Margaret Hilda, baronka Thatcherová (13. 10. 1925 – 8. 4. 2013) Margaret Hildu, baronku Thatcherovou, která právě před týdnem zemřela v Londýně, viděl autor těchto řádků na vlastní oči jen jedinkrát v životě, a to ještě z dálky na nádvoří Pražského hradu, jako obyčejný divák. V té době již nejdéle sloužící britská premiérka byla na konci své aktivní politické dráhy, která z ní ovšem udělala ikonu, jež byla v Praze uctívána obzvlášť mocně. Nabízela použitelná vodítka zemi hledající šém k transformaci. Ostatně velká část jejího dědictví spočívá v tom, že programové priority, které si vytyčila pro svůj první kabinet, jsou dodnes univerzálně sdílené pravdy.
OVĚŘENÉ PRIORITY
Tehdy chtěla snížit inflaci, nejlépe k nule. Dnes je cenová stabilita zakotvena v legislativách téměř všech zemí, které daly centrálním bankám nezávislost. Včetně ČNB a Evropské centrální banky. Další priorita byla zbrzdit a posléze snížit neudržitelný růst veřejných výdajů. Ač byla celoživotním euroskeptikem, dovolím si vznést skrovný dotaz: Co jiného je evropský fiskální kompakt, tlačící země eurozóny ke strukturálně vyrovnaným veřejným financím, když ne právě toto? A když už jsme u toho, kolik lidí by dnes dalo ruku do ohně za to, že se před lety fatálně mýlila, když tvrdila, že „společná evropská měna jednou selže, ekonomicky, politicky i sociálně, ačkoli načasování, okolnosti a plné důsledky jsou dosud nejasné“?
Potřeba deregulovat ekonomiku a snížit byrokratickou zátěž je rovněž něco, co se nápadně podobá univerzální mantře všech, kteří nyní chtějí povzbudit ekonomický růst.
Britská privatizace státních firem byla zejména v tranzitorních ekonomikách úkolem, jehož se s tím či oním úspěchem zhostily všechny z nich. Jistě že privatizace za jejích vlád obsahovaly zrno populismu, firmy se prodávaly levně. Ale bylo to v souladu s představou Thatcherové o „lidovém kapitalismu“ a ona díky tomu skutečně masově rozšířila vlastnictví akcií mezi běžnými lidmi. Stejně ideologické pozadí měl i rozprodej obecních bytů za velmi zvýhodněné ceny, těch dala do oběhu asi milion. Ač se to municipalitám moc nelíbilo, protože nájem představoval solidní zdroj příjmů obecních rozpočtů, nájemníci – jaký div – privatizaci přijímali s velikým nadšením. Což mimochodem potvrzuje, že jak Margaret Thatcherová dovedla být tvrdohlavá a nemilosrdná při prosazování svých priorit, tak také dovedla být praktická jako správná dcera majitele koloniálu.
ŽELEZNÁ LADY
Češi byli naštěstí ušetřeni její další priority, a to zlomení síly odborů, které držely Británii po desetiletí pod krkem v řadě klíčových odvětví. Legendární hornická stávka v polovině 80. let byla kvazivojenskou operací. Česko po listopadu 1989 takový konflikt nezažilo, Dušek nebyl Scargill a Klaus nebyl Thatcherová. Pro nás je to dobře.
O dva roky dříve ovšem proběhla jiná válečná operace, která dopadla pro tuto silnou ženu dobře, a sice konflikt na Falklandách. Když David Cameron minulý týden v parlamentu prohlásil, že Margaret Thatcherová učinila Británii „opět Velkou“, vůbec si nevymýšlel. Fakt, že země v recesi, plánující omezení výdajů na válečné námořnictvo, která opustila svoji perlu koloniální koruny, Indii, v roce 1947, dokázala vyhrát v roce 1982 lokální konflikt o souostroví s nějakými třemi tisíci obyvatel na druhé straně světa, byl nepochybně jedním z bodů, které jsou v britské kolektivní paměti takto zakotveny. V principiálních věcech neustoupila „Maggie“ ani o píď, i kdyby to bylo na druhé straně zeměkoule, to byla její značka. Měla také štěstí, že na druhé straně Atlantiku vyhrál volby Ronald Reagan, s nímž dokázala vytvořit pozoruhodnou alianci spřízněných duší. Jejich myšlenkově silný tandem byl unikátní, ale také účinný svým ideologickým nábojem. Dosáhli vskutku fenomenálního vítězství.
PŘÍZNIVÁ BILANCE
Úspěšnost hospodářské politiky lze měřit mírou, v níž ji političtí soupeři dokážou s podporou většiny později zvrátit. V případě Margaret Thatcherové toho bylo vyvráceno opravdu velmi málo. Základní ideová východiska jejího programu ve skutečnosti převzali i její přímí političtí konkurenti. To, co zprivatizovala, je stále soukromé.
Britská dominance ve zpracovatelském průmyslu skončila dávno před příchodem Thatcherové. Dokonce ani labouristické vlády později neznárodňovaly automobilky proto, že by chtěly, ale proto, že krachovaly.
Londýnská City je ještě stále centrem excelentních finančních služeb, které Thatcherová prosazovala a deregulovala. A všichni její pokračovatelé mají velmi silný důvod je bránit, a to i za cenu vážných roztržek s Evropou.
Británie opravdu může dospět na základě referenda k tomu, že z Evropské unie vystoupí. Finanční sektor by byl prvním důvodem, proč to podstoupit.
Za vlády Margaret Thatcherové se odehrály četné pokusy zlepšit účinnost školství. Britský vzdělávací systém do úrovně středních škol nikdo neopěvuje. Dokonce i samotní Britové se dívají do Finska a žasnou, stejně jako Češi, že to lze dělat i jinak, mnohem lépe a ne tak draze. Ovšem poslat své dítě na britskou univerzitu je snem každého, kdo ví, co je dobré. Již z toho důvodu lze Británii skoro všechno odpustit a sobecky si přát, aby v Unii zůstala.
MALÉ VELKÉ OSTROVY
Některé věci se na Británii stále velmi cení. Ovšem když se ikonický ekonomický týdeník The Economist rozsáhle rozepisuje o „severském zázraku“ a pitvá jednotlivé složky skandinávského úspěchu, bez ohledu na nehorázně vysoké přerozdělování, je zjevné, že ne vše šlo v Británii podle plánu. Albion kdysi nemíval ve zvyku srovnávat se s východním Baltem, ale na druhou stranu zase vždy pečlivě vnímal, co kdo dobře dělá. Kdyby ne, tak tyto ostrovy nemohly být nikdy považovány za velké.
Švédové hovoří o svém anglofilství jako o „neopětované lásce“. Jestli takhle mluví Švédi, co teprve my? To ovšem ale neznamená, že bychom neměli ponětí o tom, jak nás Margaret Thatcherová ve všem, o čem přemýšlíme a co děláme, ovlivnila. Dokázala to ve velmi mnoha věcech.
Na jejím pohřbu se ve středu sejdou všichni, kdo vnímají hlubokou stopu, kterou vyryla v myšlení mnoha lidí. Budou jich davy, a nejen z Velké Británie. Velikost často vnímáme s odstupem. Tak jako před mnoha lety, budu se i nyní z dálky, ale s pocitem velkého vděku, dívat. Bez dalšího lze souhlasit: ta žena udělala Británii opět Velkou. l •
Potřeba deregulovat ekonomiku a snížit byrokratickou zátěž je rovněž něco, co se nápadně podobá univerzální mantře všech, kteří nyní chtějí povzbudit ekonomický růst.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
