by se takového věku ani nedožila.
Někdo možná namítne, že některé skupiny přistěhovalců by přece mohly mít vyšší porodnost než většinová populace. Jenže to by také mohlo být špatné znamení: Ta či ona menšina se zřejmě nesžila se zdejšími podmínkami. A imigrace může být úspěšná pouze v případě, že se přistěhovalci adaptují a jsou akceptováni majoritou, upozorňuje Drbohlav. Teoreticky by bylo optimální, kdyby se do Česka stěhovali mladí lidé ze zahraničí, zvláště ze zemí, které k nám mají kulturně blízko. Jenže ideální svět neexistuje. Z morálních důvodů je nutné přijmout také rodinné příslušníky přistěhovalců. Sociální geograf dodává, že rovněž uprchlíci do nějakých demografických pravidel mnohdy nezapadají. Není zkrátka možné vycházet jen z ekonomických zájmů. Je nutné vše sladit také s morálním přístupem.
Dušan Drbohlav je nicméně zastáncem podpory imigrace, pouze varuje před nepřiměřenými očekáváními. „Přistěhovalci mohou v určitých zemích a oblastech vhodně zaplnit mezery na trhu práce,“ zdůrazňuje. Typickým příkladem je německý program na lákání odborníků z oblasti informačních technologií. Připomíná, že trendem posledních let je takzvaná transnacionalizace. Mnozí přistěhovalci se v určité zemi usazují dočasně, respektive spíše permanentně cirkulují. Vyspělé země, jako Spojené státy, Velká Británie či Německo, proto kromě trvalé imigrace podporují také tu dočasnou.
Na řadě jsou Ukrajinci.
České ministerstvo práce a sociálních věcí již od roku 2003 uskutečňuje projekt aktivního výběru kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Inspirací se stal kanadský model bodového hodnocení a počítačového výběru „těch nejlepších“. Účastníci projektu mohou získat trvalý pobyt v Česku ve zkráceném termínu dvou a půl let. Zatím jde o pilotní projekt, jehož se kromě zahraničních absolventů českých škol mohou zúčastnit občané pouze sedmi zemí - Běloruska, Bulharska, Chorvatska, Srbska, Kazachstánu, Moldavska a Kanady. Už z tohoto výčtu je patrné, že kromě Kanady jde buď o státy převážně slovanské, nebo země, v nichž Slované tvoří značnou část obyvatel. Od příštího roku má nastat zásadní zlom, neboť do projektu se budou moci zapojit také Ukrajinci. Právě ti patří k nejpočetnějším skupinám přistěhovalců v Česku.
Dosavadní výsledky projektu ovšem nejsou nijak oslnivé - alespoň z hlediska počtu úspěšných uchazečů. Náročným sítem prošlo asi tři sta lidí. Vše je totiž postaveno na tom, že zájem o konkrétní přistěhovalce projeví čeští zaměstnavatelé. Ti navíc musejí prokázat úřadům práce, že pracovní místo nejsou schopni obsadit občany Česka nebo jiných zemí Evropské unie. Vedoucí projektu Věra Ivanovičová uvádí, že vše naráží na nedostatečný zájem zaměstnavatelů a připouští, že je odrazuje přílišná byrokracie. Ivanovičová přesto považuje pilotní projekt za velký úspěch: „Nezmění se tím celý svět, ale je to takový malý zázrak.“ Česko začalo s něčím podobným jako první země postkomunistické oblasti, zatímco Poláci či Maďaři se do ničeho takového ještě nepustili. Vedoucí projektu je přesvědčena, že získané zkušenosti bude možné využít i pro další druhy imigrace, včetně třeba sezonních pracovníků. Jde o první krok k budoucí imigrační politice státu.
A co onen slovanský faktor? Ivanovičová soudí, že zájem o Česko může být ve slovanských zemích přirozeně větší, než v jiných státech. Svou roli sehrává kulturní blízkost, příbuzný jazyk a tedy schopnost rychleji se naučit česky. Budoucí imigrační politika však nemůže být postavena na zvýhodňování některých zemí, neboť by to znamenalo diskriminaci. Něco jiného je současný projekt. Ten je pilotní a výběr určitých zemí tedy pochopitelně umožňuje. Ivanovičová dodává, že projekt by se měl co nejdříve rozšířit na všechny státy světa mimo Evropskou unii. Nejpozději do roku 2008.
Zaplať a vše seženeme.
Podíváme-li se však na poměry, v nichž se dnes přistěhovalci do Česka pohybují, dostaneme mnohem méně nadějný obrázek současné situace. V zemi už legálně pracují desítky tisíc Ukrajinců, ale ještě více je těch, jejichž práci čeští zaměstnavatelé využívají na černo. Vasyl Rjuchtin, představitel zdejšího Fóra Ukrajinců, popisuje, jak celý systém funguje. Takzvaný „klient“ organizuje nelegální práci většímu počtu svých spoluobčanů z Ukrajiny třeba na stavbě. Do kapsy „klienta“ putuje významná část platu jeho svěřenců. „Pokud by tito lidé byli v Česku legálně, mohli by si práci najít sami,“ říká Rjuchtin, který pracuje v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.
Proč tedy Ukrajinci neusilují o legalizaci svého působení v České republice. To není tak jednoduché. V Česku je totiž poptávka právě po nelegálních pracovnících, protože zaměstnavatelé pak nemusejí odvádět státu příspěvky na sociální zabezpečení. Novinář Pavel Máša v příloze Lidových novin Orientace upozornil na to, že Ukrajinec, který uvažuje o cestě za prací do Česka, nemá příliš na výběr: „To je rovina uvažování mimo dosah jeho možností - informačních i finančních. Má co dělat, aby sehnal peníze alespoň na nejjednodušší řešení, které vyzkoušel již někdo z bývalých kolegů. Pokud šlo vše hladce, stálo ho to dvě cesty do dalekého Kyjeva, desítky dolarů pro bandity organizující nekonečné fronty před českým konzulátem, donedávna i poplatky za turistické vízum. Když si nakonec koupil jízdenku do Prahy, dorazil s dluhy, na jejichž splacení doma nikdy nevydělá. Je tak vděčný za jakoukoliv práci, pokud možno od rána do noci, šest sedm dnů v týdnu.“
Vasyl Rjuchtin ovšem poukazuje na zásadní problém, který spočívá v tom, že ve skutečnosti je získání pracovního povolení poměrně jednoduchou záležitostí. Tedy pokud ukrajinský dělník zaplatí v Česku dostatečně vysokou částku na správném místě. To už je však záležitost pro Transparency International. Rjuchtin se vyslovuje pro legalizaci statusu nelegálně pracujících Ukrajinců, tak jak to udělali v Portugalsku. Námitku, že by se tak zlepšilo i postavení ukrajinských mafiánů, nebere: „Ti jsou tady legálně už dávno“. Věra Ivanovičová se nicméně obává, že „regularizace“ postavení těch, kteří v Česku pracují na černo, by mohla povzbudit další vlnu ilegálního přistěhovalectví.
Vstřícnost Česka má své meze, a to i v případě zmiňovaného pilotního projektu. I ministr práce Zdeněk Škromach v oficiálním materiálu svého úřadu připouští, že zájemci si musejí sami najít práci, získat vízum k pobytu za účelem zaměstnání, zaplatit si cestu a najít ubytování. Přesto připouští, že možnost požádat ve zkrácené lhůtě o trvalý pobyt může být lákavá. Je to opravdu tak?
