Zemřel Josef Michl

Poslední rozloučení se koná 20. 3. od 14.15 v motolském krematoriu

Drazí kolegové, přátelé a čtenáři týdeníku EURO,

dělíme se spolu již téměř devět let o novinky, informace ze zákulisí, i vtipy a ironii, která nás potkává dnes a denně. Teď však přišel okamžik, kde se musíme rozdělit o smutek z největších. Před týdnem, 11. března, nás zcela náhle, a o to více bolestně opustil Josef Michl. Jeden z těch, kdo stáli u zrodu tohoto časopisu, a především člověk, který se téměř devět let podílel na jeho tvorbě a patřil k těm, kteří mu dávali tvář a čtenářům důvod si ho kupovat.
Pro ty, kteří s ním pracovali a trávili i spoustu volného času, jako by se minulý týden zastavil čas. Té zprávě nikdo nechtěl věřit (a dosud se bráníme pochopit, že je pravdivá). Nejspíše proto, že jeho každodenní přítomnost byla tak samozřejmá a logická jako máloco v chodu redakce i života mimo ni. Autor tohoto textu patří k lidem, které Pepa provázel hodně dlouho. Pracovně nějakých patnáct let. Když vznikalo EURO, bylo jasné, že Pepa bude u toho a novému týdeníku to šlo k duhu. Ale prospělo to i Pepovi. Prostor pro publicistiku usilovně hledající, se silným názorem a ostrým jazykem mu naprosto vyhovoval, a vznikly tak jeho nejlepší texty. A jeho krátké, vtipné, často jedovaté, nikoho nešetřící šlehy v desítkách Euronotesů rovněž nelze pominout, protože budou nyní chybět. Časopisu a především čtenářům.
A nám, kteří jsme ho dobře znali, bude chybět člověk Pepa Michl. Mnozí z nás říkali, že přibývající léta jsou dobrá i proto, že můžeš spočítat opravdové přátele na prstech jedné ruky. Pepa, který vždycky pomohl, když bylo někomu ouvej, na těch prstech byl. Člověk Pepa Michl bude chybět se svojí umíněností, se kterou hájil vlastní názor, a s nekonečnou dobrotou, s níž měl občas potíže. Ten člověk neuměl nikomu říci ne, a tak kýval, že napíše to a ono či zařadí ten, či onen dopis, i když věděl, že to není možné, protože to buď nestihne, nebo jde o záležitost, která do novin nepatří. Býval pak z těchto nesplněných a nesplnitelných závazků často nešťastný a ptal se: „Jak to děláš, že dokážeš ty lidi poslat do háje.“ Teď už se ptát nebude. A taky už nepůjdeme na pivo, nesedneme za stůl a nebudeme mlčky pročítat noviny, a pak se přít o hlouposti prováděné hlavami pomazanými. Už ho ani nepotkám, jak jde zdrcen po ulici, protože právě nahlásil krádež auta a vzápětí si vzpomněl, že ho zaparkoval v úplně jiné ulici, a nezpůsobí mi tím několikadenní zlomyslné obveselení. Už ani nepovedeme diskusi nad tím, komu z nás ta potvora dna kroutí víc bolestivě palcem.
Palčivý je smutek z odchodu chlapa v nejlepším věku, v plné síle se spoustou plánů a nápadů. A velká je vděčnost za to, že jsme ho potkali, poznali a dělili se sním o dobré i zlé. Pepo, díky za to, že jsi byl.

Rozloučení s Josefem Michlem se koná v motolském krematoriu v úterý 20. března ve 14.15 hodin.