Dobrovolná sebevražda vypadá lépe než atentát
Jako nepochopitelný se jevil najednou smířlivý tón lidovců vůči premiéru Grossovi před páteční uzávěrkou tohoto vydání týdeníku EURO. Argumentačně přece Kalousek jasně vyhrál a měl by rázně požadovat premiérovu demisi. Grossova žena podnikala s využitím peněz, které mohly pocházet z prostituce v nočním klubu Escade, nebo dokonce z trestné činnosti její přítelkyně, na níž je čerstvě podaný návrh na obžalobu za pojistný podvod. Premiér navíc ve sněmovně slíbil, že splatí svou prapodivnou půjčku tím, že si navýší hypotéku. Přiznal, že to opravdu nebylo úplně v pořádku a strýčka Vika i Roda v kulichu postavil do nezáviděníhodného světla.
Místo slavného vítězství aby se snad předseda lidovců bál o své vlastní křeslo. Vypadá to tak, že se proti němu spojili jeho místopředsedové v ministerských křeslech, kteří sice slovně odmítli ultimátum, ale fakticky premiéra veřejně podrželi. Lidoveckým ministrům se nelze moc divit. Jednak mají ve svých resortech dost „rozdělané práce“, od níž neradno odcházet, a navíc nemají žádnou garanci, že by po předčasných volbách dostali novou šanci. Obzvláště Cyril Svoboda by určitě nebyl nijak vysoko na seznamu, s nímž by šel Kalousek na případná koaliční jednání s ODS. Nyní však Kalousek vypadá jako neschopný atentátník, který nezvládl manévr uctívaného předsedy Luxe v roce 1997, kdy KDU odešla z koalice s ODS a s ODA. Důvodem tenkrát mimochodem byly pochybnosti o financování ODS a nízká akceschopnost vlády při řešení měnové krize.
Pro tradiční voliče lidovců je přitom morální pochybení Stanislava Grosse mimořádně závažné a setrvání ve vládě, kterou tento člověk vede, KDU rozhodně hlasy nepřidá. Jsou to často věřící lidé z venkova, pro něž jsou zejména úlety Šárky Grossové a její opravdu nestandardní přátelé těžko stravitelné.
Nehledě na to, že nikde není psáno, že se nemohou objevit nové závažné skutečnosti v této kauze rodiny Grossovy, ale mohou vzniknout i kauzy zcela nové. Jak naznačují čerstvé údaje o podivném původu domu, který koupila firma Šárky Grossové, či premiérovo balamucení týkající se jeho bezpečnostní prověrky, budou mít média potravy dost a dost.
Pokud tedy bude sjednáno příměří, bude to příměří ozbrojené, hrozící obnovením bojů v každé minutě. To zásadně komplikuje situaci i v ČSSD. Nyní pro Grosse rozhodně neplatí úsloví: Co tě nezabije, to tě posílí. Jeho kredit ve veřejnosti byl zásadně otřesen a vnitrostranicky prohrál zásadní debatu se svým hlavním konkurentem v boji o předsednické křeslo na blížícím se sjezdu ČSSD. Škromach bude moci velmi úspěšně argumentovat svým dlouhotrvajícím odporem ke koalici se „zrádnými“ lidovci. Vždyť v praxi právě dokázali, jak jsou nespolehliví, může tvrdit, a jeho hvězda bude stoupat hned poté, co utichne panika v řadách sociální demokracie. A strana si navíc začne uvědomovat dopady skandálu kolem předsedovy rodiny na zbytek voličské základny, už dost zdecimovaný bývalým předsedou Vladimírem Špidlou a nyní doražený jeho mladým zástupcem. I kdyby na velikonočním sjezdu vyhrál, tahle strana bude směřovat ke katastrofickému volebnímu debaklu. Osm procent z voleb do Evropského parlamentu nemusí být nakonec ani dolní hranicí volebních výsledků ČSSD.
Je otázkou, zda Grossův boj o přežití vlády nebyl z jeho osobního pohledu kontraproduktivní a nakonec na to sám nedoplatí. Kdyby totiž pod Kalouskovým tlakem padl, mohl zkusit pokání za omyl v podobě spolupráce s lidovci a dožadovat se lítosti jako oběť zrady. Volby by potom nemusely mít tak fatální následky. Zkušenost ODS z roku 1998 ukazuje, že volič je milosrdný a fandí tomu, komu bylo - byť jenom zdánlivě - ublíženo. Takhle sice opticky vyhrál nad Kalouskem a semknul za sebou svou rodnou stranu, ale prohrál svou politickou budoucnost.
A jsme zase u začátku. Právě strach z toho, že by se stal viníkem rozpadu koalice, možná vedl k tomu, proč Kalousek nechce jít do otevřeného střetu a volí taktiku kladení neustále se stupňujících požadavků tak, aby tím, kdo praští do stolu a rozbije koalici, rozhodně nebyla KDU-ČSL. Nakonec si dobře pamatuje, že Luxova taktika nakonec vedla k opoziční smlouvě a jen s pomocí tehdejšího prezidenta Havla se podařilo zabránit změně volebního zákona tak, aby malé strany byly stále menší a menší, až budou nejmenší na celém světě. To ale neznamená, že nebude nadále zkoušet vyprovokovat sociální demokracii k rozbití koalice.
Čistě věcně bude mít i příměří mezi lidovci a ČSSD na chod vlády a fungování Parlamentu nepochybně destruktivní účinky. Bude velmi těžké, aby se koalice shodla na připravené daňové reformě, našla společné řešení penzijní reformy a řešila běžné provozní záležitosti bez konfliktů. A když se náhodou na něčem shodne, nastoupí poslanci hodnotící ostřížím zrakem, zda nejde o neúměrný ústupek jedné či druhé strany. Teď nejspíše opravdu vláda ztratí onu akceschopnost, kterou Miroslav Kalousek začal postrádat už počátkem minulého týdne. A dobrovolná sebevražda, která vypadá o tolik lépe než nůž v zádech, bude blíže a blíže.
