Z ankety Hospodářské komoryNový zákon o zaměstnanosti a na něj navazující další zákonné normy, zejména zákoník práce, skutečně vážným způsobem zasahují do rovnosti hospodářských subjektů, soutěžících na trhu.
Z ankety Hospodářské komory
Nový zákon o zaměstnanosti a na něj navazující další zákonné normy, zejména zákoník práce, skutečně vážným způsobem zasahují do rovnosti hospodářských subjektů, soutěžících na trhu.
Například všechny subjekty mohou za určitých podmínek vstupovat se svými zaměstnanci do pracovněprávních vztahů formou dohody o provedení práce - jen agenturám práce je tato možnost odepřena, aniž by byl zákonodárce schopen a ochoten najít pro tuto diskriminaci jediný rozumný a akceptovatelný argument.
Dalším vážným zásahem je fakt, že - jak se zdá - zákonodárce implicitně považuje podnikání na živnostenský list za nerovnoprávný a neplnohodnotný a možná i nekalý způsob obživy. Považuje proto za nutné znemožnit takovým osobám, které nemají zaměstnance, vstupovat do některých hospodářských smluvních vztahů. Staví je tak do pozice občanů druhé kategorie.
Všichni samozřejmě víme, že zákonodárce není veden diskriminačními úmysly od samého začátku. On si jen neumí poradit s výběrem daní a dávek, a tuto svoji starost velmi nevhodným způsobem přenáší na daňové poplatníky. Ty mu pak proto nezbývá než rozdělit do několika vzájemně nerovnoprávných kategorií.
Neschopnost státu efektivně a jednoduše vybrat daně a dávky pak vede k absurditám typu minimální mzdy (zde vůbec nejde o zaměstnance, ale o jistotu státu, že dostane dávky sociálního a zdravotního pojištění, aby je mohl použít k zaplnění své stále prázdnější kasy). S tím souvisejí i minimální mzdové tarify (motiv tentýž), svátky placené zaměstnavatelem (když stát chce, aby pracující slavili, ať to také zaplatí), nemocenské placené zaměstnavatelem (dokud bude zdravotnictví, zejména zdravotní pojištění, v takovémto marasmu, pak jde o loupež spáchanou na zaměstnavatelích) nebo ochrana trhu práce proti cizincům.
U posledního bych se rád zastavil. Pro společnost není nikdo výhodnější než cizinec pracující v daném státě. V naprosté většině případů probíhá jeho práce v hostitelské zemi tak, že ji odevzdá s větší chutí, svědomitostí, flexibilitou a vděčností než tuzemec. Utrácí zde za své živobytí a spoří zde, zatímco své stáří, nemoci a smrt si odveze do země původu. Hostitelská země má profit a domovská země náklady. Pokud stát dokáže od cizinců vybrat daně a dávky jako od tuzemců, nemá důvod jejich práci omezovat naopak má mnoho důvodů je do země lákat. Argument, že cizinci berou práci tuzemcům, je lichý. Cizinci totiž vykonávají zpravidla jen tu práci, kterou nechtějí dělat tuzemci. Nemusí to být ani legislativně regulováno, tak to život sám přináší.
