Když Ivar Bardarson dorazil někdy před rokem 1362 k Západní kolonii, nalezl jen liduprázdnou krajinu. Opuštěné domy, pastviny, ale nespatřil „žádného člověka, ať už křesťanského či pohanského“.
Do Grónska ho před lety poslal norský král. Dlouho působil - coby kněz a zastupující biskup - v mohutné a reprezentativní katedrále v Gardaru, nyní ale Východní kolonii opustil a vydal se na cestu s muži, kteří měli za úkol „bojovat proti skrælingům (neboli „ubožákům“, jak norští Gróňané říkali Inuitům) a vyhnat je ze Západní kolonie“. Přišli však pozdě, a jak Bardarson poznamenal ve svém Popisu Grónska, „nyní celé toto území patří skrælingům“.
Jak skončilo menší ze dvou středověkých norských sídlišť v Grónsku - Západní kolonie (dnes tu leží hlavní město Nuuk), Bardarson nezjistil. Z archeologických nálezů však plyne, že poslední zima byla vyplněna hladem, zoufalstvím a beznadějí. Tak třeba v nejsvrchnější vrstvě odpadků na statku Nipaatsoq se našla kopyta pěti krav (přesně tolik stání měl chlév), ve spižírně ležely kosti jehněte, novorozeného telete, lebka loveckého psa a vedle v chodbě psí kosti se zářezy a rýhami po porcování. Lidé však zmizeli neznámo kam.
Jak se změní Česko? Teplo jako na Jadranu a pořádné sucho, na citrony ale zapomeňte
Malá doba ledová začala severní Atlantik ochlazovat už ve 12. století a o dvě století později naplno postihla Evropu (skončila až v polovině 19. století). Průměrné zimní teploty klesly ve 14. století na úroveň, kterou měly naposledy někdy po pádu Říma, a několik mimořádně studených desetiletí znamenalo katastrofu: mrazivé roky 1308 až 1319 způsobily v Evropě strašlivý hladomor a dvacetiletí chladu mezi roky 1343 až 1362 nepřežila grónská Západní kolonie. Východní kolonie se držela ještě několik desetiletí, ale nakonec zmizela také.
Plémě Erika Krvavého
Sága o Erikovi Rudém (či Ryšavém) je pověstí o prchlivém muži, díky kterému se z Atlantiku stal „norský“ oceán. „Žil muž jménem Thorvald, syn Asvalda, syna Ulfa, syna Yxna-Thorise. Ten měl syna jménem Erik. Otec a syn odešli z Jadaru (v Norsku) na Island, protože se zapletli do jakési vraždy.“ Erik se usadil a oženil, když ale Eyjolf Špinavec pobil několik jeho čeledínů, „zabil na oplátku Eyjolfa Špinavce a zabil také Hrafna Rváče“, což skončilo jeho vypovězením na ostrůvek Oxney. Tady však Erik poslal do hrobu další dva muže a byl vypovězen - nejspíš roku 982 - na tři léta z Islandu.
Erik se vypravil na západ. Ony tři roky strávil průzkumem Grónska a na jihozápadním pobřeží objevil hluboké fjordy, ve kterých se dalo žít stejně dobře (nebo špatně) jako na Islandu. Zemi nazval - pravda trochu barnumsky -Grænland (Zelená země) -, ale zas až tolik nelhal. I dnes roste v oněch fjordech zelená tráva a během tzv. středověkého klimatického optima se teploty pohybovaly možná až stupeň nad průměrem 20. století. Z Islandu poté na západ vyrazilo 25 lodí (14 doplulo) a kolonisté založili dvě již zmíněná sídliště. Ještě před rokem 1000 připluly další tři flotily a země byla osídlena - v Západní kolonii žilo asi tisíc, ve větší Východní asi čtyři tisíce osob. Erikův syn Leif Grónsko pokřesťanštil a doplul až k americké pevnině.
Cesta na sever. Jan Eskymo Welzl pěšky procestoval Sibiř
Základem grónského živobytí byl, jak píše v knize Kolaps Jared Diamond, dobytek - kozy, ovce a (dost možná na světě nejmenší a nejhůře prosperující) krávy. Maso bylo podružné, ovšem z mléka Gróňané vyráběli sýr a skyr (cosi jako jogurt), které se daly uchovávat přes zimu. Pěstovat a sklízet nešlo prakticky nic kromě sena, a tak si Vikingové vypomáhali masem divokých zvířat - na podzim lovili soby a na jaře tuleně. V zimě pak vyřezávali mroží kly, které byly zdaleka nejdůležitější vývozní komoditou. Byl to křehký život neustále balancující na hraně a stačilo velice málo, aby se přehoupl k hladu a smrti.
Zima a eroze
Ochlazení nebylo jedinou pohromou, která Gróňany sužovala. Většinu původních nízkých lesů (pro zachování proporcí dodejme, že odpověď na klasický islandský vtípek - „Co dělat, když se ztratíte v lese?“zní: „Postavit se na nohy.“) Gróňané vypálili a nově vzniklé louky, na kterých se pásl dobytek, poté zasáhla eroze, což víme z vrstviček dřevěného uhlí a ornice v sedimentech jezer. Za co mohl chlad a za co lidmi způsobená eroze, lze těžko odhadnout, grónské hospodářství to každopádně těžce postihlo. Jestliže z analýzy lidských kostí víme, že v dobách Erika Rudého jedli kolonisté z 80 procent suchozemskou potravu, pak v pozdějších dobách ji z 80 procent tvořily mořské produkty, hlavně opovrhované tulení maso.
Ekolog Josef Fanta: Přestali jsme uvažovat selským rozumem
Zimou a erozí stejně sužovaný Island zachránil lov a export tresek. Grónsko tuto možnost nemělo. Leželo příliš daleko, kvůli nedostatku dřeva nestavělo vlastní lodě, a tak záviselo na těch norských a islandských. Jenže ty se kvůli stále jižněji plovoucím krám objevovaly čím dál tím řidčeji. Ovšem i v dobách, kdy připlouvaly poměrně často, přivážely dle odhadů jen 3,15 kilogramu zboží na osobu a rok - železných ingotů, dříví a luxusních výrobků. Jestliže Gróňanům chybělo dřevo, pak nedostatek železa byl naprosto fatální. Na jeho vytavení z rudy či zpracování dovezených ingotů bylo potřeba dřevěné uhlí, jenže na kilogram dřevěného uhlí padly čtyři kilogramy dřeva. Byla to ukázková hlava XXII a způsobila, že kolonisté ztratili vojenskou převahu nad Inuity přicházejícími ze severu.
Když připlul Erik Rudý, našel prázdnou zemi - pouze mnoho set kilometrů odtamtud, na severozápadě Grónska kočovaly kmeny, které archeologové řadí mezi lovce tzv. dorsetské kultury. Teprve tehdy se - od břehů severní Aljašky - vydali na pochod Inuité, kteří dočasně rozmrzlými průlivy mezi severními kanadskými ostrovy sledovali svou hlavní kořist - velrybu grónskou. Postupně vytlačili dorsetské lovce, kolem roku 1200 pronikli do Grónska, o století později dosáhli Západní a kolem roku 1400 Východní kolonie. Jejich technologie - kajaky, obří kožené umiaky určené pro lov velryb či harpuny, kterými uprostřed zimy dokázali lovit tuleně kroužkované - se přitom do malé doby ledové hodila mnohem víc než ta vikingská.
Řekni, kde ti muži jsou
Jestliže u Západní kolonie víme aspoň to, kdy nastal její konec (když už ne jak), u Východní netušíme ani to. Ještě roku 1410 přivezl kapitán Thorstein Olafsson z Grónska tři novinky. Zaprvé, že byl jakýsi muž upálen kvůli svedení ženy jménem Steinunn za pomoci čar, zadruhé, že si dotyčná vzala život, a zatřetí, že se on sám oženil ve hvalseyském kostele. Krizi nic nenasvědčovalo. Z roku 1435 pak pocházejí nejmladší datované grónské šaty nalezené při vykopávkách na hřbitově v Herjolfsnesu. Někdy krátce poté kolonie zanikla.
Na nejvzdálenější středověkou evropskou kolonii se poté zcela zapomnělo, a když na začátku 18. století začali Dánové znovu kolonizovat Grónsko, věřili, že najdou dávné křesťanské osídlení. Místo toho objevili ruiny a vyslechli staré inuitské pověsti. Jedna z nich se týkala nepřátelství vikingského náčelníka Ungortoqa a inuitského válečníka K’aissapeho. Podle ní Inuiti upálili Nory v jejich domech ve Hvalsey, ale Ungortoq přežil a byl zabit až po dlouhém pronásledování.
Archeologické nálezy nicméně takové boje nepotvrzují a podle testů DNA nedocházelo ani k míšení obou etnik. Nikdo také nikdy nezaznamenal nějaký za řeč stojící exodus, a tak je zmizení vikingského - půltisíciletí trvajícího - osídlení Grónska záhadou.
Dále čtěte:
Voda v časech sucha aneb Konec partnerství
V prach se obrátíš. Startovní čárou pro řešení sucha je záchrana půdy
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
