Dost špatně stravitelnou kaši si sociální demokraté navařili na závěr svého volebního období. V nejbližších dnech mají řešit dva problémy ostře sledované zejména v severomoravském regionu. Jak v případě dálnice D 47, tak při restrukturalizaci ocelářského průmyslu jde o dost peněz. A nejen o ně, ale také o životní podmínky tisíců lidí. Vše v obou případech vypadá na krach bombasticky prezentovaných záměrů.
Dálnice má zásadní problém v tom, že žádný propočet nedokazuje její ekonomickou výhodnost ve srovnání s jinými řešeními dopravní obslužnosti tohoto zatím stále odříznutého kraje. Sociální demokraté šli do posledních voleb se slibem fungl nové dálnice, ačkoli experti už v té době upozorňovali, že daleko efektivnější je rekonstrukce a modernizace současných dopravních spojení. Ostraváci zkrátka už dnes mohli jezdit po solidní dělené rychlostní komunikaci R 48 s kvalitními přivaděči do města. Místo toho začal projekt, na jehož konci leží na stole návrh, aby se stát zavázal k zaplacení zhruba sto miliard korun a převzal rizika v rozsahu dalších desítek miliard v případě, že vše nepůjde podle plánu. Za to mělo konsorcium vedené izraelskou firmou postavit a provozovat dálnici se spoustou mostů a jedním tunelem. Aby to bylo rychle, byl zvolen partner bez výběrového řízení. Jeden ministr financí na protest proti tomuto nezodpovědnému postupu odstoupil a ze zrychlení je dnes brzda. Poradce, kterého si pro vyjednávání o dálnici pořídilo ministerstvo dopravy, dostal padáka. Ministerští úředníci tvrdí, že nesplnil úkol. Je to opravdu tak, že renomovaná poradenská firma Mott MacDonald je banda flákačů? Nebo je to trochu jinak a poradce si raději zachoval kredit, než by „splnil úkol“ a podpořil něco, co je špatně a na co doplatí český daňový poplatník? Vzhledem k jednoznačně odmítavým stanoviskům vládních právníků Pavla Rychetského a Jaroslava Bureše k poslednímu návrhu smlouvy o dálnici to vypadá, že MacDonaldové jsou spíše obětním beránkem než brzdou pokroku při léčení ocelového srdce republiky.
Zcela jiné, a přitom podobné je to v případě restrukturalizace hutního průmyslu. O tom, že hutě poškodila manažerská privatizace zorganizovaná vládou Václava Klause - a jmenovitě jeho poradcem a dnešním poslancem Martinem Kocourkem - není pochyb. Na druhou stranu Miroslav Grégr objektivně vzato dělal čtyři roky všechno pro to, aby se oceláři z toho průšvihu nevyhrabali. Jeho úřad trestuhodným způsobem zpackal přes usilovné protesty četných expertů projekt restrukturalizace a popudil Evropskou komisi, jejíž souhlas je potřebný ke státní pomoci tomuto průmyslovému odvětví. Bez ní hutě umřou a nezaměstnanost na Ostravsku skočí ze šestnácti na třicet procent. Posledním kiksem bylo udělení exkluzivity pro vyjednávání s LNM Holding, což je jistě světové ocelářské jméno, nicméně proslavené především agresivitou svého podnikání. Není divu, že z tohoto jednání vzešla jen těžko akceptovatelná nabídka. Nůž na ocelářském krku je tudíž stále hodně ostrý. A bude asi ještě ostřejší, protože zablokování světového trhu po protekcionistických opatření Spojených států může způsobit problémy zejména Nové huti pohybující se vinou nevyřešené finanční restrukturalizace na hraně.
Miloš Zeman se nedávno v Poslanecké sněmovně pochválil, jak ta jeho vláda pomohla České republice na cestě ke světlým zítřkům. Máme hospodářský růst a nízkou inflaci. Nedořešené problémy dokazující, nakolik je růst zásluhou vlády a nakolik ekonomického počasí, přešel mlčením. Možná věří, že alespoň zmíněné nejkřiklavější případy ještě stihne zalepit. To by ale asi nebylo právě dobře. Nelze asi čekat, že by v těch pár dnech do voleb vláda kvalitně dořešila to, co zanedbala v posledních čtyřech letech. Ale nesplněný úkol ještě není to nejhorší. Horší by bylo, kdyby vláda za sebou nyní nekvalifikovaným rozhodnutím práskla dveřmi tak, až se budou nezaměstnaní a státní dluhy sypat.
