Chvíli nato jeho koně - Basse - zasáhla střela. Dál musel utíkat po svých. V noci se Sternberg pokusil z obklíčení prorazit na voze taženém mulami. Byla tma a ticho rušilo jen „skřípění kol vozu a občasné prásknutí biče“. Zdálo se, že nic - absolutně nic - nehrozí, když tu se náhle z křoví ozval hluboký hlas: „Kdo tam?“ Krev ztuhla Sternbergovi v žilách. „Nebylo pochyb, jsme chyceni.“ Chvíli na to si již uprchlíky prohlížel britský důstojník a „měsíc svítil na jeho brunátnou, do hladka vyholenou tvář“.
Coby rakousko-uherský šlechtic měl Sternberg štěstí: místo britského koncentráku ho čekala loď směr Londýn. Dvouměsíční pobyt na jihoafrické frontě a krátkou internaci popsal v knize Mé zkušenosti z búrské války a nad to se stal jedním z vedlejších hrdinů - kdysi populárního - dobrodružného románu Louise Henriho Boussenarda Búrští junáci. Řadě lidí by taková porce dobrodružství stačila na celý život, ovšem pro hraběte Sternberga to byla jen epizoda.
Když Sternberg o 30 let později zemřel, jeho nakladatel ho charakterizoval slovy - „diplomat, dostihový sportsman, podmořský badatel, letecký důstojník, feuilletonista, říšský poslanec, finančník velkého slohu, klubman“. Lidové noviny nemohly než souhlasit a dodávaly, že „tento starorakouský Gaskoněc prodělal ve svém bouřlivém životě ještě mnohem více“. Sluší se dodat, že hrabě Sternberg byl kromě toho všeho český aristokrat, vzdělaný a světaznalý muž, vtipný řečník, básník, ale také slušně zavedený alkoholik a profesionální kverulant, který pozurážel a zfackoval kdekoho, absolvoval minimálně dva souboje a na své odpůrce se nestyděl vystrčit holý zadek.
Na cestě
Sternbergové patří mezi nejstarší české rody. Sami svůj původ odvozovali od jednoho ze tří biblických králů - od Kašpara, ovšem historicky jsou doloženi „teprve“ z počátku 12. století. Vojtěch Václav Sternberg - místo Vojtěcha častěji užíval německé Adalbert a přátelé mu říkali Monši - se narodil 14. ledna 1868 na zámku v Pohořelicích. Byl až třetí syn, takže na převzetí rozsáhlých rodinných statků neměl nárok. Jaké dostal vzdělání, netušíme, každopádně víme, že po absolvování vojenské služby, vyrazil do světa.
Nejdřív projel Tunisko, Alžír a putoval Saharou. Do Jižní Afriky se podíval poprvé roku 1896 a jeho zážitky vycházely na pokračování v Neue Freie Presse. Podruhé do ní - přes Cařihrad, Malou Asii, Egypt, Zanzibar, Německou východní Afriku a Mosambik - zamířil o tři roky později, a jak už víme, přidal se k búrským povstalcům. Zajetí sice pokládal za hanbu, ale imperiální Londýn ho uchvátil. „Skláněl jsem se před duševní velikostí a před ctností Britů,“ napsal později. Po propuštění z internace procestoval Severní Ameriku a pak se usadil.
Hitler nebyl nemocný. Měl jen absťák
Chvíli se živil správcovstvím velkostatků příbuzných, ale nebavilo ho to. Pomýšlet nemohl ani na vojenskou kariéru, protože v aristokratickém vídeňském Jockey Clubu prohrál 12 tisíc korun, otravného věřitele - hraběte Desfours - navíc urazil na plese, a tak ho čestný soud zbavil důstojnické hodnosti. Vrhl se proto na politiku.
Zadky & facky
Do Říšské rady kandidoval v únoru 1904 v doplňovacích volbách na Královéhradecku a díky bezmeznému populismu hned napoprvé uspěl. „Jezdil po vsích, bavil se se sedláky po všech hospodách, hostil je a pil s nimi, až se hory zelenaly,“ psaly Lidové noviny. Obzvláště peprná byla volební schůze v Úpici, kterou se jeho mladočeští odpůrci pokusili rozbít. Nejdřív dle (mladočeských) Národních listů vyhnal ze sálu zděšené dámy jedním košilatým Napoleonovým výrokem o „nevyslovitelné ve slušné společnosti části lidského těla, již však pan hrabě plně jmenuje“. Hned poté došlo na nejhorší: „Obrací se na pódiu zády k voličům, vyzdvihuje šosy u kabátu a potřepává touž nevyslovitelnou částí těla.“
V Říšské radě proslul jako skvělý a vtipný řečník, jenže se nepřipojil k žádnému klubu, a tak byl jeho vliv nulový. Všechny si navíc brzy znepřátelil. Němcům spílal za to, že Čechům nedají, co jim náleží, nejsilnější české straně - mladočechům - za kupeckou mentalitu a neschopnost pozdvihnout český národ tam, kam patří, generalitě a císaři kvůli vyobcování z armády a sociálním demokratům a Židům (hrabě byl tak trochu antisemita) prostě proto, že byli sociální demokraté a Židé.
Uražení a ponížení mu opláceli: poslanci se smáli ještě předtím, než něco řekl, a tisk z něj dělal hlupáka. Východočeské sociálnědemokratické noviny Osvěta lidu napsaly, že je „prázdná a ztřeštěná makovice“; Sternberg je zažaloval, ale nic nevysoudil. Právo lidu -rozhořčené, že rakouské občany nazývá „poddanými“ - ho mělo za komedianta, Národní politika za „směšného politického mluvku“, Lidové noviny za bodrého muže, „který bezděčně, beze své vůle, ba proti ní, dovede připraviti zástupcům lidu scény hodné dvorních šašků a Národní listy tvrdily, že je „tajtrlík“, „paňáca“ a „naprostý diletant, který nedovede o žádném sebe jednodušším thematu seriosně promluviti“. A právě parlamentní zpravodaj Národních listů - císařský rada Josef Penížek - to v únoru 1905 schytal za všechny, když mu Sternberg v kuloárech vyťal facku.
Chlap šeredný, zbabělý, pomlouvačný
Byl z toho samozřejmě soud - těch Sternberg absolvoval desítky - a hrabě se náramně bavil. Perlil už ve sněmovně. Doporučil, aby byl vydán, přednesl při tom hotový traktát o facce, v němž citoval Shakespeara, Ibsena i Homéra, ze kterého si vybral pasáž, jak Odysseus před trojskými hradbami zpráská drzého Thersita: „Homér líčí, že Thersites byl chlap šeredný, zbabělý, pomlouvačný, tedy celý císařský rada.“ Před soudem se pak ponořil hluboko do rodové historie a líčil, jak si už císař Zikmund stěžoval na Joštu ze Sternberga, „aby mu neposílal tak hrubých dopisů“, a jak jiný jeho předek „při jednání o mír Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem nejvyššího komořího uherského tak zpolíčkoval, že jednání muselo býti přerušeno“. Sternberga to nakonec stálo tisícovku pokuty, což za to povyražení asi stálo.
Jindy zas, jak psala Nová doba „vytrhl z jakéhosi ilustrovaného časopisu vyobrazení dvorní ekvipáže s kočím a lokajem na kozlíku“. Lokajovu hlavu pak „zalepil obrázkem poslance (a sociálního demokrata Franze) Schuhmeiera“ a s touto „perfidností chodil po skončení schůze v kuloárech a ukazoval ji poslancům“. Se zlou se potázali také německý poslanec K. H. Wolf, po kterém Sternberg hodil sklenici vody, či místopředseda sněmovny Jan Žáček, jemuž - za to, že jej volal k pořádku - spílal do „lumpů“ a „darebáků“.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Podobných afér měl hrabě na svědomí spoustu a kromě nich minimálně dva souboje. V dubnu 1908 se bil s agrárnickým poslancem Bergmannem a o tři roky později se „v tanečním sále restaurantu v Prešpurku (Bratislavě - pozn. red.) střetl s maďarským hrabětem Károlyim“, který údajně urazil rakouskou armádu tak strašně, že to i degradovanému Sternbergovi hnulo žlučí. Při prvním výpadu dostal podle Národní politiky Sternberg „ránu plochou šavlí přes hlavu“ a slabě mu tekla krev. Při druhém však „prosekl svému odpůrci ucho“ a odťal kus kůže na hlavě, což znamenalo konec boje. Vzhledem k tomu, že roku 1905 se v celé monarchii odehrálo 50 soubojů a o pět let později již jen 15, byl Sternberg v této disciplíně statisticky důležitou položkou.
Nejstarší pilot
Nehledě na všechny skandály dokázal hrabě mandát roku 1907 - ve vůbec prvních všeobecných volbách - obhájit. Štěstí ho zradilo až o čtyři roky později a jeho politická kariéra rázem skončila. Do ústraní se však nestáhl. Psal články do novin, kritizoval rakouskou podporu Albánie a navrhoval „odstoupiti albánské území“ jihoslovanským státům. Kromě toho se opět soudil s poslancem Wolfem, kterého nazval „vyvrhelem lidstva a největším padouchem Rakouska“. V lednu 1914 pak Český denník uveřejnil noticku o tom, že Sternberg „vsedne do ajroplánu s jistým francouzským vzduchoplavcem, jenž provede looping theloop“.
Esej: Dobrou chuť, soudruzi
Hned na počátku války se Sternberg přihlásil jako dobrovolník a dostal od císaře pardon. Nehledě na to, že mu bylo již šestačtyřicet, vybral si letectvo a počínal si znamenitě. „Nadporučík hr. Vojtěch Sternberg u letecké setiny č. 9 byl vyznamenán za statečnost, kterou jako letec osvědčil před nepřítelem vojenským záslužným křížem třetí třídy s válečnou dekorací a meči,“ psaly roku 1917 noviny.
Válka byla dobou vlastenectví a pozadu nezůstal ani Sternberg, který první trůnní řeč nového císaře Karla oslavil básní o „nejkrásnějším trůnu na světě“. Hrabě byl vůbec muž plný rozporů, který se do své doby jaksi nehodil - léta na monarchii žehral, ale život bez císaře si představit nedovedl. Stejně tak zarytému starému mládenci Sternbergovi nebránilo jeho bigotní katolictví ve vymetání vídeňských nočních podniků a psaní lehce erotických básní s verši jako: „Bohem požehnaná ňadra jsou zcela naplněna touhou a čnějí do výše tak jako antény - nebeské magnety.“
Pošlechtěn Karlem Velikým
Po válce už svět jaksi za nic nestál. Hrabě se rozhodl žít v Rakousku, jenže socialistická vláda Karla Rennera prosadila - stejně jako v Československu - zákaz šlechty a zrušení titulů. Sternberg si poté nechal natisknout navštívenky s ironickým textem: „Vojtěch Sternberg. Pošlechtěn Karlem Velikým, odšlechtěn Karlem Rennerem.“
Tajemství pravěku: Evropané nebyli otrhaní chudáci
Stal se obráncem starých časů, ale na všem, co dělal, ulpívala ublíženost a zaťatost. Kvůli výpadům proti rakouskému válečnému ministrovi zahraničí Otakaru Czerninovi (zradil prý císaře) byl vyloučen z Jockey Clubu. Když se u soudu nedovolal nápravy, „zpolíčkoval“ dle Lidových novin „na ulici před hotelem Sacher“ předsedu Jockey Clubu „pensionovaného polního maršálka Herbersteina“, za což byl roku 1924 vypovězen z Rakouska. Pobýval pak nějaký čas v českých lázních, ale nakonec se mu podařilo získat domovské právo v jedné malé rakouské obci a mohl se vrátit do Vídně. Dál psal do novin, vydal několik brožur (včetně Radiovíry v Boha, aneb knihy pro bezvěrce) a sbírku básní.
Hrabě Sternberg zemřel 25. dubna 1930 - podle všeho se upil. Před čtvrtstoletím zfackovaný Penížek byl dál nelítostný. „Ztracený člověk, ztracený život,“ napsal v Národních listech. Naopak autor nekrologu v Lidových novinách cítil nostalgii. Hraběte nazval „posledním podivuhodným epigonem degenerovaného mocnářství rakouského, potřeštěným divousem selského naturelu a vídeňsko-šlechtického“ ražení, fantastou a bouřlivákem, který „nakonec při vší své mělké zbrklosti a extravagantnosti budil jisté sympatie jako nesporná a nezkrotná individualita“.
Přečtěte si také:
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
Na jasném čele lehký stín. Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu
Kafe s tuzéry aneb investorem v Rakousku-Uhersku
Sekaná pro gurmány
