Ekologická katastrofa hliníkárny MAL upozornila na špatné nakládání s toxickým odpadem
Rudé mraky se nad západomaďarskými obcemi Devecser a Kolontár vznášejí jako přízraky komunismu. Obrovská masa – přibližně milion tun – červeného kalu, která se tudy přehnala čtvrtého října, zpečetila budoucnost regionu na nejbližší desetiletí. „Je to konec všeho,“ říkají ti, kdo katastrofu přežili. Hledat paralelu mezi duchem komunismu a mraky prachu s vysokým obsahem těžkých kovů a arzenu, vznášejícími se nad obcemi, je na místě. Během čtyřiceti let budování socialismu podobné továrny vyrostly v různých částech Karpatské kotliny a střední Evropy vůbec. A to aniž by byl podrobně zkoumán jejich dlouhodobý vliv na životní prostředí. Hliníkárny vznikly v obci Almásfüzítő na břehu Mošoňského Dunaje v blízkosti města Mosonmagyaróvár a v Ajce, kde se katastrofa odehrála. I když geologové již v osmdesátých letech minulého století upozorňovali na to, že skládka červeného kalu u obce Kolontár je vybudována na rozhraní dvou strukturálně odlišných geologických vrstev, vedení firmy privatizované v roce 1995 se rozhodlo pouze zvýšit kolem odkaliště zeď. Důsledky jsou známé. Ředitel společnosti MAL Zoltán Bakonyi byl po havárii zadržen a po dvou dnech propuštěn. Zaměstnanci hliníkárny tvrdili, že o prosakování kalu a vody do okolí věděl několik týdnů. Místo toho, aby Bakonyi podnikl účinné kroky k zabránění havárie, vynaložil značné úsilí na zastrašení svých podřízených. Je pochopitelné, že nikdo z nich se neopovážil na neblahý stav upozornit veřejnost a příslušné orgány. Odborníci, laici, obyvatelé i zástupci samosprávy již třetí týden hledají odpověď na otázku Co dál? Pokračovat v sanaci důsledků katastrofy, nebo postavit „Zeď nářků“ okolo postižených obcí na věčnou památku lidské lhostejnosti?
Co dokáže červené svinstvo
Do městečka Devecser jsem přijel necelých 48 hodin po protržení hráze. Na důsledky ničivého přívalu rudého kalu narážím u městského parku. Zeleň zabarvená do červena, bahno sahá až po kolena. Po hlavní třídě se pohybuje těžká hasičská technika. Na parkovišti se převlékají vojáci do ochranných protichemických obleků. Krajinu podobnou té zdejší jsem naposledy viděl ve filmu Michaela Baye Armageddon, v části, kdy Bruce Willis a ostatní spasitelé lidstva přistávají na meteoritu. Na městském úřadě hledám primátora, který byl do své funkce zvolen v předvečer katastrofy. „Tamás Toldi je někde v terénu, zkuste jít tudy,“ doporučuje mi pracovnice úřadu a ukazuje uličku, kde rudá čára na zdech domů krok za krokem stoupá. Podél cesty jsou vyvrácené stromy, zničené ploty, vytrhané zábradlí. To „červené svinstvo“, jak místní říkají, bralo všechno, co mu stálo v cestě. Těžká železná vrata, automobily i lidi. Zprávy ten den hovořily o třech mrtvých, postupem času se počet obětí vyšplhal na devět. Uprostřed ulice Beloiannisz sleduje práci hasičů starší muž. „Pojďte dál, ukážu vám, co dokáže takové svinstvo udělat,“ zve mě na prohlídku svého statku sedmasedmdesátiletý Sándor Varga. „Tady jsme měli krásnou zahradu s ovocnými stromy, ale všechno je pryč. Kovovou bránu kal vytlačil a sebral, jako by byla z papíru. Svůj Renault Mégane, který měl najeto možná padesát tisíc kilometrů, jsem našel o ulici níž omotaný okolo sloupu. Nenašel jsem ale stroje uložené v garáži – malý traktor i cirkulárka jsou pryč stejně jako dřevo přichystané na zimu. Ale to je jedno, stejně se tady nedá žít,“ vypráví.
Nové Pompeje
Červený kal zalil celý suterén domu rodiny Vargových; vlně odolal jen těžký kotel na tuhá paliva. „Právě jsem byl ve sklepě, když manželka zavolala, abych šel nahoru, že se něco děje,“ pokračuje muž. „Sotva jsem vyšel, kal už se valil ulicí. Po několika vteřinách bylo auto zaparkované před domem pryč, vlny odnášely nábytek, stromy. Kdybych neposlechl manželku, bylo by po mně,“ říká Sándor Varga. Záchranné práce byly velmi rychle zahájeny, ale probíhají dost chaoticky, domnívá se. „Vyčistili jsme suterén, den nato nám ho hasiči zaplavili vodou. Prý prasklo hlavní vodovodní potrubí a neměli jinou možnost. Lidí i techniky je tu dost, ale občas pracují kontraproduktivně,“ popisuje situaci Varga. Co se týče zjišťování škod a výše odškodnění, o tom zatím obyvatelé obce nic nevědí. Nikdo jim ani neporadil, na koho se mají obrátit. Jako by na ně celý svět zapomněl. „Něco takového tady ještě nebylo,“ tvrdí Varga, který zde zažil několik povodní. „Po vodě zůstane trocha špíny, ale červený kal je něco úplně jiného. Ten v půdě zůstane navždy,“ dodává. Potok Torna se změnil v rozzuřenou krvavě zbarvenou řeku. Na mostě pracuje bagr, sádra naházená do jeho koryta by měla snížit zásaditost vody. V první fázi měla voda pH 13,7, přičemž normální je neutrální hodnota 7. Ekosystém, flóra a fauna potoka i říčky Marcal jsou minulostí, odborníci bojují o řeky Rába a Dunaj.
Zvykneme si i na šibenici
V ulici Zsigmonda Móricza mě oslovuje uplakaná čtyřicátnice. Potřebuje si jen s někým popovídat, než se vrátí její manžel a starší syn. Pokud prý mám odvahu vstoupit jako první do jejich bahnem zalitého domu, ať jdu dál. „Měli jsme obrovské štěstí v neštěstí,“ říká Eva Merétei. Jejich mladší, jedenáctiletý syn Adam byl v domě sám. Byl na toaletě, když ho kal zalil až po uši. „Sám neví, jak se z úzké místnosti dostal. Ani necítil, že mu bahno rozežírá pokožku. Záchranáři ho odvezli do nemocnice. Má popálená stehna a břicho, spoustu modřin, ale přežil. Byla jsem v práci v Ajce, a jakmile jsem se dozvěděla, co se u nás děje, málem jsem se zbláznila.“ Přichází majitel bývalého vzorně vedeného hospodářství József Merétei a jeho starší syn Attila. Když se všichni obují do holinek, zkoušejí uhodnout, komu patří automobily „zaparkované“ na jejich zahradě a na terase rodinného domu. Příval přivezl celkem tři. Otevírám dveře nejbližšího z nich. Je to Mitsubishi Pajero, kal se dostal až za jeho palubní desku. „Bude asi nepojízdný,“ poznamenává suše Attila. Brodíme se červeným bahnem. Abychom se dostali do domu, musíme odstraňovat různé předměty. Kůže reaguje na agresivní látky během několika minut. Objevují se první vřídky, zasažená místa pálí a svědí. I když mám na ústech respirátor, cítím ostrý, pronikavý zápach. Firma MAL bezprostředně po havárii prohlašovala, že „látka nepředstavuje vážné nebezpečí pro zdraví, prý stačí zasažené místo omýt studenou vodou“. Jako by říkali, že člověk si zvykne i na šibenici.
Rychle pryč
„Nemá to smysl. Není co zachraňovat, pojďme pryč,“ říká asi po půlhodinové prohlídce svého nově postaveného domu József Merétei. „Léta jsem do něj dával všechny peníze vydělané v zahraničí a teď mi zůstala jen tahle barabizna,“ konstatuje. Neví jak dál. Rodina se dočasně přestěhovala k sestře paní Evy, která bydlí v paneláku v Ajce. „Nemůžeme u ní zůstat navěky,“ dodává Meréteiová. „Adamův stav je stabilní, ale když mu paní doktorka řekla, že se bude moci brzy vrátit domů, zase se sesypal. Nechce se sem vrátit, vždyť tady skoro přišel o život.“ Odpoledne konečně potkávám primátora Devecseru, který mě informuje o škodách. „Červeným kalem bylo zavaleno více než 270 rodinných domů, pět z nich se zřítilo,“ říká Tamás Toldi. Na otázku, zda se život v opuštěných, bahnem zavalených domech vrátí do starých kolejí, odpovídá nejistě. „Pokud vím, domy, které nemají narušenou statiku, budou obyvatelné,“ opakuje úřední stanovisko. „Osud přilehlých oblastí jsme zatím podrobně nezkoumali, část bahna bude odvezená, zbytek neutralizujeme v přírodě,“ tvrdí. Podle odborníků dosáhnou náklady na neutralizaci tuny červeného kalu přibližně 100 tisíc forintů (zhruba 8950 Kč). Z poškozené skládky uniklo kolem milionu tun. Pokud připočítáme náklady na plánovanou výměnu vrchní části půdy, půjde o stamiliardy forintů.
Nevyslyšené varování
Po dvou dnech se ženijním jednotkám konečně podaří postavit přes potok pontonový most. Do opuštěných ulic se hrnou především televizní štáby, mimo jiné i ze Spojených států a Japonska. Svět v přímém přenosu sleduje boj malého národa uprostřed Evropy s červeným kalem. Na konci Mlýnské ulice stojím tváří v tvář obrovské prasklině v hrázi. Nachází se pouhých několik stovek metrů od rodinných domů. Kal se tudy valil dvouapůlmetrovými vlnami, lidé neměli šanci utéct. Padesátník Ottó Hodóner mě zve do domu uprostřed červené louky. „Žila tu moje dcera Katalin s rodinou,“ vypráví. „Teď bojuje o život v nemocnici. Byla doma s dvouletou dcerkou, právě vařila, když došlo ke katastrofě. Neměla šanci utéct. Alespoň vysadila malou na skříň a držela ji, než je přišli vysvobodit. Stála až po prsa v tom červeném svinstvu asi tři hodiny. V nemocnici v Ajce ji očistili, ovázali a chtěli pustit domů. Vzal jsem ji do Veszprému, kde byla řádně ošetřena a hospitalizovali ji. Vnučka je stále v šoku.“ Energický muž je odhodlán přepsat celou nemovitost na kohokoli, kdo tvrdí, že bude možné tady žít. „Problémy byly i v minulosti. Párkrát se stalo, že se na louce pod hrází vytvořily louže červené vody. Byla to časovaná bomba, která vybuchla,“ dodává. Obyvatele obce mezitím evakuovali, protože na severní stěně hráze se objevily další praskliny. Na základě rozhodnutí vlády byla napříč městečkem postavena nová hráz, která má případný únik zbylých 2,5 milionu tun červeného kalu přesměrovat tak, aby neohrozil život a majetek obyvatel. Stavbu za 100 milionů forintů dokončili týden po dni „Z“ neboli zero.
Mezinárodní tým radí
„Červený kal způsobuje úplný rozklad organických látek v půdě,“ říká ekolog Attila Anton, člen maďarské akademie věd. „Po rozpuštění ohrozí o mnoho větší plochu, než byla ta přímo zasažená. Rychlá lokalizace je proto velmi důležitá. Na nepřímo zasažených územích se po několika letech nebo desetiletích může stav půdy mírně zlepšit. Pokud ovšem provedeme dostatečné revitalizační práce,“ prohlašuje Anton. Půda, která byla zalita kalem, ztratila všechny svoje původní funkce a její revitalizace není možná. Pomůže jedině výměna horní vrstvy zeminy. Geologové, ekologové a geochemici akademie věd pracují na místě od 5. října. Připravují dlouhodobý plán na zmírnění dopadů ekologické katastrofy. Týden po protržení hráze dorazil do oblasti pětičlenný mezinárodní tým odborníků vyslaný orgánem civilní obrany Evropské unie. Švédská specialistka na problematiku budování a bezpečnosti skládek Pia Lindströmová, expert rakouské inspekce životního prostředí Riss Alarich, belgický ekotoxikolog a specialista na neutralizaci chemických látek Johan Gemoets, znalec v oblasti ekologie podzemních vod Němec Reinhard Röder a Francouz Jacques Bureau, který má zkušenosti v oblasti sanace území zasažených průmyslovými haváriemi. Ti budou hledat krátkodobé i dlouhodobé možnosti při odstraňování škod. Hlášení podají přímo ministru vnitra Sándorovi Pintérovi a vedení Ředitelství státní ochrany proti katastrofám. Premiér Viktor Orbán navštívil Devecser a Kolontár již několikrát. „Nikoho nenecháme bez pomoci,“ řekl při své první návštěvě. „Lidé, kteří se nechtějí vrátit do svých zdevastovaných domovů, dostanou byt nebo dům v nepostižené oblasti,“ slíbil. Nebezpečí zatím nepominulo, stav nádrže se zhoršuje a hrozí další únik toxických látek.
Úřady lhaly?
Toxický kal se objevil 7. října v Dunaji. Značný úhyn ryb byl pozorován v přítoku Dunaje, řece Rábě protékající župním městem Győr. „Řeka Marcal byla po kontaminaci toxickým kalem s vysokým pH úplně zničená,“ sdělil plukovník Tibor Dobson, mluvčí maďarského Úřadu ochrany proti katastrofám. „Na celém toku vyhynuly všechny ryby a jeho flóru už nebude možné obnovit,“ dodal. Na soutoku Ráby a Mošoňského Dunaje naměřili 7. října hodnotu pH 9,1. Slovenský ministr zemědělství Zsolt Simon okamžitě nařídil monitorování hraniční řeky. „V případě, že se potvrdí znečištění vod Dunaje, budou přijata všechna opatření na eliminaci nebezpečí,“ uvedla mluvčí resortu Katarína Ďuricová. „V Dunaji zatím nebyly zaznamenány zvýšené hodnoty ani jednoho ze sedmi monitorovaných parametrů, například ukazatele Ph, mineralizace ani radioaktivita,“ poznamenala téhož dne Ľudmila Staňová z ministerstva vnitra. Na úseku řeky mezi Komárnem a Štúrovem pro jistotu nařídili zákaz rybolovu. Uhynulé ryby poslali na laboratorní rozbor. Ochranáře mezinárodní organizace Greenpeace znepokojuje především vysoká hodnota arzenu ve vzorcích červeného kalu. Podle Zsolta Szegfalviho, ředitele pobočky sdružení v Maďarsku, ukazatel převyšuje dvojnásobek průměrné hodnoty tohoto prvku charakteristického pro červený kal. Chemik Greenpeace Herwig Schuster dodal, že pět ze zjištěných 38 prvků ve vzorcích – arzen, rtuť, kadmium, antimon a nikl – jsou zvláště nebezpečné pro člověka i životní prostředí. „Úřady pravděpodobně lhaly, když tvrdily, že kal obsahuje jen malé množství toxických látek a těžkých kovů, tvrdí Szegfalvi.
Znárodnění jako řešení
V polovině října přijal maďarský parlament velkou většinou zákon o tom, že v případě hrozících katastrof může stát převzít řízení soukromých firem. Maďarský prezident Pál Schmitt zákon v den jeho přijetí podepsal. První „znárodněnou“ společností je MAL, který vlastní dvacetinu světového trhu s hliníkem. Do čela firmy byl jmenován György Bakondi, šéf Úřadu ochrany proti katastrofám. Kromě udržování provozu dostal za úkol ochranu pracovních míst a zodpovědný je i za odškodňování obětí. Akciová společnost MAL zaměstnává více než jedenáct set lidí. Úplné odstavení závodu by mělo mnohem širší dopad – ohrozilo by více než deset tisíc pracovních míst. Podle nařízení vlády byla výroba obnovena koncem minulého týdne. Nově produkovaný kal je ukládán na jiné, důkladně prověřené skládce. Všechny tři nádrže s toxickým kalem na maďarském území mají být kontrolovány přinejmenším každého půl roku. Úřad ochrany proti katastrofám dohlíží i na dodržení bezpečnostních předpisů, aby se podobná nehoda už neopakovala. Část obyvatel Kolontáru se může od minulého pátku vracet do svých domovů. Přibližně padesát lidí ze dvou postižených vesnic je stále hospitalizováno.
