Bouře Sandy nahrává Obamovi do karet. Znovu ukázala, že USA potřebují investice do infrastruktury
Přírodní katastrofy jsou dobou zvýšeného bojového nasazení nejen pro záchranáře, ale také pro politiky. Své o tom ví někdejší primátor Igor Němec, který se historicky znemožnil, když v roce 2002 ujišťoval Pražany, že jim nic nehrozí, ačkoli voda již zaplavovala metro. Takový amatérismus v Americe těchto dní nenajdeme. Tím spíš, že jen několik dní před volbami, v nichž se rozhoduje, zda prezident Barack Obama obhájí svůj úřad, si nikdo podobnou lapálii dovolit nemůže.
Kdyby se intenzita bouře Sandy měřila podle získaného politického kapitálu, měl by Obama navrch. Bez ohledu na množství soucitu a skutečný význam pomoci na místě se mu v médiích podařilo vytvořit si lepší image než jeho vyzývateli Mittu Romneymu. Obrázek, jak v Brigantine na pobřeží Atlantiku prezident objímá zdrcenou Donnu Vanzantovou, majitelku zpustošené maríny, obletěl celý svět. Někdy dokonce nikoli ve výřezu, ale v plné velikosti. Pro Obamu ještě lépe. Opodál totiž jako svědek stojí v modré fleecové bundě Chris Christie, guvernér státu New Jersey. „Slova nemohou vyjádřit můj dík za prezidentovo osobní angažmá a soucit,“ prohlásil republikán Christie. V Romneyho volebním štábu museli v té chvíli skřípat zuby. Lepší reklamu už demokratickému táboru výřečný guvernér udělat nemohl. Však také server Politico.com překřtil Christieho výstup na love story měsíce.
Zamotaná klubka drátů Minimálně ještě v jednom ohledu Obama zabodoval. Zatímco Romney se zasazuje o to, aby jednotlivé státy USA měly co největší autonomii, Obama by rád některé činnosti převedl pod federální správu, nebo je alespoň z Washingtonu koordinoval. Zvlášť v době přírodních katastrof to může u voličů zafungovat. Nedostatky systému, kdy si každý stát natahuje vlastní elektrické dráty a asfaltuje silnice, jsou totiž jasně patrné. Jen pár desítek metrů od Bílého domu nebo Pentagonu visí na sloupech klubka zamotaných drátů – v evropských velkoměstech něco nevídaného. Federální zákony přitom státy jako majoritní akcionáře distribučních společností nenutí, aby proud vedly pod zemí, jak je to běžné v Evropě. Odolnost vůči větru musí podle bezpečnostních norem prokázat jen kabely vedené výše než 18 metrů nad zemí.
A tak Sandy zopakovala totéž co hurikán Wilma v roce 2005. Drtivá většina výpadku elektřiny jde na vrub zpřetrhanému vedení.
V podobně havarijním stavu jsou i silnice. Třetina z nich je jen obtížně sjízdná kvůli zanedbanému stavu, polovina všech obchvatů velkých měst je trvale přetížena. Texaský dopravní ústav spočítal, že průměrný Američan tratí v zácpách na benzinu a ušlých ziscích 710 dolarů ročně. Ještě hůře je na tom zásobování pitnou vodou. Amerika je zemí mikrovodáren. Zatímco v Česku jediná vodárna obsluhuje statisíce lidí, v USA díky rozsáhlé decentralizaci sítě 83 procent zařízení dodává vodu méně než třem tisícům zákazníků. Naopak jen osm procent vodáren vykazuje více než sto tisíc odběratelů. Při tak malých objemech je údržba sítí obrovskou finanční zátěží.
Ať to platí erár Ačkoli Sandy, která podle prvních odhadů napáchala majetkové škody za 20 miliard dolarů, patří v žebříčku nejničivějších hurikánů spíše k těm průměrným, přišla – cynicky řečeno – pro Obamu v pravý čas. Zpřetrhané dráty a zaplavené silnice totiž oživují Obamův volební evergreen. A tím jsou federální investice do infrastruktury formou stimulů, přímých dotací nebo půjček. Lze to brát i opačně. Řečeno slovy republikánských kritiků: zadržování federálních daní a jejich centrální přerozdělování z Washingtonu. To chce naopak Romney citelně omezit. Do pěti lety by podle jeho představ měly objemy peněz z federálních fondů klesnout o pětinu.
Poněkud nešťastně zahrnul republikánský kandidát na prezidenta do svých plánů také krácení výdajů z balíku, který slouží pro financování bezprostředních škod způsobených katastrofami – Federální agentury pro řízení mimořádných událostí (FEMA). Její rozpočet, který letos v položce přímé pomoci dosahuje 7,1 miliardy dolarů, by měl podle Romneyho představ klesnout až o čtyřicet procent. I když redukci plánuje i Obama (ten chce celkově uspořit tři procenta), stalo se téma škrtů v rozpočtu FEMA krátce poté, co se Amerikou prohnala Sandy, politicky výbušné. Obzvlášť ve chvíli, když agentura několik hodin po pustošivé bouři v postižených oblastech distribuovala pitnou vodu, jídlo a přikrývky a zapojovala stovky generátorů elektrického proudu.
A tak zatímco Romney musí odrážet útoky, že chce brát těm nejpotřebnějším, Obama rozvíjí svůj program opírající se o zbytnění vládních programů. Dosavadní kombinace federálních programů, státních a městských rozpočtů a PPP projektů totiž na churavějící infrastrukturu nestačí. Výpočty Americké společnosti stavbařů (ASCE) ukázaly, že zatímco silnice, vodovody, letiště a skládky odpadů budou v následujících pěti letech potřebovat investice v hodnotě 2,1 bilionu dolarů, stávající financování je schopno pokrýt necelou polovinu. Kromě peněz volá asociace i po politickém řešení v podobě centralizace. „Otázka není, jestli má federální vláda rozhodovat o zásobování pitnou vodou, ale kdy už o něm rozhodovat začne,“ stojí ve varovné zprávě ASCE z roku 2009.
Obamova banka Sandy, podobně jako mnohem slabší hurikán Irene z roku 2011, by mohla rozproudit zaseknutou debatu o Investiční bance národní infrastruktury (NIB), jejíž inspirací je Evropská investiční banka. Projekt NIB Barack Obama představil v roce 2008, finanční ústav ale stále nezačal pracovat. Neprošel totiž senátem, kde ho zablokovali republikáni. Banka by měla do vínku dostat z federálního rozpočtu deset miliard dolarů počátečního kapitálu s tím, že by do vybraných projektů s celostátním významem, jejichž rentabilitu schválí sedmičlenná, politicky vyvážená rada guvernérů NIB, vložila maximálně polovinu nákladů. O zbytek by se měla postarat veřejná správa a soukromí investoři. Těm se do infrastrukturních projektů zatím moc nechce a jednotná federální pravidla by jim mohla pomoci. „Soukromí investoři jsou z pochopitelných důvodů frustrovaní nedostatečnou transparentností pravidel. V některých státech je to opravdová překážka pro rozvinutí trhu s PPP projekty,“ myslí si Robert Puentes, analytik Brookings Institution.
Návratnost projektů by měla být založena na zpoplatnění nových silnic a železnic.
Ty by se totiž z půjček a přímých investic NIB měly stavět především. Zbytek by měl putovat na vybavení letadel navigačním systémem NextGen, který zajistí méně zmatku na přeplněných amerických letištích.
Obamova vláda samozřejmě není tak naivní, aby věřila, že pouhých deset miliard může americké infrastruktuře nějak významně pomoci. Projekt NIB má především zabít dvě mouchy jednou ranou a dát práci nezaměstnaným stavebním dělníkům, projektantům i dodavatelům. Zdůrazňuje to i tvůrce zákona o NIB, kterým je dlouholetý senátor za Massachusetts John Kerry – muž, kterému jen o vlásek uniklo v roce 2004 prezidentské křeslo. „Nemůžeme držet krok s rapidně se zhoršující infrastrukturou a zároveň nechávat tvrdě pracující Američany bez zaměstnání. Infrastrukturní banka by se vypořádala s oběma problémy,“ prohlašuje Kerry.
Příliš krátká páka Otázkou zůstává, nakolik by státní peníze dokázaly pomocí „pákového efektu“ přinést dodatečné investice do ekonomiky. Původně demokraté mluvili až o 500 miliardách v hoFOTO rizontu deseti let – ovšem za předpokladu, že stát vloží 50 miliard. Ekonomové se shodují v tom, že státní záruky multiplikační efekt vyvolají. Ne ovšem v poměru 1 : 10, jak si představoval Kerryho návrh. „Každý vložený dolar má hodnotu tak čtyř až šesti,“ myslí si Frank Holmes, obchodní ředitel U. S.
Global Investors. Ještě záludnější může být odhad efektu, který peníze vložené do budování infrastruktury vyvolají na trhu zaměstnanosti. Ministerstvo dopravy počítá s tím, že každá vložená miliarda dolarů přinese v ideálním případě 35 tisíc pracovních míst. Jenže v době, kdy západní Evropa s asijskými zeměmi sázejí na vzdělanost a inovace, jde o profese, na nichž se za posledního půlstoletí nic podstatného nezměnilo. Navíc je klíčové, aby šlo o víceleté projekty. Jinak jejich efekt vyšumí během jednoho čtvrtletí – stejně jako odklízení trosek a spravování silnic po řádění Sandy.
Nezaměstnanost je přitom klíčovým problémem Ameriky. Letošní volby se v tom vůbec neliší od těch v roce 2008. Svědčí o tom i graf počtu Američanů, kteří zůstávají bez práce. Podle posledních čísel je jich 7,8 procenta. Navlas stejně jako v lednu 2009, kdy první afroamerický prezident nastupoval do úřadu. Obama tak ze všeho nejvíc potřebuje přesvědčit Američany, že křivka nezaměstnanosti bude nadále klesat. Třeba i tím, že z eráru poplynou peníze na kolabující infrastrukturu a Amerika ožije stavaři, betonáři a elektrikáři. Čerstvý předvolební zážitek z ničivé bouře může prezidentův „levičácký“ projekt jen podpořit. A kdyby na Manhattanu zůstalo kvůli pustošení Sandy zhasnuto o něco déle, nakonec by hurikánu mohl udělit pochvalu za nejlepšího volebního agenta. l
Kolik chybí Americe
Potřebné výdaje na infrastrukturu v horizontu pěti let (v mld. USD)
Odhad Z toho zajištěno Výpadek
Letectví 87 46,3 40,7
Přehrady 12,5 5,05 7,45
Pitná a odpadní voda 255 146,4 108,6
Energetické sítě 75 45,5 29,5
Nebezpečný odpad 77 33,6 43,4
Vodní cesty 50 29,5 20,5
Zpevňování břehů 50 1,13 48,87
Veřejné parky 85 36,83 48,17
Železnice 63 51,3 11,7
Silnice a mosty 930 380,5 549,5
Školy 160 125 35
Doprava 265 74,9 190,1
Celkem 2109,5 976 1133,5
pramen: American Society of Civil Engineers, 2009
Nedostatky systému, kdy si každý stát natahuje vlastní elektrické dráty a asfaltuje silnice, jsou jasně patrné
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
