Kavárna U zralého fíku by se svými pečlivě zastřiženými keříky, vyšívanými dečkami na stolech a načančanými dortíky dokonale zapadla do udržované alpské vesnice. Jenže se nachází na jihu Afriky v provinčním městě Chinhoyi. Právě na takových místech se v černém Zimbabwe vyloupne jeho skrytá bílá vrstva.
Personál i hosté jsou téměř výhradně běloši. Ne že by černoši měli vstup zakázán, ale oběd je tu sedmkrát dražší než v obyčejné restauraci a platit dva dolary za kapučíno je pro běžného Zimbabwana hloupá rozmařilost. Lidé s evropským původem si to mohou dovolit, protože i přes veškerou diskriminaci, kterou zažili v novém století ze strany diktátora Roberta Mugabeho, stále patří k nejbohatším obyvatelům šestnáctimilionové země.
Méně než slonů
„Všichni běloši se vzájemně znají a mají mezi sebou neformální systém sociální podpory. Jakmile někdo z nich otevře obchod, ostatní u něj nakupují. Nikdo z nich nezůstane dlouho bez práce, protože bílí zaměstnavatelé je automaticky upřednostní před černošskými uchazeči. Potkat v Zimbabwe chudého bělocha je naprostá výjimka,“ říká Francis Chitura, který má v Chinhoyi obchod s mobily a počítači.
„Mugabe není žádný rasista. Jen si spočítal, že se mu vyplatí proti bělochům poštvat většinové obyvatelstvo,“ dodává tento devětatřicetiletý černoch, který má díky své činnosti v církevní komunitě mezi krajany s evropským původem hodně známých.
Na přelomu tisíciletí zimbabwský prezident Mugabe vycítil, že po dvaceti letech u moci se jeho obří popularita založená na slávě osvoboditele domoviny od koloniálního útlaku začíná rozplývat. Potřeboval povzbudit vlasteneckou náladu, k čemuž se velmi hodí jednoduše identifikovatelný nepřítel. Ukázal na tehdy 120tisícovou bílou menšinu, která se i proto do dnešního dne scvrkla na 30 tisíc. „V Zimbabwe je nás nyní méně než slonů,“ říká s trpkým úsměvem Mark Shaw.
Známé zlo. Nový prezident Emmerson Mnangagwa se sice podílel na všech Mugabeho rastistických zvěrstvech, ale mnoho zimbabwských bělochů ho stejně volilo. Byl pro ně alespoň „známé zlo“.
Jeho předci do klimaticky příznivého koutu planety přišli především z Velké Británie. Má sice i britský pas, ale rozhodně tvrdí: „Narodil jsem se tu, strávil jsem tu celý život, tak jsem Zimbabwan.“ Padesátník, který vlastní největší bezpečnostní agenturu v Chinhoyi, vytahuje svoji občanku. „Podívejte se na číslo dokumentu, poslední dvojčíslí obyčejně označuje distrikt narození, ale nám bělochům tam figurují jen dvě nuly. Jako bychom tu ani neměli domov,“ povzdechne si. Pak dodává: „Ale nemůžeme za to vinit Mugabeho. Ten jen pokračoval v praxi koloniálních úřadů, které nás takto vyčlenily ze společnosti.“
Příchozí z Evropy tu na století vytvořili rasistický režim, v němž měli osadníci jednoznačně navrch nad domorodci. Dodnes se to především u starší generace černochů projevuje mimo jiné tak, že libovolného bělocha automaticky oslovuje boss.
S dvacetiletým zpožděním za zbytkem Afriky se Zimbabwe (tehdy ještě pod koloniálním jménem Rhodesie) v roce 1980 po dlouhé osvobozenecké válce dočkalo nezávislosti. Mugabe jako vůdce vítězného boje překvapil svět tím, že se k poraženým bělochům zachoval smířlivě. Ke globálnímu úžasu ponechal netknuté pozemky pěti tisíc bílých velkostatkářů, jejichž předci v prvních desetiletích kolonizace z úrodné půdy vyhnali domorodé obyvatelstvo.
Jak zpackat reformu
Za tuto vstřícnost se Mugabe dočkal nadstandardního zacházení ze strany Západu, který jeho státostraně ZANU-PF (Zimbabwská africká národní unie-Vlastenecká fronta) v 80. letech toleroval masakry páchané na menšinovém etniku Ndebele a ještě jej označoval za vzorového lídra na kontinentu. Když se pak na přelomu tisíciletí krátce po prohraném referendu o změně ústavy Mugabe pustil do bělochů, stal se z něj v západních očích najednou prototyp afrického diktátora. A dodnes má ve světových médiích Zimbabwe kvůli své bílé menšině větší prostor než jakákoliv obdobně velká země na jih od Sahary.
Mugabe rozjel novou fázi pozemkové reformy, která měla dostat 110 tisíc kilometrů čtverečních polí a pastvin z rukou několik stovek bělochů do správy většinového obyvatelstva. Místo dosavadní praxe, kdy stát od vlastníků půdu vykupoval, ponoukla vláda obyvatelstvo, aby kvůli vyrovnání koloniálních křivd tyto moderně řízené a výkonné farmy prostě obsadilo, aniž by majitele nějak odškodňovalo. Prezident povzbuzoval své příznivce k tomu, aby „do srdcí bělochů zaseli strach“.
„Většinou to začalo tím, že se ti takových 40 lidí usídlilo přímo na zápraží. S takovým počtem osob sis sám neporadil a policie na žádosti o zásah nereagovala. Někomu začali ničit auta, traktory či usedlost. Kdo se bránil, sám skončil alespoň přechodně ve vězení. V několika tragických případech přišli farmáři při potyčkách o život. Mnozí poté radši místo zemědělství začali podnikat ve službách,“ vypráví dnes už bez emocí Shaw.
Přečtěte si komentář ke konci bývalého prezidenta Mugabeho:
Comrade Bob Mugabe - velmi opožděný podzim patriarchy
Jeho rodina byla jednou z prvních, která se ze svého venkovského domu přesunula do bezpečnějšího města. však musí být stále připraveni na nejhorší. Jsou v kontaktu s britskou ambasádou, která jim dává doporučení, kdy je lepší nakoupit zásoby a nevycházet na ulici. „Jednou nás zachránili naši černošští zaměstnanci upozorněním, že se na nás chystá banda mladíků. Naložili jsme auto nejnutnějším a odjeli narychlo ke známým. Vrátili jsme se o několik dní později do zdemolovaného domu. Jindy zase manžel musel utíkat ze své kanceláře oknem, protože na něj přišli chlapi ozbrojení mačetami. Tisíckrát jsem se sama sebe ptala, jestli odtud nemáme odejít, ale Zimbabwe je prostě náš domov,“ líčí Shawova žena Wendy, která v Chinhoyi provozuje malý hotel.
Jiní neváhali. Diskriminovaným bělochům otvíraly dveře nejen Velká Británie, USA nebo Austrálie, ale i afričtí sousedé, kteří je k sobě lákali, aby svými penězi a zkušenostmi pomohli rozvoji tamního zemědělství. Pro Zimbabwe byl jejich hromadný odchod neštěstím, protože se úplně zbortila páteř jeho hospodářství.
Nejlepší farmy si pro sebe zabraly elity diktatury, aniž by je uměly spravovat. I rolníci, kteří do té doby hospodařili na malém záhumenku, si nevěděli rady s tím, když jim do rukou padly rozlehlé lány. Na polích vhodných k pěstování tabáku, který byl zimbabwskou chloubou, začali pěstovat kukuřici, což vedlo během pár sklizní k propadu tabákových výnosů na úroveň 50. let. Agrární produkce v roce 2008 byla na třetině ve srovnání s dobou před zahájením pozemkové reformy.
Rozvrat zemědělství, který někdejší sýpku jižní Afriky donutil dovážet potraviny a jenž připravil desetitisíce černochů o práci, měl devastující vliv na celou ekonomiku. Na úplné dno ji srazila hyperinflace ve výši 80 miliard procent. Centrální banka musela vydávat bankovky až v trilionových hodnotách (číslo s 18 nulami) a nakonec v roce 2009 jako oběživo zavedla americký dolar.
Zimbabwský farmář
Režim nakonec uznal, že takto provedená pozemková reforma, kdy veškerou půdu formálně převzal stát a zájemcům ji dává do dlouhodobého pronájmu na 99 let, byla chyba. Neřekl to ale Robert Mugabe, nýbrž jeho někdejší pravá ruka Emmerson Mnangagwa, který svého 93letého mentora loni v listopadu s pomocí armády svrhl. Před spornými volbami, které ho koncem července potvrdily ve funkci prezidenta, Mnangagwa veřejně pronesl: „Když se bavíme o statkářích, měli bychom přestat používat barevná označení. Černý farmář nebo bílý farmář je prostě zimbabwský farmář.“
Za přítomnosti kamer sice několika čerstvě vyhnaným statkářům povolil návrat do jejich usedlostí, ale byla to spíše akce pro mezinárodní média. Domácímu publiku tvrdí, že pozemková reforma je nezvratná a zhruba 250 tisíc osob, které dostaly díky ní půdu do rukou, nemusí mít strach, že by o ni zase přišly. Zároveň původním majitelům neurčitě slibuje odškodnění, na které však dnes Zimbabwe při bídném stavu svého rozpočtu jednoduše nemá. Těm, co se do vlasti vrátí, bude umožněn pronájem půdy, protože Mnangagwa prohlašuje svoji vládu za „rasově barvoslepou“.
„Narodil jsem se tu, strávil jsem tu celý život, tak jsem Zimbabwan,“ říká Mark Shaw.
Takový obrat rétoriky je pro bělošské uši svůdný jak hlas mořských panen. Takže mnozí z nich místo obvyklé podpory opozice tentokrát volili pětasedmdesátiletého Mnangagwu i s jeho mantrou o otevření republiky zahraničním investorům. Ač se za Mugabeho éry jako jeden z jeho nejbližších spolupracovníků podílel na všech jeho rasistických krocích, připadal jim důvěryhodnější než jeho hlavní konkurent Nelson Chamisa, který svými zcela nereálnými sliby v kampani připomínal barona Prášila.
„Zimbabwští běloši trpí po svých zkušenostech nedůvěrou ke komukoliv. Tak si radši mnozí z nich vybrali známé zlo vpodobě Mnangagwy, než by riskovali neznámo s Chamisou,“ povzdechne si John Houghton, nově zvolený opoziční poslanec za distrikt Kariba, který se v parlamentu bude vyjímat. Má totiž bílou kůži.
Na schůzku do restaurace, po jejíž plechové střeše dupou paviáni, přijde mohutný, proplešlý pětasedmdesátník v„uniformě“ afrických bělochů - kraťasech nad kolena a tričkem s límečkem. „Já nikdy netoužil být politikem, ale před dvaceti lety mi opozice nabídla, abych za ni kandidoval na starostu Karibu. A já uspěl,“ říká inženýr, kterého komunita znala jako akčního člena Mezinárodní společnosti Gedeonů, kteří po světě distribuují bible. „Lidé z Kariby mě berou za svého. Zřejmě proto, že jsem nikdy nebyl boss, ale jen dobrý zaměstnavatel,“ vypráví profesí lodní inženýr.
Nepřijde mu zvláštní, že po letech vypjaté rasistické rétoriky ze strany vlády si Zimbabwané zvolí do parlamentu bělocha. A ne jen jednoho. V přímých volbách do dolní sněmovny si vybrali rovnou tři. Dva za opozici a jednoho za vládní ZANU-PF - všichni jsou osobnosti, které jsou bez ohledu na stranické preference známé ve svých okrscích svou činností ve prospěch komunity. Není to novinka. Dokonce i v době, kdy Mugabe v projevech posílal všechny bělochy zpět do Anglie, měl jednoho z nich za ministra zdravotnictví. „ZANU-PF dlouhodobě podporuje několik bělochů a dnes jsou tito lidé opravdu hodně bohatí,“ naznačuje Houghton, že za odměnu dělali režimu kouřovou clonu, aby před světem nevypadal jako xenofob.
Vedle sebe, nikoliv spolu
Přítomnost britských osadníků, jejichž počet za koloniálních časů dosahoval téměř 300 tisíc, zemi výrazně ovlivnila. Například v urbanistice - každé město má v centru něco tak neafrického jako park s lavičkami. Nádraží v Harare je tak britské, že by se z něj mohl Harry Potter vydat do Bradavic. V hotelech se jako snídaně podávají výhradně vajíčka a slanina a místní pijí kvanta čaje. Kromě globálního fotbalu si tu popularitu udržují i původně výhradně „bílé“ (čti britské) sporty jako kriket, ragby a veslování.
K společenskému promíchání však nedošlo, obě skupiny žijí vedle sebe - nikoliv spolu. Parky si osadníci postavili jen pro sebe a domorodcům tam povolovali vstup jen jako pracovníkům. Po vyhlášení nezávislosti a zrušení rasových zákazů přestala většina bělochů do těchto míst štítivě chodit a omezila svůj veřejný život na nákupní centra na předměstích.
Sex mezi bílou ženou a černým mužem byl dokonce koloniální správou postaven mimo zákon (v obráceném gardu však ne) a i dnes jsou smíšené páry naprosto výjimkou. „Černou osobu ve vztahu mají všichni okamžitě za zlatokopa“ poznamenává 24letý novinář Conilious Tonga. Milence také okolí varuje, že jejich případný potomek jako míšenec nebude patřit nikam: ani mezi černé, ani mezi bílé. Tonga, který má jako černoch kamarády se světlou pletí z doby společných studií, těžkosti integrace komentuje: „Odmítám pozvání na bělošské party. Nebaví mě, když mě na nich lidé mají automaticky za číšníka.“
Nadějí na rozbití starých stereotypů jsou právě žáci z elitních škol, kde studují mladí obou ras promíšeně a kde vedle angličtiny mají i kurzy domorodých jazyků, jež starší bělošská generace vůbec neovládá. Jenže…
„Bez velké nadsázky tu můžeš vykonávat jen tři povolání: farmář, učitel a kadeřník. Ani jedno z nich dělat nechci,“ říká dcera výše citovaných manželů Shawových, 21letá Amy, která se zrovna vrátila do vlasti z kalifornské školy pro budoucí misionáře. „Docela mi jde grafický design, ale kdo mi za to zaplatí? Mohla bych jako můj bratr, který je programátor, odejít do Anglie, ale já chci žít tady. Nicméně z mých bílých kamarádů ze střední už v Zimbabwe nezůstal ani jeden. Neodcházejí kvůli diskriminaci, jen tu prostě není žádná odpovídající práce.“ Po zamyšlení dodává, že černošští spolužáci jsou na tom úplně stejně. Jen za výdělkem místo na starý kontinent zamířili do sousední Jihoafrické republiky. Aspoň v něčem tedy Mugabe bělochy a černochy dostal na jednu loď.
Autor Tomáš Nídr v Zimbabwe působil jako volební pozorovatel EU.
Dále čtěte:
Udržet je nad vodou. Pro bezpečnost Evropy je důležitá stabilní Afrika
Krev, slzy a střelný prach. V Africe probíhá 18 konfliktů a cizí vojenské základny jsou v nejméně 23 zemích
Zlatý gól George Weaha: bývalá hvězda AC Milán stane v čele Libérie
