I v nejzazších koutech světa sílí „finanční gramotnost“
„Tradiční kultura na Nové Guineji mizí velmi rychle. Možná jí zbývá pár dekád. To, co trvalo dvacet let, tam dnes trvá tři roky. Indonéská kultura tu papuánskou brzy vytlačí,“ říká Čech, jenž projel Asii i arabský svět, ale nejvíce mu učarovala „Země černých lidí“, Melanésie.
Misionáři, vědci a zlatokopové. Takové byly nejběžnější profese bělochů, kteří putovali na druhý největší ostrov světa – na neprostupnou Novou Guineu. V posledních letech však na melanéskou Irian Jayu, jak se ostrovu také říká, míří konvenčnější povolání, mezi něž patří cestovatelé a fotografové. „Do určitých oblastí už jezdí lidé ze Západu běžně. Jinam dorazí třeba jen dvacet bělochů za rok, ale letos jsem na jihu zabrousil i do míst, kde čtyři roky žádný Evropan nebyl. Většinou napoví reakce na blesk mého foťáku,“ říká Jan Rendek (37), fotograf Národního muzea, jenž studoval etnologii a zabývá se archeologií.
Na divočejší indonéské půlce ostrova byl Rendek již čtyřikrát – poprvé u Daniů v roce 1996. Navštívil i další etnika – známé Korowaje, kteří žijí v korunách stromů, Citak-Asmaty či kmen Kamoro. „Nejvíce si pamatuji to úmorné vedro v bažinách, kde je bahna po pás a v něm polonazí Papuáni,“ líčí.
S ďáblickým dresem?
„Změny jsou obrovské a strašně rychlé. Před čtrnácti lety jste ve střediskové Wameně běžně viděli nahé domorodce s penisovými pouzdry – s takzvanými kotekami z dýně. Dnes už si je nasazuje jen pár místních mužů kvůli turistům, kteří si za focení ,divochů´ nechávají platit. Populárním oděvem jsou hlavně dresy – s kamarádem Tomášem plánujeme, že na Papuu příště dovezu dres Křídel Ďáblic z fotbalové Hanspaulky,“ dodává Rendek.
Když na Irian přiletěl poprvé, bylo letiště ve Wameně jen vykácenou mýtinou. Dnes má asfaltovou ranvej. Létání ovšem stále není nejbezpečnější cestou typu Praha–Brusel. Jen v blízkém okolí zmíněného aeroportu spadlo v poslední dekádě asi pět letadel, ta vojenská a malá misionářská nepočítaje. Hodina letu cessnou do opuštěných míst vyjde na zhruba 40 tisíc korun.
Motor za dvanáct mega
Kruciální otázka: jak se vyvíjejí ceny? „Zdražuje se. O hodně. Týká se to průvodců, nosičů i vybavení. A čím dál jste od civilizace, tím je vše dražší. Počínaje benzinem či dopravou – vším. Předák nosičů, který z výdělku vyplácí své četné pomocníky, si bere 80 až 100 dolarů za den, ale sleví při delších výpravách,“ vysvětluje rodilý Pražák.
V městečku Yaniruma byl prý v době jeho pobytu jediný motor s benzinem pro člun, jakýsi vydlabaný monoxyl. „Museli jsme se prostě s majitelem dohodnout na ceně; maximálně jsem mohl vyhrožovat, že zase odletím a nevydělá si vůbec nic… Nakonec jsme se shodli na půjčení motoru, ale čtrnáct dní stálo dvanáct milionů rupií, což je asi 1400 dolarů. Někde nemají lidé reálný přehled, kolik se toho dá za peníze koupit a jak velká to jsou čísla. Řeknou si za něco miliony, ale pak hned sleví na zlomek ceny,“ říká Rendek, jenž nemá etické problémy s focením domorodců, „Alespoň zachycuji věci, jež nenávratně a překotně mizí.“
Prachy v trenkách!
Peněžní hospodářství se na Nové Guineji rozvíjí, proniká pozvolna i do nejopuštěnějších oblastí. Peníze už dávno vstoupily i do kmenových vztahů, takže mizí staleté tradice a takoví Wahgiové při ohlašování platby za nevěstu ukazují příbuzným namísto mušliček kauri rupiové bankovky. Peněženky tu nejsou časté. U Laniů si proto peníze zastrkávají do koteky. „Rupie si cpou do penisového pouzdra, do jeho vrchní části, protože tento kmen si ho vyrábí z dutého bambusu. Nosí tam i tabák; poklady si ucpou víčkem,“ zní návod, kam s penězi. Jeden z Rendekových průvodců, kučeravý Papuánec jménem Romi Venda, si peníze zakládal do školního sešitu s namalovanou mašinkou.
Bohatství se na Nové Guineji projevovalo počtem vepřů; prasaty se dokonce platívalo i za mlaďounkou nevěstu. Dle antropologa Leopolda Pospíšila z Yale University, který navštívil vesnice Kapauků, byli tamní obyvatelé skutečnými boháči i podle našich měřítek! Tamní vepříky totiž přepočítal na kila vepřového dle amerického ceníku. „I dnes je papuánské vepřové dražší než u nás,“ říká Rendek, „a ačkoli jsou tam peníze docela otevřeným pojmem, za manželku se dává jasná cena; v tom si jsou jisti. V roce 2008 se v některých oblastech dávala za ženu čtyři velká prasata, ale cena se mění za poměr sviní a žen v oblasti a období.“
Fotka za desetikorunu
Na Novou Guineu jezdí pochopitelně čím dál více Čechů – turistů a dobrodruhů, kteří jedou na pár dní s cestovkou do prověřené vesnice, aby si užili iluzi divočiny. „V některých oblastech jde o regulérní turistiku. Za fotky se platí, situace se změnila. V již ,provařeném´ údolí Baliem je cena asi 5000 rupií čili deset korun za focení. Před patnácti lety si lidé řekli o jednu cigaretu, pak to stouplo na 1000 rupií a dnes cena odpovídá zhruba polovině krabičky cigaret,“ vypočítává Rendek jeden z dopadů změn, které masivně zasahují někdejší lidi z doby kamenné. Co když někoho vyfotíte ve vesnici bez úhrady? „První osoba začne hned ječet, všichni se schovají a s focením je utrum.“ A nekrade Papuáncům focení duši, jako si to mysleli indiáni? „Často se fotit nechtějí. Člověk musí počkat, otestovat situaci. V jedné vesnici se lidé odmítali nechat cvaknout zepředu; vždy se natočili na stranu, z profilu.“
Byznys po divošsku
Animisty, kteří už za peníze ukazují mumie předků, dostihuje duch globalizace a podnikání. Pozvolna, ale přece. Obchůdky, koloniály, jsou ve větších městečkách a vsích. Většinou je ovládají Indonésané. Jeden z místních Daniů, který chtěl podnikat s prodejem potravin, pohodil stovky polévek v pytlíku na zem, kde zvlhly. Že by si svůj „supermarket“ vybavil regály, jej zatím asi nenapadlo. Velký potenciál má země v horské turistice: vždyť se nad ostrovem tyčí i Puncak Jaya, zasněžený vrchol nejvyšší hory v Oceánii (4884 m. n. m).
„To si místní začínají pomalu uvědomovat. A někteří už i řádně kupčí. Ve vesnici u Korowajů jsem nakupoval luky a šípy; dával jsem asi 150 korun za luk s šípy. Ty, které jsou hladké, užívají na lov, ale ty se zpětnými háčky mají do boje, aby si je nepřítel nemohl vytáhnout… Obchodovali jsme. Pak jsem ale zjistil, že chlapík, který mne k nim zavezl, si hned u východu zřídil další byznys. Hned je kasíroval! Prodával jim rybářské háčky. Nejprve mi nechtěl říci, za kolik jeden prodává, ale pak vyšlo najevo, že za cenu luku i se šípy,“ vypráví Rendek.
Peníze ze zdi
Vstup peněz je nevyhnutelný. Entomolog Vojtěch Novotný, jenž s českými kolegy bádá na civilizovanější (australské) východní části Nové Guineji, do své knížky napsal, že do tamních měst nastupuje díky kreditním kartám další monetární revoluce – jen pár desetiletí poté, co obyvatelé vyměnili škeble za bankovky. V pralesních vesnicích je ovšem takový vývoj vykládán jinak. O kreditních kartách tam pouze slyšeli a jejich smysl jim uniká: „Kartu mohou použít pouze ti, kdo znají tajný číselný kód (PIN), a jenom tito vyvolení mají přístup k netušenému bohatství, neboť peníze se jim po pouhém zasunutí karty sypou z otvorů ve zdi a zboží z obchodů mnohou odnášet bez placení,“ píše známý profesor.
Veselá je i historka, kdy se mladý etnolog snažil proniknout k domorodému kmeni. A ptal se lidí v „nepřístupných“ horských vesnicích, zda mezi nimi může žít a zkoumat jejich zvyky. Odpovědí byl šokován. „Jistě. Všichni v našem okolí už nějaké ty antropology měli, ale my bohužel ještě ne,“ pravili Papuánci. A nebylo by lepší mezi ně vůbec nejezdit a nepodemílat jejich kulturu? „Bohužel už je to úplně jedno. Jezdí tam spousta Indonésanů, přičemž jejich kultura tu papuánskou brzy vytlačí,“ soudí Rendek.
