perex:
„Elle sort avec un minet.“ „She´s going out with a toyboy,“ začíná se stále více říkat o třiceti až čtyřicetiletých dámách, které si nacházejí partnery ve věku středoškoláků. Nejoblíbenější jsou sedmnácti až třiadvacetiletí. V češtině se pro tyto chlapce začíná prosazovat pojem „křehký salátek“: jsou mladí, čerství a nízkotuční…
„A Demi Mooreová se zase strefila do žhavého trendu, přichází v kobaltově modrých šatech od Alberty Ferretti. Jako nezbytný doplněk drží za ruku manžela Ashtona Kutchera,“ napsal v lednu časopis People o bývalé manželce Bruce Willise. Demi Mooreová nebo v českém případě Lucie Bílá s Václavem Bártou reprezentují nový sociální trend, který se zdaleka netýká jen celebrit. Stále více úspěšných, samostatných a atraktivních žen mezi třiceti a čtyřiceti odmítá své vrstevníky či starší muže a nachází si zhruba o deset až dvacet let mladší přátele. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby však se svými křehkými salátky nezacházely docela rovnoprávně – nikoliv jako s milenci, ale jako s regulérními partnery.
Když to „prostě nejde“.
Ještě před šesti lety miliony žen vzdychaly soucitem nad osudem Bridget Jonesové, třicátnice, která by se už měla rozhodnout pro životního partnera, ale neví, který ze dvou nabízených je lepší – solidní, ale nudný, nebo sexy, ale poněkud bláznivý? Na hodně žen, které si do třicítky nevybudují pevný vztah, totiž už nic moc jiného nezbude – nepočítáme-li armádu ženatých, rozvedených, případně otců s dětmi. Místo romantických představ s přibývajícím věkem stále více nastupuje vztahová ekonomika: ať více či méně vědomě, ženy hodnotí potenciálního partnera jako genetickou informaci. A stejně jako podle rady psychologa v teenagerském časopise si dělají pomyslné žebříčky plusů a minusů. Plusy jsou vzdělání, zajištění (byt, auto, postavení), vzhled a ochota budovat vztah – to znamená snažit se partnerku ve vhodné chvíli podpořit nebo rozesmát. Minusy nastávají, když je partner materiálně nezajištěný, ženatý či se závazky a někdy i rozvedený. Poněkud originální logika totiž říká: rozvedl se jednou, rozvede se i podruhé.
Sociální realita v Čechách přitom pomalu přijímá rozvod jako běžný modus vivendi. Pohádkovým hodnotám jediného a věčného svazku v zemi, kde na každých sto svateb připadá 67 rozvodů, nevěří už ani čtenářky červené knihovny. Údaje Českého statistického úřadu říkají, že ženy podávají největší počet žádostí o rozvod ve věku mezi 30 až 39 lety. V roce 2005 to bylo 42 procent. Příčiny jsou těžko definovatelné, manželé spolu prostě přestanou komunikovat, jejich protějšek je přestane zajímat a raději, než by vztah pracně zachraňovali, jej prostě rozpustí. Zatímco v roce 1960 svůj protějšek nemohlo vystát kolem 1400 vdaných a ženatých z celkových 12 970 rozvedených, dnes se pro „rozdíl povah, názorů a zájmů“ rozvádí polovina manželství, a to jak ze strany manželky, tak manžela. Zhruba čtyřikrát stoupl počet rozvodů z nekategorizovaných „ostatních příčin“ (nejde o nevěru, alkoholismus nebo opuštění soužití, které statistika sleduje zvlášť). Mnoho párů totiž ani zpětně neví, proč se vlastně rozvedlo. Jenom to „prostě nešlo“.
Móda absolventů.
Dámy tak nyní začínají lovit ve vodách, které dosud nejsou zakaleny ani rozvodem, dětmi nebo zarytými zlozvyky, snad kromě kousání nehtů. Naopak, nabízejí se romantická duše, nepředstírané emoce a pořádný „drajv“. Kategorie vzdělání a finanční zajištění se přesouvají do budoucnosti, až si kluci dodělají vysokou (nebo se na ni alespoň dostanou). To, že si ženy nacházejí o deset až dvacet let mladšího přítele, není nic neobvyklého, vzpomeňme paní Bovaryovou, kterou závislost na mladších milencích dohnala až k sebevraždě. Její autor Gustav Flaubert byl zase dohnán až před soud pro ohrožení veřejné mravnosti tím, že paní Bovaryovou napsal. Když o sto let později publikoval Charles Webb v New Yorku román Absolvent, vynesl mu jen slávu a jeho pozdější zfilmování také slušný příjem. Paní Robinsonová, manželka ve středním věku, která svádí jednadvacetiletého plachého mladíka v podání Dustina Hoffmana, se stala ikonou vášnivé ženy v domácnosti, toužící po mladším milenci. A příběh paní Stoneové, náhle ovdovělé herečky, která se nechává finančně zneužívat od italských gigolů, byl na základě románu Tenneseeho Williamse Římské jaro paní Stoneové zfilmován už dvakrát, naposledy v roce 2003. Ostatně Itálie je kolébkou křehkých salátků a dala světu i pojem gigolo. Ten je ale spíš spojován s prostitucí či finančním vydržováním. Už ve starověkém Římě si osmatřicetiletá Messalina vzala dvacetiletého císaře Claudia a ještě o dva tisíce let později se nad detaily z jejího soukromého života červenáme. Jenže všechny tyto příběhy spojuje jediné, neovladatelná a skandální vášeň, která se dříve nebo později stává zhoubnou.
Biologicky se přitom sexuální touhy náctiletého mladíka a cetileté dámy protínají téměř dokonale. Zatímco ženy si schopnost prožívat vášeň užívají až kolem třicítky až čtyřicítky, u mužů sice touha s věkem stoupat může, ale výkonnost přece jen u většiny postupně klesá. „Nevědí sice přesně, co dělají, ale dělají to celou noc,“ shrnula ve zkratce podstatu přitažlivosti křehkých salátků Madonna, provdaná za o deset let mladšího Guye Ritchieho. Starší žena nejen že ví, co chce, ale nestydí se to také říci. U mladíků tomu bývá spíše naopak, což vytváří dokonalou kombinaci archetypálního vzorce učitelky a plachého žáka jako například ve vzpomínaném Absolventu.
Hele, vole, kde mám káru
A mnoho dam si tuto úlohu vychutnává. Ostatně, budou to právě ony, kdo mladíkovi doživotně vtisknou jednu z prvních a nejvlivnějších představ o tom, jak se má muž chovat k ženě. I když londýnské dámy tvrdí, že dnes už se mladíci předem o všem raději informují na internetu, který jim v tomto ohledu údajně poskytuje naprosto dokonalé vzdělání. Ke starším milenkám prý přistupují již poučeni a více než starší partneři se snaží ženám udělat radost. „Takové ty nesmysly, co tihle mladí kluci dělají, jako že když ona vyjde ze sprchy, tak jí kapku po kapce slíbávají vodu z těla, aby ji utřeli, to už po mně nikdo nemůže chtít!“ říká nejmenovaný padesátník, univerzitní profesor, známý vztahy se svými studentkami.
Novinkou samozřejmě není, že si paničky salátky pořizují, novým trendem ale je, že s nimi zůstávají. Z pouhých milenců, či naopak objektů přehnaného zbožňování, se stávají stálí partneři, nebo dokonce manželé. Oni sami i jejich okolí se s tím samozřejmě musejí vyrovnat. Ashton Kutcher přiznává, že pro něj nebylo jednoduché vzít si bývalou manželkou Bruce Willise a stát se adoptivním otcem jejích tří dcer. I po padesáti letech od sexuální revoluce jsou mladší partneři starších žen stále považováni za společensky ne zcela přijatelné, přestože s nimi chodí už pomalu polovina hollywoodských hereček, od Halle Berryové (40, o deset let mladší model Gabriel Aubrey), přes představitelku Samanthy ze seriálu Sex ve městě Kim Cattrallovou (50, Alan Wyse, 26) až po Cameron Diazovou (34) a Justina Timberlakea (25). Když po rozpadu třináctiletého manželství s Demi Mooreovou začal Bruce Willis (52) chodit se začínající herečkou Brooke Burnsovou (26), rozhodně to nikoho nešokovalo tak, jako když se Demi (45)začala objevovat s Ashtonem Kutcherem (28). Bulvární plátky měly v názoru na Kutchera, známého například z teenagerské komedie „Hele, vole, kde mám káru?“, jasno. Označily ho za toyboye, tedy chlapečka na hraní, a chápavě poukazovaly na 200 000 dolarů, které Demi zaplatila pouze za jednu z mnoha omlazovacích plastických operací. Tu přitom ani Demi podstupovat nemusela. Starší ženy vedle svých mladších protějšků spíše viditelně omládnou, ovšem pouze dočasně. Zajímavější je spíše fakt, že Ashton je typickým reprezentantem teenagerovského idolu. Cílovým publikem „děl“ Hele, vole, kde mám káru nebo romantické komedie Dcera mého šéfa, v nichž hraje Kutcher hlavní role, jsou právě jeho adoptované dcery. Ty by si teď měly potenciálně vylepovat plakáty adoptivního otce na růžové stěny svých pokojíčků, i když ta nejstarší, osmnáctiletá, je na to již kapku přezrálá.
Zbyteční muži.
Také v České republice nová generace žen mezi třiceti až čtyřiceti lety pomalu přebírá tradiční sociální roli toho silnějšího. Nejen osobnostně, společensky, ale i ekonomicky. Francouzský filozof Gilles Lipovetsky je nazývá „třetí ženy“. První ženy byly dle Lipovetskeho bytostmi, jimiž se opovrhovalo, byly nuceny přijmout podřízenou roli a vykonávat práce, zejména v domácnosti, které nebyly spojené s žádnou prestiží. Lipovetsky uvádí, že tento model se v neprivilegovaných vrstvách společnosti udržel až do devatenáctého století, kdy se ženy naopak stávají uctívaným a obdivovaným symbolem v duchu dvorské šlechty, ale stejně jim jsou odmítány mocensky významnější role a samostatnost. Důležitá rozhodnutí zůstávají záležitostí mužů. Třetí neboli neurčité ženy se začínají definovat až v průběhu dvacátého století, kdy se razantně vyrovnávají pozice mezi mužem a ženou. Jsou sebevědomé, samy si určují, jaké chtějí být i jaký by měl být jejich partner, a kladou na něj stále větší nároky. Proti předchozím dvěma modelům se role ženy stává neurčitou, ovšem stejně se začíná rozvolňovat i tradiční role mužů. Lipovetsky ovšem připomíná, že i třetím ženám zůstává nejdůležitější otázka, se kterou se musejí vypořádat samy: rodina. A v této otázce jsou ženy samostatnější, ale i osamocenější než kdy předtím. Samy rozhodují o době otěhotnění, počtu a někdy i pohlaví dítěte, ovšem když přijde na rodinu, musejí počítat s možností rozvodu a samostatnou péčí o potomky.
Pozor, i salátci ovadají.
Ženy, které si vybírají křehké salátky, jsou typickými modely třetí ženy. Přebírají tradiční sociální roli toho silnějšího - nejen osobnostně, společensky, ale i ekonomicky. Tyto ženy sice stále touží po lásce, ale jsou příliš emancipované, vzdělané a soběstačné na to, aby se jim chtělo sdílet svůj byt s relativně cizím člověkem, který po ránu smrká do umyvadla, večer usíná u televize a je sám se sebou nadmíru spokojený. Je jim jedno, zda za ně muž zaplatí večeři nebo jim koupí auto, obé si bez problémů opatří samy. Chtějí jenom, aby je partner chápal, ve správnou chvíli rozesmál či pohladil a miloval. A když bude navíc pozorný a hezký, tím lépe. Co na tom, že mu je sedmnáct. Je to takový malý ženský šovinismus.
Největší slabina těchto vztahů však zřejmě spočívá v období, které tyto „třetí ženy“ teprve čeká. Většina z nich nedokáže odpovědět na otázku: „Co bude za deset, dvacet let?“ Hádanku často odsunují formulkou: „To teď neřeším.“ Vzhledem k vysoké míře rozvodovosti je statisticky velmi pravděpodobné, že svazek tak jako tak věčně nevydrží, takže je vlastně jedno, zda bude manželovi u rozvodu padesát, nebo pětatřicet. V opačném případě, když si starší muži berou výrazně mladší partnerky, se tento problém většinou vyřeší sám, protože manželé „včas“ umírají. Jenže ženy se dožívají průměrně vyššího věku – a možná právě proto se zdá být na základě zákona přírodního výběru logické, že si začínají vybírat partnery o deset let mladší. Sedmdesátiletá vdova z malé obce ve středních Čechách si za dalšího partnera vybrala čerstvého padesátníka, a to za mohutné závisti sousedek, ovšem podpory svých tří provdaných dcer. V její věkové kategorii totiž již mnoho soběstačných nezadaných mužů prostě není. Takže možná, že dámy, které teď na vlnu křehkých salátků nastoupí, jich za svůj život stihnou vystřídat i více. V okamžiku, kdy salátek začne trochu ovadat, jej prostě vymění za mladší model.
boxy:
Případ pracovité učitelky.
Aneta má kaštanové vlasy, univerzitní vzdělání a sex-appeal Sophie Lorenové. Mluví plynně třemi jazyky, z nichž jeden vyučuje - učí manažery, ředitele, ale doučuje i studenty. A s jedním z nich chodí – už tři roky. „Áňo, kam jsi mi dala tu košili?“ rozléhá se dopoledním bytem Anety hlas s dikcí někoho, komu by mělo být alespoň padesát, ne dvacet. Z teenagerovských praktik ho ale usvědčují dvě hodiny strávené v koupelně a naplno puštěné stereo. Když spolu začali chodit – to bylo Janovi sedmnáct, neřekla to Aneta ani svým nejbližším kamarádkám. Jenže v osmnácti se její přítel začal pomalu stěhovat od rodičů k ní. Dnes už se znají i obě rodiny, přestože Anetiny vztahy s rodiči Jana rozhodně ideální nejsou – Anetu dodnes považují za něco, z čeho se kluk probere. Aneta pracuje od osmi od rána do devíti večer, protože utáhnout komerční nájem a jídlo za dva lidi z platu učitelky není úplná legrace. Ale skoro každý večer ji Jan vyzvedne svým audi, které dostal od rodičů k osmnáctinám, a odveze domů.
Případ vnadné intelektuálky
Kateřina je jednatřicetiletá vysokoškolsky vzdělaná, elegantní kritička s naprosto plochým bříškem a velikostí podprsenky číslo 4. Po téměř tříletém vztahu se rozešla se svým o jedenáct let mladším přítelem Alanem a našla si partii, ke které jí všichni gratulovali – vzdělaného, úspěšného a galantního třicátníka. Vydržela to s ním měsíc. „Nešlo to. Pořád mluvil o práci a ve chvíli, kdy mi začal připomínat mého otce, jsem poznala, že by to byly sňatky z rozumu,“ konstatuje s odstupem. Kateřina se vrátila ke svému křehkému salátku. Přece jenom loni už odmaturoval a začal studovat vysokou školu. „Po emocionální stránce mi naprosto vyhovuje, sex je s ním úžasný a nic jiného zatím neřeším,“ říká Kateřina a hladí svého ročního pejska. „Jen by mohl trochu omezit to kouření marihuany, myslím, že to opravdu negativně ovlivňuje činnost mozku. Alan je čím dál tím apatičtější, nemá žádné cíle, většinu času prostě někde profláká s kamarády,“ stěžuje si mírně. Na to, až její salátek dospěje, Kateřina nečeká: „Dokud se nenajde někdo, s kým bych chtěla mít děti, tak to prostě neřeším. Ale děti bych chtěla. Jednou…“
Případ citlivé právničky
Martina je úspěšná doktorka práv, miluje italskou módu a nedávno si pořídila byt za sedm milionů. V práci je obávanou šéfkou, ve společnosti zábavnou dračicí, v jejíž milostném životě se po dvou dlouholetých vztazích střídali milenci jak na běžícím páse – dokud se nevdala. „Hlavně ne manželství. To moje mě stálo přes dva miliony a málem mě připravilo o nervy. Na všechny jsem jak pes, tak jsem si říkala, že alespoň na manžela chci být prostě hodná. A to se mi rozhodně nevyplatilo,“ rekapituluje rozvedená třicátnice. V přestávkách mezi hledáním ideálního genetického materiálu pro početí dětí chodí s dvaadvacetiletým vysokoškolákem, a přestože se s ním vídá poměrně často, tvrdí, „že to není nic vážného“. Většinu času tráví u ní v bytě, na výstavy chodí s kamarádkou. On to ovšem vidí jinak, je do ní zamilovaný. Přestože ani Martina by nechtěla vychovávat děti sama, obává se, že zřejmě toho pravého partnera, který by se nebál objevit její citlivé a křehké ego pod impulzivním zevnějškem a zároveň dostál její intelektuální, kulturní i finanční úrovni, asi nenajde. A zdá se, že salátek její křehké duši docela dobře rozumí.
