Česko není samo, kdo hlásí nárůst poptávky po zlatu nejen v dolarovém, ale i ve fyzickém vyjádření
Zvýšený příklon k investičnímu zlatu se nevyhnul ani obyvatelstvu české kotliny. Autor těchto řádků by se měl nicméně hned zkraje přiznat ke dvěma věcem. Za prvé, kouzlu zlata dosud nepropadl a s výjimkou jednoho prstenu pořízeného před několika desetiletími z pochopitelného důvodu ani žádné nevlastní. Zároveň přiznává, že jeho skeptický postoj ke zlatu jako uchovateli hodnot není možné vykládat jako investiční (ne) doporučení.
Před několika lety, když krize byla ještě mladá a zlato bylo někde kolem 850 dolarů za trojskou unci, se jeden známý autorovi pochlubil, že investoval nízkou sedmimístnou částku do nákupu zlaté cihly. Tehdejší mírně nesouhlasné vrtění hlavou nad touhle investicí nebylo s odstupem času namístě – zlato se od té doby zhodnotilo pěkně. Ani na globální úrovni se nezdá, že by zájem o zlato opadal, přinejmenším Česko není samo, kdo hlásí nárůst poptávky nejen v dolarovém, ale i ve fyzickém vyjádření.
Konkrétně podle posledních zveřejněných statistik World Gold Council se za první kvartál letošního roku prodalo v meziročním srovnání o 13 procent více investičního zlata, celkem 389,3 tuny. Oficiální nákupy zlata, tedy zvlášť sledovaná kategorie, za níž stojí především centrální banky, naznačují, že i monetární autority přišly zlatu v posledních letech na chuť. Oproti době před nějakými patnácti lety to představuje obrat o sto osmdesát stupňů. S tímhle smířlivým pohledem přikoupily v prvním kvartále do rezerv asi 80,8 tuny. Největší objem si připsala mexická centrální banka (skoro 17 tun), ale svoje zlaté rezervy významně posilovaly i Rusko a Kazachstán. Za celý loňský rok centrální banky představovaly asi desetinu celosvětové fyzické poptávky.
Tradiční nákupy zlata ve formě šperků jsou doménou především Orientu. Léta byla největším světovým trhem Indie, která si prohazuje pořadí s Čínou. Šperkařské zlato představovalo loni vůbec nejsilnější zdroj poptávky: z celkových 4568,5 tuny na něj připadlo 1972,9 tuny, kdežto investiční poptávka činila 1686,4 tuny. Oficiální poptávka (centrální banky) 456,8 tuny a praktické využití zlata v průmyslu, především elektrotechnice a zubním lékařství bylo úplně na chvostu s pouhými 452,7 tuny.
Jinak řečeno, ani ne desetina loňské fyzické poptávky po zlatě má technologické využití, zbytek souvisí se snahou zajistit se proti riziku inflace, turbulencím na měnových trzích a zčásti s touhou po parádě, která ale v mnoha kulturních okruzích také není ničím jiným než zajišťovací operací.
Jsou drahé kovy tou kýženou ochranou před znehodnocením úspor? Je-li historie nějakým vodítkem, pak odpověď je hodna Rádia Jerevan: Jak kdy, jak kde, jak pro koho.
V pozoruhodném období „cenové revoluce“, která v Evropě trvala od dvacátých let šestnáctého až do čtyřicátých let sedmnáctého století, stoupla cenová hladina na šestiaž sedminásobek. Před inflací vás neochránily ani zlaté a stříbrné mince. Možná právě naopak, tehdejší inflační vlna byla tradičně vysvětlována masivním přílivem zlata a stříbra ze španělských držav v Novém světě, tedy z dnešního Mexika, Peru a Bolívie.
Ceny ovšem začaly stoupat ještě předtím, než americká ložiska začala stříbro a zlato ve velkém dodávat. Jiní ekonomičtí historikové se proto zaměřují na středoevropské stříbro, jehož těžba během několika desetiletí na sklonku patnáctého a začátku šestnáctého století zaznamenala zpětinásobení produkce. Pravda, Kutná Hora, kde byly ve čtrnáctém století nejvydatnější stříbrné doly v Evropě, měla v té době těžební špičku dávno za sebou.
Středoevropské stříbro a peruánské zlato jsou bůhvíkde, Svatá Barbora stojí dál. Mnohonásobný růst těžby zlata tak nějak nehrozí, zato bilanční suma centrálních bank roste utěšeně, a dokud bude trvat obava z inflační vlny, bude zlato v kurzu. Navíc má ještě jiné kouzlo. Ten můj známý, co kdysi koupil zlatou cihlu, tvrdil, že na ni doma zírali s větší fascinací než předchozí generace na sovětský barevný televizor značky Rubín. Též drahokam své doby.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
