ŽIJEME, ABYCHOM PRACOVALI

M o d e r n í     p r a c o v n í     e t i k a

Status práce je v různých ekonomických systémech rozdílný. Lze to pozorovat nejen v souvislosti s dávným přechodem od tradiční k moderní společnosti, ale také s nedávnou transformací od socialismu ke kapitalismu či s vývojem kapitalistických společností samotných.

V postsocialistických společnostech je zřejmé, že se zde, v souvislosti s transformací od státem řízené ekonomiky k ekonomice tržní, objektivní status práce po roce 1989 změnil. Práce (placená v zaměstnání a zvláště některá vysoce prestižní intelektuální) se stala sama o sobě obecně velmi důležitou a váženou hodnotou tak, jak tomu v tržních ekonomikách bývá. Socialistická ospalost přestala být pro mnohá zaměstnání typická, mnozí kvalifikovaní odborníci, zejména v řídících pozicích povýšili práci na životní styl a dobrovolně si zvolili, nebo se nechali pohltit nectností kapitalistické práce - workoholismem.

Tradiční, kapitalistická a socialistická práce

Zatímco v tradičních společnostech měla práce nízký status, byla existenční nutností a božím trestem, v moderní společnosti se tento nepříznivý status práce změnil. S příchodem kapitalismu se práce začala těšit vysokému statusu. Stala se pozitivní hodnotou, cílem a smyslem života - povoláním. Pracoval-li člověk v tradiční společnosti proto, aby vůbec žil, dá se říci o moderním kapitalismu, že v něm člověk žije, aby pracoval.

V tradiční společnosti bylo místo každého člověka v sociální struktuře určeno původem a vzestupná mobilita po společenském žebříčku byla výjimečná. V moderní kapitalistické společnosti je jeho postavení určeno prestiží práce a dalšími faktory, které s prací úzce souvisejí - vzděláním a příjmem - a mobilita po společenském žebříčku je věcí každého jedince.

Bylo-li v tradiční společnosti symbolem příslušnosti k elitě nepracovat, v moderní společnosti se člověk s elitou identifikuje tím, že vykonává práci, která je vysoce ceněná, má vysoký status (je právník, lékař, bankéř…) a řadí se k elitě profesionálů. Kvantita, kvalita a prestiž práce (společenské přisouzení relativní, a nikoliv absolutní hodnoty) je zdrojem nerovností kapitalistické společnosti. Vysokému statusu se těší zejména vysoce kvalifikovaná intelektuální práce.

V kapitalismu není práce nutnou nepříjemností, která člověka obtěžuje. Je způsobem seberealizace, ctí a prestižní práce je odměnou. Proto je vzácná, trh člověku práci do určité míry upírá a hrozí mu nezaměstnanost. Kdo má práci, je odměněn statusem, kdo nemá práci, je sankcionován nízkým statusem či vyřazením na okraj společnosti.

Práce je prostředkem pro uspokojování potřeb a získání příjmu (instrumentální pracovní orientace), představuje náklady, naopak volný čas užitek, spotřebu. Je službou organizaci, pro kterou je práce vykonávána a prostředkem ke statusovému postupu a k zařazení do struktur společnosti (byrokratická pracovní orientace) a je také cílem sama o sobě (solidaristická pracovní orientace). Pomocí práce člověk uspokojuje psychologické potřeby, podobně jako zábavou. Navíc práce vede k reprodukci a integraci společenského systému, je původcem nejen zboží a služeb, ale také obecných hodnot, důležitých pro společenský systém.

Za socialismu tomu bylo jinak. Socialismus měl být cestou od kapitalismu k ideální společnosti - komunismu. Komunismus měl odstranit odcizení práce jako základ dalších forem odcizení člověka. Zejména v zemích, které měly před socialismem zkušenost s kapitalismem, však bylo zřejmé, že socialismus opět práci odcizil.

Za socialismu nebyla člověku práce upírána, měl na ni právo a zároveň povinnost pracovat, aby neparazitoval na práci ostatních. Práce byla zaměstnáním, méně povoláním. Její kvalita, kvantita a prestiž přestaly být tak jednoznačným a předvídatelným zdrojem sociálních a příjmových nerovností. Mzdová nivelizace vedla k poklesu statusu kvalifikované intelektuální aktivity a vzrůstu statusu méně kvalifikované práce.

Práce se stala opět spíše zdrojem obživy bez důrazu na obsah činnosti, nemotivovala jedince k investicím do „lidského kapitálu“ (vzdělání, schopností, dovedností). Veřejná práce (práce mimo domov) a placená práce ztrácely na významu, rostl naopak význam soukromé a neplacené práce. Status práce za socialismu vedl k úniku do soukromí, odstraňoval u člověka potřebu pracovat. Práce přestávala být cílem a smyslem života, stávala se pouhým prostředkem.

Prostředek nebo cíl?

Pro 37,2 procenta lidí v České republice představuje práce pouze způsob, jak vydělat peníze, a nic víc, téměř polovině (46,9 %) dotazovaných by se líbilo mít placené zaměstnání, i kdyby nepotřebovali peníze, a 60,4 procenta dotazovaných souhlasí s názorem, že práce je pro člověka nejdůležitější činnost. Porovnáme-li pracovní orientace v jednotlivých zemích, pak ve Španělsku a Portugalsku existuje silnější instrumentální pracovní orientace (práce jako pouhý prostředek obživy), zatímco potřeba pracovat bez potřeby peněz je slabší.

V Maďarsku, České republice, Itálii, Španělsku a Portugalsku existuje poměrně silné vědomí, že práce má smysl sama o sobě a je pro člověka nejdůležitější činností. Je to ale více latentní solidaristická pracovní orientace, která se zřetelněji projevuje v obou částech Německa, Norsku a Švédsku, kde existuje silnější potřeba pracovat, i když by to nebylo nutné pro obživu. Tyto regionální a kulturní rozdíly v chápání práce jsou vysvětlovány odlišnou etikou práce, která v kultuře dominuje a má svůj původ v náboženství. Protestantská etika (Německo, Norsko, Švédsko, ale i Velká Británie či USA) je moderní pracovní etikou, která přispěla k formování kapitalismu, katolická pracovní etika je etikou tradiční společnosti (Španělsko, Portugalsko, Latinská Amerika).

Bašta workoholiků

Menšina (13,2 %) dotazovaných v České republice pracuje podle svého vyjádření pouze tolik, kolik musí. Třetina dotazovaných (33,8 %) se domnívá, že pracují usilovně, ale ne tolik, aby jim práce zasahovala do soukromého života. Více jak polovina (53 %) se přiklání k názoru, že se snaží pracovat nejlépe, jak umí, i když jim práce někdy zasahuje do soukromého života.

Porovnáme-li hodnocení „úsilí“ věnovanému práci ve zkoumaných zemích (tabulka 2), vidíme, že jsou to opět země s převahou „protestantské etiky práce“, kde se lidé cítí více jako workoholici. Ve východní části Německa a ve Švédsku okolo 67 procent dotazovaných uvádí, že se podle svých slov snaží pracovat nejlépe, jak umí, i když jim práce někdy zasahuje do soukromého života. Jen okolo 6 procent respondentů v obou těchto zemích prohlašuje, že pracují jen tolik, kolik musí. Švédsko a východní část Německa představují jeden extrém - populace zde pociťuje určité pohlcení vlastní prací a zároveň je nejvíce solidaristicky pracovně orientovaná.

Opačným extrémem se zdá být Španělsko, kde 35,1 procenta dotazovaných „pracuje jen tolik, kolik musí , zatímco 24 procent pracuje „nejlépe, jak umí“ a nechává práci zasahovat do soukromého života. Tento postoj je typický pro instrumentální pracovní orientaci, která je ve Španělsku silná. Ostatní země se podle subjektivního pracovního úsilí řadí mezi tyto dva extrémy, přičemž Česká republika se mírou pocitu workoholismu přibližuje západní části Německa, a tedy i protestantské etice. Výjimku v rámci zemí s předpokládanou protestantskou etikou práce představuje do určité míry Norsko, kde je podstatně více těch „kteří pracují tolik, kolik musí“.

Status práce je dnes v České republice nepochybně jiný než před deseti lety. Je obecně vyšší a v komparaci s jinými zeměmi se v České republice blíží statusu práce v zemích, v nichž převládá pro moderní kapitalismus příznivá pracovní etika označovaná jako protestantská. Škoda jen, že zatím chybí poslední srovnání se zeměmi jako Velká Británie, Spojené státy, Nový Zéland či Austrálie, o kterých se předpokládá, že mají k ideálu moderní pracovní etiky nejblíže. Tato komparace by totiž mohla otevřít téma souvislosti pracovní etiky a ekonomické svobody.