Na zahrádce plzeňské restaurace Na střelnici seděly dvě atraktivní mladé dámy a prováděly divné věci. Tedy - divné nebylo, že si povídaly, jako si povídají miliony mladých dam v zahradních restauracích světa. Jenže ty miliony mladých dam si své řeči nenahrávají na diktafon.
Ta světlovlasá se jmenuje Kateřina a je aténskou bronzovou medailistkou ve střelbě ze vzduchové pušky. Ta druhá se jmenuje Zuzana a dalo nám trochu práce ji přesvědčit, aby se podvolila naší hře. S Kateřinou Kůrkovou totiž hned po medailové trefě mluvila řada novinářů, zpravidla mužů, a zpravidla se ptali na takové ty mužské záležitosti, jako je olympiáda nebo sponzoři.
Zuzana ale zaprvé není novinářka, nýbrž manažerka jedné produkční společnosti, a zadruhé očividně není muž, a tak máme příležitost se dozvědět, o čem se baví ženy. Ačkoli to nakonec vypadá jako klasický rozhovor…
Zvukové pozadí obstarávají výstřely z nedaleké střelnice, kde Kateřina také trénuje. Zuzanu trochu ruší.
„Poznáte, z jaké zbraně se střílí?“
„Počkejte, já už to ani nevnímám,“ zarazí se Kateřina. „… sportovní pistole, pětadvacet metrů.“
Jak dlouhá je kariéra střelce? Liší se u ženských a chlapů?
Obecně je v podstatě neomezená. Dokud vám to jde, můžete střílet. Například jednomu pistoláři, teď nevím, jestli je to Švéd nebo Nor, je sedmdesát dva a bojoval o místo na olympiádě.
V kolika letech se vlastně začíná se střílením?
Klidně kolem desátého roku. Ale není problém ani později, sama jsem začala v patnácti, šestnácti. Náš sport už se ale dost omladil. Průměr se pohybuje kolem pětadvaceti. Už nejsem nejmladší, máme tu holky kolem dvaceti let.
Je problém se vrátit po delší pauze, třeba po dítěti?
Když jste předtím na stabilní úrovni, myslím, že návrat není takový problém. Po dětech se například úspěšně vracela Švýcarka Gabi Buhlmannová. Ale já sama nevím. Je to ještě předčasné, uvidím, až to jednou položím. Ale když mě to už nebude brát… Člověka musí sport bavit. Proto nechci trénovat tolik, aby mě otrávil. A asi bych ani nedokázala být trenérkou. To zabere spoustu času.
Jste úspěšná spíš díky talentu, anebo díky drilu?
Mám štěstí, že mám talent a nepotřebuju tolik tréninku. Nemusím střílet každý den a tolik obětovat. Jsem strašně ráda, protože jinak bych asi vrcholově střílet nemohla. Člověk na to musí mít povahu, aby se dokázal obětovat sportu a trochu se vykašlat třeba na kamarády.
Vaši prarodiče i rodiče stříleli. Vedl vás nebo vaši sestru, která také střílí, táta ke střelbě?
Nenutil nás. Ale že by nám ji zakazoval…
Máte ještě nějaku jinou rodinnou vášeň?
Ve sportu ne. Plavání jsem se věnovala jenom já a sestra vlastně taky. Ta šla vždycky za mnou.
Pořádáte rodinné soutěže?
To ne, ale párkrát už mě sestra porazila při závodech. Je jí devatenáct, střílí ve stejné disciplíně jako já. Je ale jiná povaha, má hodně výkyvy: někdy úplně nahoře, pak zase klesne.
Souvisí to s temperamentem?
Možná. Třeba ještě neví, co chce. Já už vím, že lze nalézt kompromis mezi tréninkem a školou. Ona v tom ještě nemá tak jasno.
Máte nějaký vzor? Tátu…
Toho jsem jako vzor nikdy nebrala. Pod pojmem vzor si představím vždycky někoho cizího, a táta je táta. Ale
teď mám vzory spíš v medicíně než ve sportu. Začínám studovat fyzioterapiii.
Proč jste kdysi s plaváním skončila?
Začaly mě bolet zádové vazy. Nevydržela jsem zátěž závodního tréninku. Ale kdybych dělala atletiku, tak mě zase bolí kolena a kotníky…
Teď je to lepší?
Moc jsem si tedy se zády nepomohla :-)
Váš přítel Ondra má něco společného se střeleckou „mánií“?
Je z úplně jiného soudku, nikdy nestřílel. Říká se, že střelec si partnera nemůže najít jinde než na střelnici. Jsem docela ráda, že tomu tak není. Na to já nejsem, já si potřebuju odfrknout a vůbec na střílení nemyslet.
Studuje?
V Praze práva a ekonomku. Je o půl roku starší. Můj sport snáší dobře, už si zvykl. Začali jsme spolu chodit, když jsem ještě pomalu ani nestřílela. Až potom zjistil, co se ze mě vylouplo.
Jeho maminka je fyzioterapeutka ;-) Ondra mě podporuje, hlavně chce, abych studovala, abych jen nesportovala. Ale ani já nechci jen sportovat. Myslím, že by si mě potom ani nemohl vážit. Asi by mě uzemnilo dělat sport jako profesionál, myslet na peníze: Jéžiš, jestli jen já na závodech uspěju…
Člověk se pak asi i jinak chová k tělu. Je vlastně výrobním nástrojem…
Přesně toho se chci vyvarovat.
Říkala jste, že začínáte studovat fyzioterapii. Chtěla byste se jí živit?
Určitě. Nejdřív někde na rehabilitaci, nejspíš v nemocnici, nabrat zkušenosti. Potom, když se poštěstí, nastoupit do soukromé ordinace, nebo založit vlastní. Ale to si může člověk dovolit, až když má spoustu zkušeností a je mu čtyřicet.
Kterou část těla si pro střílení musíte nejvíc chránit?
Záda… ale vlastně všechno. Nejzranitelnější je asi prst na spoušti. Vadu zraku můžete řešit brýlemi, dioptrie ale nesmíte mít v optice zbraně. Jakákoliv přibližovadla jsou zakázaná.
Která část zad trpí nejvíc?
Bederní a křížová. I když je to individuální - záleží, v jaké poloze stojíte. Já stojím ve strašné, z toho mě záda bolet prostě musí.
Na čem postoj závisí?
Jak máte narostlou a posazenou páteř, jak vám záda dovolí. Já jsem hodně prohnutá.
Jak se bráníte bolestem?
Speciálně posiluji vnitřní svaly. Takové posilování nejvíc bolí, ty svaly se nejhůř hledají. Občas zatnete jiné…
A co posilování rukou?
Myslím, že není moc potřeba. Když už pár let zvedáte pětikilovou pušku… A už mám přípravu z plavání.
Jak dlouho vlastně trvá nejdelší závod?
U chlapů trvá „velký standard“ více než tři hodiny. My to máme kratší, tak dvě a čtvrt hodiny.
Hraje při tréninku roli počet nastřílených ran?
Kvantita je potřeba, aby si tělo zvyklo na zátěž během závodu. U mě je důležitá kvalita. Když nemám moc času, jdu si zastřílet třeba jenom dvacet ran. To mi zabere tak půl hodiny.
Jak často jste před olympiádou trénovala?
Rok jsem dělala školu dálkově, vlastně spíš nedělala než dělala. Chodila jsem na střelnici jako do práce, jako profík, až mě to trochu ubíjelo a v květnu jsem myslela, že to položím. Bylo to téměř každý den, neustále: Co děláš? Nic? Tak pojď trénovat, ať se nenudíš.
Stalo se vám, že jste se ráno probudila s pocitem, že není den, že nic netrefíte?
Jednou, před závodem. Ale ne že bych věděla, že to nepůjde. Prostě se mi vůbec nechtělo střílet. V Aténách jsem před malorážkou (Kateřina Kůrková v ní skončila 27. - poznámka redakce) taky věděla, že to asi neustojím. Všechno už bylo tak vyčerpávající. Nejsem zvyklá, aby za mnou po jednom závodě lidé chodili a plácali mě po ramenou, škoda že to nebylo zlato. Člověk se pak snaží takové věci vyhnat z hlavy…
Jak je váš sport finančně náročný?
Šedesát tisíc stojí puška. Oblečení je na míru, v republice ho šije jediná firma. Vydrží kolem pěti, šesti let a vyjde na zhruba dvacet až pětadvacet tisíc.
Jakou má zbraň životnost?
Vydrží celý život. U malorážky záleží, jak často trénujete. Pokud hodně, tak balistické drážky po čase ztratí přesnost a zbraň se začne chovat jinak. Třeba po dvaceti letech každodenního tréninku už nebude střílet slušně. Důležitá je hlaveň, pažby můžete měnit. Malorážku mám první. Vzduchovku jsem měla nejdřív natahovací, ta se mi ale bohužel rozbila. Taťka mi na dva závody půjčil svoji, kterou jsem na sebe neměla moc naštelovanou, takže se ukázalo, že střílet se dá v podstatě vším, co vám přijde pod ruku.
V čem zbraně převážíte?
Ve speciálních kufrech z umělé hmoty vystlaných molitanem. Ale oni s tím zacházejí jak „dobytci“. Můžete na kufr desetkrát napsat křehké, a stejně ho hoděj. Nedávno jsem se odněkud vracela sama, po schůdkách jsme nastupovali do malého letadla a ja uviděla zřízence, jak drží v ruce mojí pušku. Neměla jsem ji v úplně tvrzeném pouzdru – a on jí hodil a netrefil se do letadla, takže ze dvou metrů spadla. Kdyby za mnou na schůdkách nebyli lidi, tak ho přerazím. Jinak je dobré být první u pásu, když zavazadla přijíždějí. V Aténách třeba namátkově kontrolovali, jestli si berete svoje kufry.
Až skončíte, tak zbraň prodáte?
S malorážkou bych se rozloučit určitě dokázala, protože je svazová - prostě bych ji vrátila a dostal by ji třeba někdo jiný na závodění. Ale vzduchovka je moje vlastní, tu bych asi neprodala. Občas bych si zašla jen tak picnout.
Umíte střílet od boku?
Ne, nikdy jsem to nezkoušela.
Když koukáte na terč, představujete si tam někoho?
Ne, nikdy.
Souvisí to s tím, jak vnímáte zbraň?
Ta moje je pro mě jen sportovním náčiním. Když vidím jinou, je to normální zbraň, před kterou mám velký respekt. Pohled do hlavně není příjemný.
Kolik zbraní jste už vyzkoušela?
Luk, bratranec z něj střílel. Je to strašně těžké - jednou jsem střelila vedle a jednou se trefila úplně doprostřed. Ale byla to spíš haluz. Střílela jsem i prakem.
A někdo v rodině?
Táta střílel z kuše. Byl v kuši mistr světa.
Házíte šipky?
Hm.
A dobře?
To ne. Když je dlouho nedržím - tragédie. Hrajeme je na chatě, když je špatné počasí.
Chodíte na poutě střílet na špejle?
Už ani ne, nikdy nic netrefím. Když jsme byly mladší, chodily jsme do Uherec na pouť. Jednou jsme se sestrou obětovaly asi tři sta korun na hrací žetony. Chtěly jsme tolik srdíček, až jsme jich nasbíraly na obrovského medvěda… Když jdeme s Ondrou, dělá si ze mě srandu a spíš mi růži vystřelí on. Raději se ale točíme na řetízkáči.
Z čeho je vyrobeno střelecké oblečení?
Je silnější než třeba džíny - pevnější, vyztužené. Dříve bývalo kožené. Ale kůže je měkká, i když někdo v ní střílí dodnes, třebas jenom v kalhotách. Přeci jen je ale na záda lepší ten kanvas.
Kam až může vývoj oblečení dospět?
Co se týká materiálů, už se asi moc vylepšit nedá. Například ve vzduchovce jsou výkony už tak dobré, že je spíš tendence nám oblečení ubírat. Mluví se o tom, že nám to oblečení seberou úplně, nebo nechají jen kalhoty. Ale to je nemyslitelné. Nějakou ochranu zad mít musíme. Myslím, že jednou to skončí tak, že budeme mít jen něco na podepření páteře a jinak normální oblečení. Ale například bez rukavice držet pět kilo by docela bolelo.
A vlasy z čela…
Ano. Pravidly je také dáno krytí oka - může sahat jen dva centimetry pod oko. Kvůli kamerám, protože jsme bývali zakrytí úplně a nebylo vidět do obličeje, nevěděli jste, kdo je kdo. Vyhrožovali, že nás nebudou snímat. Mít druhé oko úplně ve tmě je ale samozřejmě výhoda kvůli soustředění.
Trénujete nějak koncentraci?
Při tréninku. Je důležité ho brát jako závod, aby si to člověk zažil.
Takže meditace a nějaké předávání energií…
Na to já moc nejsem. Spíš se zajdu uklidnit do lesa.
Jógu nebo něco podobného nevyužíváte?
Člověk musí umět srdce trošku uklidnit. Ve chvíli výstřelu je třeba zadržet dech – v tom s jógou trochu pracuju. Vlastně jsem to nejdřív vůbec netušila.
Při závodě si potom zacpete uši a slyšíte jen tlukot srdce…
Taky šum a skandování, ale hodně tlumeně. Jinak bychom za chvilku přišli o sluch.
Co vás s odstupem napadne při slově olympiáda?
Spousta národností. Potkáte na ní úplně kohokoliv. Nejlepší byli sportovci z Baham a podobných ostrovních států v národních krojích.
Byla jste si zafandit?
Na basketu jsme udělali kotel. Ale to bylo jediné, kam jsem se dostala. Když jsem měla na něco lístky, neměla jsem čas, a když jsem ho měla, nebyly lístky.
Jak se vám teď shánějí sponzoři?
Myslím, že jsme vstoupili do povědomí lidí, kteří se normálně dívají třeba jen na atletiku. Už vědí, že finále je napínavé. Přenosy nám hodně pomohly, ale pořád se peníze shánějí špatně.
Nikdo se po olympiádě nenabízí?
Mám smlouvu s Českou sportovní, která mi zajišťuje zázemí už dva roky. Pár lidí se ozvalo, jedna velká akce se chystá, ale že by toho byly mraky, to ne. Větší kampaně se týkají jednotlivých sportovců - Roman Šebrle má třeba Eurotel.
Vás ještě nikdo nelapil?
Vypadá to, že už budu lapená. Ale nejsem si jistá, musíme vše ještě pořádně projednat.
Dostáváte teď pozvání na spoustu společenských akcí…
Tolik toho nebylo. Spíš jde o rozhovory, fotografování. Zajímavé ale bylo křtění letadla ČSA - vybrali si mě jako kmotru. To bylo super, podívala jsem se do kokpitu. Pak mám třeba pozvánku k prezidentovi.
V čem půjdete?
Mám jenom jeden kostýmek, co jsme dostaly na olympiádu. Tak asi v tom.
Co kromě sportu ráda děláte?
Občas něco vyřežu. Ještě nemám všechny nástroje, už jsem dostala malá řezbářská dlátka, ale musím se to ještě pořádně naučit. Nejradši mám asi třešeň, barevná dřeva, která trochu hážou odstíny. Potom se dá pracovat i s barvou.
Nemáte strach, že se při tom zraníte?
Ne, říkám si, že když budu mít strach, tak si akorát ublížím. To je jako na potvoru. Nemám ráda, když mě sport omezuje v normálním životě. Když mi někdo řekne, že nemám hrát volejbal, protože bych si mohla zlomit prst, přijde mi to ujetý. Nechci to řešit.
Máte zbrojní průkaz?
Nemám, jsem takový exot.
Ani na malorážku?
Musíte mít někoho, kdo zbroják má a zaručí se za vás. U mě je to táta. Jsem tu jediná, kdo ho nemá. Už na mě ale tlačí a budu si ho muset udělat. Ale mám k těm zkouškám odstup.
Kateřina Kůrková (20)
Narodila se 17. listopadu 1983 v Plzni v rodině dvojnásobného mistra světa ve střelbě z malorážky Petra Kůrky. Jako malá závodně plavala, v roce 1998 se pustila naplno do střelby, stejně jako mladší sestra Alena. Na mistrovství Evropy juniorů v roce 2001 získala v soutěži družstev s Pavlou Habartovou a Kateřinou Beranovou zlato ve vzduchové pušce. Největší úspěch přišel v roce 2002 v Lahti, kdy jako juniorka zvítězila v seniorské kategorii. V roce 2003 zvítězila na Akademickém mistrovství světa v Plzni, letos získala zlato na mistrovství Evropy. Na olympiádě v Aténách skončila třetí ve vzduchovce na deset metrů a 27. v libovolné malorážce. Na podzim začala studovat fyzioterapii.
