Řada politiků prošla mým školením komunikačních dovedností, říká proděkanka HAMU
perex
Vyšší štíhlá dáma obdařená vědoucím úsměvem. Typ ženy, pro který byl vynalezen slušivý kostýmek stejně jako malá i velká večerní. V její řeči občas probleskne i silně lidovější výraz, protože je dáma nejen elegantní, ale i normální. Japonci jí dávají vyznamenání a nerada používá mobil. Pracuje pod dřeveným malovaným stropem z roku 1610 a její kancelář v prvním patře Lichtenštejnského paláce připomíná rozměry skromnější tělocvičnu. Za okny se tyčí svatomikulášský chrám, jenže - jak říká - na koukání z okna čas nemá (ostatně na sledování onoho vzácného stropu také ne). Noemi Zárubová je proděkankou Hudební fakulty Akademie múzických umění.
Co obnáší práce proděkanky pro zahraniční styky, což je oficiální název vaší funkce? Když si představíme fakultu jako malý stát, je moje práce totožná s funkcí ministra zahraničí. Také se ode mne očekává, že budu vyvíjet směrem za hranice nějakou - a ne drobnou - činnost. Na rozdíl od onoho ministra zahraničí na ni však nedostanu téměř žádné peníze.
Přesto jsem slyšel, že dokážete pro školu sehnat peníze. Pro studenty hudby je důležité od počátku vykazovat nějaké úspěchy a výsledky, aby si jich svět všiml a měli šanci prorazit na mezinárodní scéně. Musejí objíždět soutěže, platit startovné, někde bydlet a něco jíst. Na to přirozeně ministerstvo školství nepřispívá. I když - mám-li být přesná - dostaneme pár korun na grant zvaný Internacionalizace a také z grantu Evropské unie s názvem Socrates - Erasmus, jenž podporuje studia v zahraničí. A tak každý náš student, který chce někam vyjet, požádá o příspěvek. Když potřebuje větší částku, například na soutěž v Koreji, tak mu ji škola poskytne jako půjčku. Když vyhraje, splatí tuto půjčku nákupem notového materiálu pro školní knihovnu za část peněz, které vyhrál. Když nevyhraje, škola mu dluh odpustí. To by samozřejmě nebylo možné bez sponzorů, na soutěže například vydatně přispívá pražská pobočka Commerzbank.
Sponzoři jsou ve vaší kompetenci? I tak by se to dalo říct. Ovšem nejde jen o čisté sponzorství. Zajímavou spolupráci máme například s Japonci, jmenuje se Emociální projekt. Japonci platí hodně peněz za to, že mají zprostředkovanou evropskou emocialitu, takže dvakrát ročně máme možnost stipendií pro dva až tři studenty, kteří sedí na prvních židlích v jejich školním komorním orchestru. Dvakrát do roka vyjíždějí na umělecké turné studenti tance a pantomimy za to, že škola poskytne roční bezplatnou stáž dvěma japonským studentům. Japonci platí letenky, stipendium, seznámení s jejich kulturou. Přispívají tak už osm let naší škole každoročně dvěma a půl milionem korun. Já z toho žádnou provizi nemám, ale těší mě medaile, kterými mou snahu ocenili. Jsem například čestnou občankou oblasti Toyama, a to mimo jiné přináší i takové výhody, že dostávám čas od času zpravodaje o tamní komunální politice, včetně toho, jak se vyvážejí popelnice.
Vy na HAMU také učíte. Vůbec po celý život, ať děláte cokoli, vždy někoho učíte. Je to jen shoda okolností?
Musím se přiznat, že učit nebyl můj sen. Navíc maminka nás vychovávala v názoru, že učitelé a hlavně učitelky jsou podezřelá skupina lidí a je dobře se před nimi mít na pozoru.
Učit jsem začala na základních uměleckých školách. V roce 1990 jsem spoluzakládala konzervatoř Duncan Centre, kde jsem dva roky učila a byla zástupkyní ředitelky. Pak jsem přišla na hudební fakultu a učím na katedře pantomimy psychologii gestiky a mimiky. Také techniku jevištní řeči, opět na pantomimě, učím mluvit operní zpěváky a studenty hudebního managementu komunikační dovednosti.
Nebaví mne ale „obětovat“ se několika málo studentům a nedělat nic jiného. Učila jsem na 1. Lékařské fakultě budoucí ergoterapeuty. Školila jsem moderátory na Nově, na Primě, dokonce mne najali, abych přednášela o neverbální komunikaci pro vězeňské dozorce. To bylo zajímavé tím, že mi moji posluchači vysvětlovali, že s vězni není dobré příliš osobně cvrlikat a že ani není dobré s nimi mít příliš mnoho očního kontaktu.
Před čtyřmi roky jste kandidovala do Senátu jako nezávislá za KDU-ČSL, nicméně jste neuspěla. Jaký je váš vztah k politice? Hájit barvy školy ve všemožných komisích, nadacích a radách je svým způsobem vyšší politika a dobrá politická rozcvička. Někdy si člověk vyslouží i nelichotivé příměry, například jeden brněnský profesor mně roztomile označil za tureckou hokyni.
O vašich politických názorech ani cílech ale ten příměr moc nevypovídá. Do roku 1989 jsem nebyla nikde organizována, ale politika mě vždycky bavila. Pak jsem byla řadovou členkou ODA, která se v politickém kvasu rozpadla, a já jsem z ní vystoupila. Nezanechala jsem tam žádné pracovní úsilí. Jako bezpartijní mě oslovila KDU-ČSL, abych kandidovala do Senátu. Vyznávám tradiční hodnoty, zajímá mě podpora mladých rodin i seniorů, myslím, že leccos vím o školském systému. Jsem přesvědčena, že když jdou do politiky lidé s jediným cílem, udržet se v ní celý život, není to dobře.
Mimo jiné jste podporovala právo homosexuálů na registrované partnerství. To se může, když strana má na věc právě opačný názor? Ve filmu Díky za každé nové ráno byl mým filmovým manželem homosexuál. Milý chlapík. Homosexuál je i jeden z mých nejmilejších synovců. Když člověk má před sebou konkrétní lidi, kteří mají neškodné přání veřejně prohlásit: „To je můj partner, na kterého v životě spoléhám a s nímž chci žít,“ tak mi to věru nepřekáží. Je smutné, když se politická debata ztenčí na zástupné problémy, které mají pikantní přídech. Tento můj názor mi nikdo z KDU-ČSL nerozmlouval. Asi ani nepředpokládali, že si něco takového myslím. Leč doporučili mi, abych ze svého životopisu škrtla větu, že moje babička byla buddhistka. Řekli mi tenkrát, že je zbytečné mluvit o babičce, která nekandiduje …
Chystáte se na další útok na senátorské křeslo, nebo jste již zatrpkla? Proč bych zatrpkla? Zdá se vám to snad? Bohužel je taková doba, kdy se práce politika smršťuje na volební kampaň. Já o sobě vím, že bych v Senátu pracovala. Mrzí mě, když od senátorů, kterých jsem si vážila, slyším jen protikomunistické výkřiky. To je trochu málo.
Takže? Takže na politiku jsem rozhodně nezanevřela, a snažím se alespoň ovlivňovat její formu tím, že již řada politiků prošla mým školením komunikačních dovedností. Bohužel se k tomu většina ještě neodhodlala, a proto je mediální tvář české politiky tak málo srozumitelná.
Jste feministka? Rozhodně bych se jako feministka neprofilovala. Do strany, která má jediný program, a to být ženou a chránit ženská práva, bych nevstoupila.
Jaký je váš pohled na feminismus? Je pro ženy prospěšný, či jim naopak škodí? Jsem padesátý ročník. Pamatuji se na školní nástěnky, na nichž byly statečné ženy jeřábnice, traktoristky….. Ženy se uplatnily všude, chodily do práce a děti odkládaly do jeslí. Tato „proženská“ reklama má stále svůj přesah, a sice v tom, že boj za ženská práva jako by měl kořeny v rudých koutcích odborových organizací. Je pravda, že funkce mužů a žen ve společnosti není úplně totožná. Ale dnes vím, že zvykové právo mužů vládnout a rozhodovat je v České republice obecnou normou. Stále se předpokládá, že role žen je rolí submisivní, a to se mi věru nelíbí. Jsem proto v duši feministkou, nekřičím to nahlas, protože se bojím posměšků a nejsem dost statečná na to, abych se přidružila k některým jeknám, za jejichž kategorické postoje se stydím. Feminismus, který není malicherný a který postihuje podstatu postavení žen, je pro společnost prospěšný. Neuznávám feminismus, který by byl prospěšný jen pro ženy. To byste se potom jako muž musel bránit vy.
Já bych se vzdal, soudím, že bojovat s ženami je nejen nevhodné, ale i marné. Ale přece jen mi nedá, abych se „odvážně“ nezeptal na vaše nezvyklé křestní jméno. Na Noemi jsem si zvykla až jako dospělá, když jsem se setkala se svým otcem v Římě. Jeho extravagance totiž neskončily výběrem mého jména, ale když se s matkou rozvedl, odešel z Čech a v průběhu let zanechával v nejrůznějších koutech světa své potomky. Mám i jednoho bratra s indiánskou krví. A tak v tom Římě jsem mu vyčetla mimo jiné i výběr jména. Odpověděl mi, že uvažoval také o jméně Elektra. Tak jsem se s Noemi vděčně smířila, i když jsem v dětství toužila být spořádanou Věruškou.
Noemi Zárubová (56) Pedagožka, loutkoherečka, herečka, autorka knížek pro nejmenší čtenáře. Po maturitě v roce 1968 odjela na rok jako au-pair do Anglie. Po návratu vystudovala loutkařinu na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, poté složila animátorské zkoušky ve Studiu Jiřího Trnky. Po narození dětí působila na „volné noze“, psala knihy, hrála v dětském vysílání televize i menší role ve filmech, učila na lidových školách umění. Již deset let je proděkankou Hudební fakulty AMU, na níž vyučuje psychologii gestiky a mimiky, jevištní řeč a komunikační dovednosti. Učila také v komerční sféře (TV Nova, TV Prima, T-Mobile, Danone Opavia, Mercedes-Benz, Mezinárodní škola v Čelákovicích …) i v zahraničí (Velká Britanie, Německo, Belgie, Japonsko). Je 35 let vdaná, má dospělého syna a dceru.
