* Jaký máš z právě vydané knihy Prázdniny v Evropě pocit?
Vždy, když dopíšu knížku, přijde mi, že ten proces vydání trvá nekonečně dlouho. Po všech těch korekturách a editacích nastává takový stav bezvětří, během kterého člověk zapomíná, že nějakou knihu vůbec napsal. Když držím novou knihu poprvé v ruce, je to emotivní moment. Trochu se bojím, abych tam třeba nenašel nějakou chybu, ale zároveň už rovnou přemýšlím, co napsat dál. Spisovatelova pozice je taková nevděčná. První zpětnou vazbu dostávám až tak tři čtvrtě roku po tom, co jsem knihu začal psát. Do Evropy jsem se vydal loni v létě, psát jsem začal letos na jaře.
* Tvá poslední cesta vedla z Atén až za polární kruh. Měl jsi to předem naplánované?
Jen do určité míry. Snažím se vybírat místa, o kterých se momentálně mluví – v té době se hodně řešilo vystoupení z Evropské unie. Před každou cestou se snažím stanovit nějakou tezi, kterou chci potvrdit, nebo vyvrátit. V tomto případě jsem chtěl dokázat, že Evropa je nejrozmanitější kontinent světa. Projel jsem nakonec patnáct zemí. Kvůli rozmanitosti jsem navštěvoval velká města i zapadlé vesničky. Část mých plánů se řídila i podle tipů od fanoušků na Facebooku. Zajímavé je, že některá místa jsou atraktivní prostě jenom pro Čechy, třeba albánská vesnička Nivica. Někdo mi napsal, že je to skvělý místo, že tam prostě vůbec nic není. Tak jsem tam jel a zjistil jsem, že tam opravdu nic není. Češi mají zkrátka smysl pro nesmysl.
* Rád zmiňuješ, že cestuješ především za lidmi. Vzpomeneš si na nějaké setkání z Evropy, které ti obzvlášť utkvělo v paměti?
Třeba jeden starší pán v Estonsku, který mě svezl. Mladí Estonci mluví anglicky dobře, ale starší téměř vůbec. Pánovi bylo 84 let, začal jsem s ním mluvit rusky, protože v Estonsku se většinou domluvíš právě ruštinou. A on se po pár větách zeptal, jestli nebude lepší, když se budeme bavit anglicky. Naučil se angličtinu z rádia, když ho s rodiči postihlo to, co asi dalších deset procent obyvatel po druhé světové válce – násilné vysídlení na Sibiř. Úžasný příběh.
* Lidé protřelí životem tě obecně zajímají. O nejstarší generaci Čechů bys prý chtěl napsat knihu a humoristický román. Jak si to představuješ?
Před dvěma lety mi humoristický román přišel jako dobrý nápad, pak mi došlo, že můžu napsat humoristickou knížku o cestování. Spojení humoru s něčím užitečným. Co se týče té druhé knihy o starých lidech, tu bych rád napsal. Rozhovory s inspirativními lidmi, co už toho mají hodně za sebou, jsou staří tělem, ale rozhodně ne duší. Ti, co odmítli naladit si televizi Šlágr.
* Máš poměrně specifický smysl pro humor, mají pro něj pochopení v jiných zemích?
Můj smysl pro humor mi komplikuje život. Ve Finsku jsem seděl v hospodě se studenty sociologie a udělal jsem úplně nevinný vtip. Jeden mě poprosil, abych ho pustil na záchod. Zvedl jsem se ze židle a řekl jsem: „Jasně, půjdu rovnou s tebou. Ale neboj se, půjde jenom o čurání.“ A pak to začalo: „Počkej, takže tobě přijde, že homosexualita je něco špatnýho? A ve tvé zemi se lidé smějí vtipům o homosexuálech?“ Přitom to začalo jako nevinný žert. Taky mě mnohokrát zachránilo slovo „šutka“, rusky vtip. Třeba když jsem se chtěl ze srandy políbit s nějakým ruským klukem pod sochou líbajících se pánů. Začal do mě strkat, radši jsem začal křičet: „Šutka!“
* Při svých cestách často stopuješ. Máš s tím nějakou špatnou zkušenost?
Největší riziko při stopování je, když jsi mladý kluk, že tě vezme jiný mladý kluk a chce ti ukázat, jak rychle umí řídit. To se pak nestydím říct, ať neblbne, že se bojím. Případně bych se ani nestyděl nechat vysadit. Kromě toho žádnou špatnou zkušenost nemám. Holky to mají určitě složitější.
* Kde se v Evropě stopuje nejlépe?
Nejlépe se mi stopuje v zemích bývalého sovětského bloku. Byl tam nedostatek aut, lidem nezbývalo než stopovat a vznikla tam kolem toho stopařská kultura. V Polsku vláda za socialismu stopování přímo podporovala. Podobné je to v Pobaltí a na Balkáně, kde byl autostop dokonce rychlejší než MHD. Horší je to ve Finsku a ve Švédsku. Ve Skandinávii mi lidé ukazovali palec nazpátek. Mysleli si mylně, že je zdravím.
* Jak důležitá je pro tebe vzájemná mezilidská pomoc mezi domorodci a cestovatelem?
Konkrétně při stopování to vnímám jako slušnost stopaře – dát lidem, kteří tě svezou, svou důvěru. Protože oni ti ji také dávají, berou si do auta cizího člověka. Mně už pomohlo tolik lidí na cestách, že se snažím pomáhat cizincům tady u nás, ať už s překládáním, nebo orientací ve městě. Beru to jako samozřejmost. Jedna paní mi zase neustále píše, ať znova přijedu do Arménie. Prý jsem moc pomohl jejímu penzionu, když jsem ho zmínil v knize. Dnes jí tam jezdí Češi!
* Při svých cestách spíš často na neobvyklých místech. Spalo se ti dobře i v Číně na hrobě zesnulého vojáka?
Byl jsem v prudkém kopci, kde se prostě nevyspíš. V tu chvíli mi ta rovná deska připadala intuitivně jako nejlepší nápad a nepřišlo mi to vůbec děsivý. Musel jsem se o sebe zkrátka postarat. Pokud pode mnou skutečně ležel voják, mohl by mít zrovna pro nocleh pochopení. Neudělal bych to, kdyby bývaly byly jiné možnosti.
* Jednu z cest, putování po Nepálu, jsi podnikl společně s rodiči. V čem se cestování s nimi zásadně lišilo od toho tvého samotářského?
Například z takového toho hierarchického vztahu otec–syn se stal vztah lineární, stali se z nás parťáci. Byla to krásná rodinná terapie. Zároveň se to lišilo v tom, že rodiče fascinovalo mnohem víc věcí než mně. Třeba zametání. V Nepálu všichni pořád zametají, kvůli prašným cestám, to tátu úplně uchvátilo.
* Studoval jsi mimo jiné i žurnalistiku. Co ti to dalo?
Myslím si, že můžeš psát, aniž bys studoval žurnalistiku. Ale je skvělé, že poznáš, jak fungují média, poznáš spoustu lidí. Nakonec jsem se stejně vydal jinou cestou a píšu knížky.
* Kdy jsi přišel na to, že tě psaní baví?
Mě psaní nebaví. Baví mě všechno okolo, ale to ťukání do klávesnice je řehole. Že mi to jde, jsem pochopil, když mi vyšla první knížka. Často tvoje poslání zkrátka objeví až ostatní lidé. Nikdy by mě dřív nenapadlo, že se budu psaním živit. Myslím si, že vášeň můžeš cítit i k něčemu, co vlastně není úplně zábava.
* Poznatky ke svým budoucím knihám si píšeš během cest. Nemáš někdy chvíle, kdy se ti prostě psát nechce? Kdy si chceš jen naplno užít každý moment?
Je strašně těžké se k tomu dokopat. Co si nenapíšeš, to nevíš. Je nejhorší, když ti pak ten den chybí. Píšu klidně dvě až tři hodiny, nejčastěji teda před spaním.
* Snažíš se cestovat ekologicky?
Problém je, že se často neuvádějí fakta v souvislostech. Řešíme brčka a zapomínáme na to, do čeho to brčko strkáme. Avokádo k nám létá a pluje z Mexika. Když ho zrovna nejím plastovým příborem, nikoho to nepobouří. Snažím se necestovat letadlem, nejím tolik masa, nevlastním auto a doma nemám lednici. V lednicích jsou nějaké brutální skleníkové plyny, což třeba plno lidí neví. Na množství vypuštěných emisí by nejvíc pomohlo, kdyby se ekologicky likvidovaly lednice. Tyhle souvislosti se pokouším hledat.
* Co říkáš na projev Grety Thunbergové?
Je smutnou ukázkou toho, jak fungují média. Když chceš upoutat světová média, musíš být kontroverzní a vzbuzovat emoce. Já jsem rád, že dělá to, v co věří. Na někoho tahle role zkrátka musela padnout. Na vědce, kteří se tím zabývají, nikdo koukat nebude.
* Kromě knih se věnuješ i přednáškám po České republice, kde prezentuješ své zážitky z cest. Máš předem připravené vtipy?
Určitě mám. Přesto celou dobu improvizuju, přijde mi to jako přidaná hodnota. Občas mě něco napadne za pochodu, ale jsou vtipy, které se zkrátka ujaly, a ty používám opakovaně. A pak jsou tu taky vtipy, kterým se směju jenom já.
* Máš už naplánovanou další cestu?
Chci znova do Santiaga. Lidé měli pravdu, že tam se člověk zkrátka vrací. Chtěl bych do Ameriky. Přál bych si podniknout cestu kolem světa. Nikdy jsem neputoval v zemi, kde je angličtina úředním jazykem!
O autorovi| Tereza Žižlavská @tereza.zizlavska
