Paměti diplomata
„A najednou jsem si uvědomil, že jsem ve své autobiografii vydané v Kanadě naznačoval, že můj domov je vlastně tady v Praze. Neměl jsem tehdy pravdu. Bylo to pod vlivem mohutné vlny entuziasmu, která se přese mne tehdy před osmi lety po mém návratu do Československa převalila. Není pochyb, že mám kořeny v České republice. Můj domov to už však není. (str. 214) Takto navýsost smutným tónem končí své vzpomínky český emigrant Jan Drábek, který po sametové revoluci přijel nabídnout své služby republice. Nejdříve učil na ministerstvu zahraničních věcí angličtinu, pak se postupně stal československým velvyslancem v Keni, šéfem protokolu ministerstva a velvyslancem v Albánii. Zklamán postkomunistickými manýry se v roce 1998 vrátil do svého „milovaného přímořského Vancouveru . Jan Drábek popisuje místy s humorným odstupem, místy velmi kriticky každodenní realitu v české diplomacii i její velké události v podobě nejrůznějších významných návštěv. Zároveň na sobě ukazuje, jak se z emigranta nadšeného listopadovou revolucí, který se vrátil pomáhat své rodné zemi, stal smutný svědek postkomunistických praktik, nakonec volící opětovný návrat do emigrace. Autor byl sice překvapen i odbornou nekompetentností mnohých vedoucích pracovníků ministerstva zahraničních věcí (často se nelichotivě zmiňuje například o Michalu Lobkowiczovi, tehdejším řediteli ministrova kabinetu), ale především nekompetentností lidskou (zde dominuje tehdejší náměstek ministra Zielence Saša Vondra, dnes český velvyslanec v USA). Lobkowicze ani Vondru Drábek sice přímo nejmenuje, ale z popisu je zřejmé, že jde o ně dva. Drábkův pohled na orgány české zahraniční politiky je ale možné číst i jako emigrantský pohled na celou českou společnost. Stejně jako jeho smutný odlet do Vancouveru bude souznívat s pocitem zneuznání řady dalších emigrantů. Knihu doplňují Drábkovy miniportréty tří významných politiků české transformace: Václava Havla, Václava Klause a Josefa Zielence. S každým z nich se setkal a tyto postřehy soustředil do samostatných kapitol v závěru celé knihy. S Václavem Havlem se zná již od dětství, neboť jejich rodiny patřily do stejných vysokých pražských společenských kruhů za první republiky. Prezident také z hodnocení vychází rozhodně nejlépe. Zato o Klausovi napsal: „V současné ČR není obratnějšího politika nad Václava Klause. Je to vládní virtuos bez bázně, bez vnitřních morálních zábran. Při tom všem je svým pragmatickým způsobem jedním z nejvzdělanějších lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Je to také rozený vůdce – bohužel ve führerovském slova smyslu, takže pro znovu se rodící demokracii v ČR nepředstavuje, co by tato země potřebovala. (str. 184) Nebo jinde: „Václav Klaus nikdy nepřipouští své chyby. Jeho stylem je místo toho zaútočit, a to hned několika směry. Přitom neustále poukazovat na to, co považuje za neschopnost lidí kolem něho. Dagmar Mrázová (vedoucí Klausovy kanceláře – pozn. red.) si na tento způsob jednání celkem zvykla. Jen ovšem do toho rána, kdy ji pan premiér znenadání propustil. Tehdy ji uvítal místo pozdravu slovy: Vypadněte z mé kanceláře, otravujete mi tady vzduch. (str. 189) Josefa Zielence popisuje jako slušnou, ale velmi slabou osobnost, která se mnohem více než ministerstvu věnovala politické práci v ODS. Za problém Zielence označuje Drábek především to, že se bál. Zejména se bál věcí ne–očekávaných, různých překvapení. A potom dnešní senátor nepochopil, jak moc Drábka urazí, když po něm bude vyžadovat ještě písemné potvrzení ústně daného slibu. Drábkova manželka totiž v Tiraně vážně onemocněla a byl nutný okamžitý letecký transport do České republiky. Ministerstvo se zdráhalo poskytnout letadlo a souhlasilo až po prohlášení velvyslance Drábka, že let uhradí ze svého. Ministr nakonec ještě požadoval potvrzení tohoto slibu faxem. Tím byl letecký transport o tolik opožděn, že chybělo již několik hodin, aby neskončil tragicky. V závěru Drábek Zielencovi prorokuje: „Vidí se tak trochu v roli předního blanického rytíře a někdy v polovině roku 2002 oznámí, že je kandidátem na funkci českého prezidenta. (str. 208) Uvidíme.
Drábek, Jan: Po uši v postkomunismu. Knižní klub Ikar, Praha 2000. 224 stran. Cena: 159 Kč.
Jan Drábek, syn známého a úspěšného pražského advokáta, odešel jako dítě se svými rodiči v roce 1948 do emigrace. Žil v New Yorku a ve Washingtonu, sloužil v americkém válečném námořnictvu na Floridě. Začátkem šedesátých let žil v Evropě a pracoval jako hlasatel Rádia Svobodná Evropa. Dále studoval v Indii a následující čtvrtstoletí prožil v kanadském Vancouveru nejprve jako středoškolský profesor, později jako spisovatel a publicista. Vydal deset knih různých žánrů. V roce 1990 se vrátil do Československa. V roce 1998 se odebral zpět do Kanady.
