Na čem aktuálně pracujete?
Právě děláme na několika komerčních zakázkách. Připravujeme event pro americkou firmu Genesys, potom obrovskou e-sportovní akci, která se bude konat v červnu v O2 Universe. U nás e-sport nedosahuje takových dimenzí jako ve světě, kde zaplňuje arény a dělá se okolo něj obrovská show. Tady se podobný turnaj chystá poprvé.
Hodně intenzivně pracujeme i na vývojových projektech, které souvisí s metaverzem a digitálními charaktery. Zabýváme se ovládnutím technologie převádění živých koncertů do metaverza. Digitalizujeme hudebníky, aby mohli vystupovat na virtuálních platformách. Dokonce jsme pro tuto oblast založili samostatnou společnost, EVOKE LIVE, která se zabývá čistě jenom digitálními avatary a jejich managementem.
Děláte ještě i živé koncerty a videomappingy, nebo jste na ně zanevřeli?
Děláme, ale není jich tolik, protože tradiční zábavní průmysl se vrací do stavu před pandemií pomalu. Připravujeme třeba koncert Benny Crista. Mappingy pro nás vždycky byly spíš vývěsní štít, který vypadá dobře, ale uživit se tím nedá, protože se nekonají pravidelně. Jasně, dělat mapping na Národní muzeum u příležitosti stoletého výročí Československa a obecně všechny státní mappingy jsou prestižní záležitost, ale byznys se na nich stavět nedá.
Dá se srovnávat náročnost pořádání koncertu naživo a v metaverzu?
Ve virtuálu je všechno mnohem jednodušší. Potřebujete jednou ovládnout tu technologii, abyste dokázali hudebníka dokonale převádět na avatara v reálném čase a zároveň to vypadalo pěkně, aby pohyby působily přirozeně a podobně. Jakmile se vám to povede, už nic dalšího nepotřebujete. Žádné velké stage, světla… To si vybudujete pomocí grafiky.
Emoce se pak samozřejmě liší, i když i to je otázka. V metaverzu se v současnosti odehrávají největší koncerty na světě, chodí na ně třeba 12 milionů lidí. Stále jsou v plenkách, ale my tam cítíme obrovský potenciál.
Před časem jsem psala článek o průzkumu, kde asi třetina Američanů uvedla, že se metaverza bojí a nechtějí v něm žít. Většina ani nevěděla, co to je, a investoři se k Horizon Labs stavěli dost zdrženlivě. Co vás vede k přesvědčení, že má život ve virtuální realitě potenciál?
Jsem technooptimista. Myslím si, že ženy a technologie spasí svět.
Samozřejmě je potřeba znát rizika spojená s užíváním technologií, ale nemá cenu se jim bránit. Prostě přijdou a je to fakt. Můžeme si stokrát říkat, že nechceme digitální peníze, a stejně jimi všichni platíme. Nikdo nebude nikoho nutit, aby byl v metaverzu, stejně jako nikdo nikoho nenutí mít chytrý telefon. Věřím ale, že technologie ovlivní budoucnost pozitivně.
Plnohodnotný dvojí život
Za jak dlouho bude podle vás lidstvo připraveno vstoupit do metaverza a žít dvojí život?
Tam už přece žijeme deset let. Největší metasvět je Fortnite, kde spousta lidí tráví denně obrovské množství času. Jestli na to koukají na třech monitorech, nebo mají na hlavě brýle, je úplně jedno. Metaverzum už je tu dávno. Je součástí našich životů, jen forma se mění.
Měla jsem na mysli spíš situaci, kdy to bude tak přirozené, že místo abych se vás ptala, zda chcete udělat rozhovor osobně, nebo po telefonu, vám nabídnu schůzku v metaverzu…
Na škole, kde učím, mám studenta, co u nás začal i pracovat. Svoji bakalářku dělal ve VR světě, který vytvořil, a zval tam vyučující. Tomu můžeme taky říkat metaverzum. Občas, když mi něco prezentuje, tak mi to taky ukazuje přes work roomy a v podstatě je to příjemné.
XLAB sídlí v pražských Holešovicích, odkud živě vysílá do celého světa. Foto: XLABMetaverzum je mnohem blíž osobnímu setkání než videohovoru, funguje tam řeč těla a lidi jsou ve stejném prostředí, takže se na sebe lépe soustředí. Já třeba nesnáším dělat brainstorming virtuálně, protože lidé na sebe nevidí, často nedávají pozor. V metaverzu to ale funguje překvapivě dobře, ačkoli osobní kontakt nikdy nemůže nahradit.
Videohovory se ve větší míře využívají od začátku pandemie, kdy jste zároveň ze dne na den přišli o hlavní zdroj obživy, což byly koncerty a velké firemní akce. Co vám běželo hlavou?
Bylo to odstupňované, takže když se tady zrušilo všechno, spoléhali jsme se na naši kancelář v Americe, která se zaměřuje na tvorbu systémů pro sportovní arény a federální ligy. Za tři neděle ale přerušili i ligu. Po dalším týdnu nám došlo, že to jen tak neskončí.
Dostali jsme nápad na virtuální eventy, protože jsme měli blízko k televizní branži, k IT i k akcím, a tak jsme nový produkt dokázali nabídnout prakticky za měsíc. Naši lidé nás ohromně podpořili, byli dokonce ochotni si dva měsíce nebrat mzdu a čekat, co se stane.
Obraz ze všech koutů světa
Co jste se museli učit úplně od píky, abyste mohli eventy přenést do virtuálního světa?
Nedůležitější věc, která nás zároveň odlišuje od konkurence, umožnila nám dostat se do zahraničí a získat globální dosah, byla vzdálená produkce. Televizní forma komunikace se zákazníky nebo zaměstnanci není nic objevného, ale tohle před námi nedělal nikdo.
Co to znamená?
Běžně virtuální eventy fungují tak, že máme zelené studio, které postavíme buď tady, nebo u klienta, a začneme vysílat. Pořád se to ale vztahuje k místu.
Co když ale potřebujeme pozvat doktora z italské univerzity, šéfa kanceláře v Dublinu a centrála je ve Švýcarsku? Všichni chtějí mluvit pohromadě, ale kvůli omezením nemohou cestovat. Pro takové situace jsme vypracovali způsob, jak vzdáleně propojit zelená studia. Máme vlastní komunikační standardy, vysvětlíme technickým týmům i mluvčím kdekoli na světě, jak se mají chovat, a můžeme je spojit do celistvého obrazu.
Lidé vidí jednu obrazovku, na ní jeden obraz, ale každý kus scény je odjinud. Přitom se celek neskládá ze čtverečků a lidé vedle sebe stojí, jako by byli u stejného zeleného pozadí. Nepoznáte, kdo vysílá odkud.
K čemu je to dobré?
Tak můžeme standardně dělat akce, jako byla ta poslední pro TikTok, kdy produkce byla na Manhattanu, jedno studio v LA, druhé v Miami, natáčení jsme řídili z Prahy a přenášeli na americký trh. Celá věc měla dohromady zpoždění zhruba sekundu, což ani nepoznáte. S týmy jsme byli spojeni na různých okruzích, náš zvukař měl třeba sluchátka, skrze která komunikoval na vlastním kruhu se zvukaři v Miami, v LA i na Manhattanu a všechny najednou dirigoval, jako by to byla parta v O2 aréně.
Řekl bych, že celosvětová produkce je hlavní klíč ke globálnímu dosahu, protože nám otevřela celý svět. Klienti se nás vždycky ptají, jestli za nimi přijdeme, a my říkáme, že to fakt ne. Zůstaneme tady a budeme interaktivně ovlivňovat, co dělá avatar indického zpěváka, případně jak bude do jeho vystoupení vstupovat publikum. On sem taky nepojede – indický zpěvák pro indický trh se bude vysílat odsud. Přitom bude vidět celá jeho postava, může si s někým povídat…
Co kdyby se jeden druhého dotkl?
Na lidi, kteří vystoupí ze svého ohraničení, máme speciální efekt, aby jejich ruka prostě najednou nezmizela z obrazu. V ten moment totiž narazí na pseudoholografickou virtuální zeď, za kterou už nemůže. Zkoušeli jsme natočit předávání dárku, ale museli jsme nacvičit, že jeden natáhne ruku a druhý si vezme totožný balíček u sebe. Člověk je přitom v místnosti samozřejmě sám a na obrazovce kouká, co dělá kolega. Tohle je pořád nedigitalizovaný jednoduchý přenos.
Převod na avatara je další level, který je využitelný u show, kde už umělci neví, co by vymysleli. Pak se třeba mohou červenat podle toho, jak budou fanoušci mačkat lajky. Možností, co vymyslet, je spousta. Člověk, kterého převádíme, na sobě musí mít asi 60 snímacích bodů, a pak už jde cokoli.
Kvůli jednomu řečníkovi přece nepoletím
Kolik stojí uspořádat virtuální koncert?
Asi ne tolik co fyzický koncert, ale je to srovnatelné. Velký koncert s avatarem vyjde na nižší řády milionů korun. Není to ale utrácení za nesmysly. Speciálně taková akce by naživo stála mnohem víc a dostalo by se na ni mnohem menší publikum. Leoš Mareš v O2 aréně stojí cca 20 milionů, tohle je násobně levnější.
Kolik lidí od vás se na přípravě hodně velké akce v metaverzu podílí?
Méně než deset plus tým v lokaci. O studiu, kde ten člověk něco dělá, se nebavím, lokální podporu si koupíte nebo pronajmete. Nás je tady v Praze celkově okolo čtyřiceti.
Kam se chcete jako firma posunout v následujících letech?
Chtěli bychom českému trhu nabídnout nový formát, kterému říkáme Event Plus. Dejme tomu, že je to běžný event, který ale naplno využívá možnosti současných technologií, zapojuje pomocí hologramů vzdálené lidi, pracuje s efekty, interaktivitou a podobně.
Potom kromě virtuálů, které budeme samozřejmě nabízet dál, hodně šlapeme do metaverza.
Myslíte si, že existuje nějaký typ akce, který bude do budoucna existovat jen virtuálně a jeho fyzická podoba vymizí?
Doufám, že ne. Podle mě by bylo hrozně fajn, kdyby se nudné videohovory dostaly na lepší úroveň a kdyby byla fyzická realita obohacena o digitální složku. Myslím si ale, že obrovské množství zbytečných konferencí není dobré vůbec pro nikoho a ani udržitelné. Létat po celém světě kvůli jednomu řečníkovi je hrozně neekonomické a mělo by se to omezit.
