„Někteří nešťastníci utekli do pole podobni hořícím pochodním. Z některých zbylo pár kousků masa a trocha popele. Jiní byli tak popáleni, že nebylo na nich ani kouska kůže,“ psaly regionální noviny Naše Slezsko. Sudetské Deutsche Post ze soboty 25. října 1919 zase spekulovaly, že lékaři nedokážou všechny zraněné zachránit.
Brzo ráno se v Krzanowicích střetl nákladní vlak s osobákem přijíždějícím od Chuchelné. Lidé v něm tenkrát neumírali kvůli nárazu, ale především kvůli velkému množství lihu, který se tehdy mezi Československem a německým Slezskem pašoval. Nešlo o nic nového. V pohraničí se takto kšeftovalo už za dob Rakouska-Uherska a Pruska.
Umělá prsa
Osobáku číslo 1002, který po čtvrté ráno vyjížděl ze stanice Opava-západ a po několika desítkách minut dojel do cílové stanice v Ratiboři, se přezdívalo pašerácký vlak. Osazenstvo několika vagonů totiž tvořili především muži a ženy, kteří v nejroztodivnějších plechových nádobách tajně převáželi přes hranice líh přímo na těle. „Klempíři vyráběli umělá prsa nebo břicha, která se naplnila lihem,“ vzpomínal Andělín Küffl z Chuchelné v roce 2003.
Vydělat se nesnažili pouze jednotlivci. Kšeftovali i sami železničáři, kteří ve služebním voze převáželi líh ve velkém sudu.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Na jednokolejné trati mezi Opavou a Ratiboří nebylo příliš míst, kde by se mohly protijedoucí vlaky minout. Jedním z nich byla zastávka Krzanowice. Do ní každé ráno před 4.40 dorazila nákladní souprava číslo 9801 od Ratiboře, na vedlejší koleji počkala na příjezd opavského osobáku a pak pokračovala dál.
| Přeshraniční trať |
|---|
| Ke srážce došlo na trati mezi Opavou a polskou Ratiboří, z níž je už dnes pod číslem 318 v provozu pouze úsek mezi Kravařemi ve Slezsku a Chuchelnou. Železnice byla slavnostně otevřena 20. října 1895 jako důležitá mezistátní spojnice tehdejšího Pruska a Rakouska-Uherska.
Během následného hašení a vyklízení trosek se ukázalo, že přímo ve vlaku zahynulo devatenáct lidí. Dalších jedenáct zemřelo později v nemocnici. Těžce popálených bylo zhruba padesát. |
Jenže 24. října 1919 se křížení nepovedlo. Parní lokomotiva táhnoucí nákladní vlak na mokrých kolejích nedobrzdila před výhybkou. Strojvůdci se podařilo zastavit až o několik metrů dál, kde už však zasahoval do druhé koleje. Na jakékoliv manévry bylo pozdě. Světla protijedoucí lokomotivy byla příliš blízko.
A tak když se do Krzanowic vřítil osobní vlak, srážce nikdo nedokázal zabránit. Tři vagony s lidmi a další služební vůz se tvrdým nárazem vtlačily do sebe. Už tento silný otřes zranil a zřejmě i zabil řadu cestujících, ranní tragédii však dokonaly plynové lampy. Od nich chytl veškerý pašovaný alkohol, který začal téct z rozbitých vaků či kufrů vybavených dvojitými dny.
Čtěte: Za první republiky nahrazovaly pekaře i uzenáře průmyslové podniky
Několik lidí uhořelo přímo v dřevěných vagonech, další v extrémních bolestech s hořícími nádobami přiškvařenými k tělu skákali ven do pošmourného říjnového rána. „Moje tchýně jako čtrnáctiletá zažila hrůznou příhodu, kdy se líh ve vlaku vznítil. Lidé běhali v Krzanowicích po poli jako živé pochodně a vlak úplně shořel,“ vzpomínal Küffl v opavském a hlučínském Regionu.
Během následného hašení a vyklízení trosek se ukázalo, že přímo ve vlaku zahynulo devatenáct lidí. Dalších jedenáct zemřelo později v nemocnici. Těžce popálených bylo zhruba padesát.
Jen vyprávění
Osudová trať pak začala vzkvétat především od roku 1936 a během druhé světové války, kdy se pro Němce stala velice důležitou nákladní spojnicí. Podle pamětníků tudy těžké vlaky projížděly každých patnáct minut.
Naopak po druhé světové válce trať upadala. Nejprve skončil přeshraniční provoz, v 80. letech minulého století pak Poláci stopli i vlaky mezi Ratiboří a Krzanowicemi.
Po sto letech tragédie v česko-polském pohraničí přežívá hlavně jen díky vyprávění. Koleje dnes končí v Chuchelné, němým svědkem je už jen zarostlé nástupiště v Krzanowicích a stále dobře znatelná trasa v polích, kudy dřív koleje vedly.
I takové byly první roky Československa. Pro chudé pohraničí představovalo pašování lihu osvědčený přivýdělek. Bohužel také velmi nebezpečný.
Přečtěte si také:
Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky
Střídmost, pak plné žaludky. Češi pijí víc piva, zanevřeli na brambory a chléb
