S rostoucí ekonomikou se Asie stále více propojuje
Na pozadí newyorského zasedání Valného shromáždění OSN se loni v září konala historická schůzka indického premiéra Manmohana Singha a pákistánského prezidenta Parvíze Mušarafa, v jejímž průběhu se oba státníci dohodli na vážných jednáních o ekonomické spolupráci. Jedním z jejích hmatatelných projevů bude 2700 kilometrů dlouhý plynovod přepravující zemní plyn z jižního Íránu do středoindického Rádžasthánu. Pákistán umožní průchod plynovodu svým územím výměnou za roční tranzitní poplatek ve výši 330 milionů dolarů a část zemního plynu pro vlastní použití.
Je zajímavé, jak mohou být nejzavilejší nepřátelé ochotni spolupracovat, když lační po energii. Indická ekonomika právě zažívá dramatickou expanzi a zoufale potřebuje nové zdroje elektřiny, ropy a zemního plynu. Jedním ze způsobů, jak je získat, jsou diplomatické styky – dokonce s nesmiřitelným Pákistánem. Indie tedy praktikuje v celém regionu i za jeho hranicemi ropnou diplomacii. Po uzavření smlouvy s významnou indickou naftařskou společností Oil & Natural Gas Corp. (ONGC), která otevře Barmu prospektorům hledajícím ropu a zemní plyn, navštívil v říjnu Indii generál Than Shwe, nejvyšší barmský státní představitel. Indie vede jednání s Bangladéšem, od něhož chce kupovat zemní plyn a který má umožnit průchod barmského plynovodu svým územím.
Podle indické plánovací komise musí země v následujících dvou desetiletích ztrojnásobit výrobu elektřiny, aby nasytila poptávku rychle rostoucích technologických a výrobních odvětví svého průmyslu. Kromě toho potřebuje spoustu ropy a zemního plynu pro domácnosti i automobilovou dopravu. Zároveň však má ještě méně energetických zdrojů než sousední Čína. Indie 73 procenta ropy dováží, zejména ze Středního východu. To ji stojí ročně asi 21 miliard dolarů - čtyři procenta HDP. Navíc se podíl dovozu bude dále zvyšovat. Analýza bombajské Strategic Foresight Group uvádí, že Indie bude do roku 2030 dovážet devadesát procent ropy a zemního plynu, a proto se obrací na své sousedy. „Indie si uvědomila nutnost zapojit se do rozsáhlejší energetické diplomacie,“ potvrzuje Lína Šrivastavová, ředitelka Ústavu energie a přírodních zdrojů (TERI), energetického mozkového trustu z Dillí.
V čele hledání nových zdrojů ropy a zemního plynu stojí ONGC s ročními výnosy jedenáct miliard dolarů. Prostřednictvím dceřiné společnosti ONGC Videsh prosívá indická vláda celý svět, skupuje podíly na ropných polích a zajišťuje si budoucí práva. Její strategií je zamířit do zemí bohatých na ropu, kam nemají přístup americké firmy, nebo do rozvojových zemí, s nimiž Indii pojí dlouhodobé diplomatické svazky. Od roku 2001 tak ONGC Videsh investovala odhadem jedenáct miliard dolarů do čtrnácti projektů spojených s ropou a zemním plynem v Súdánu, Rusku, Vietnamu, Íránu, Iráku a Barmě.
Kamkoli Indie ve své honbě za ropou zamíří, má v patách Čínu. Indickou nabídku někdy přebijí tři největší čínské naftařské společnosti, jež si mohou dovolit lépe zaplatit. A tak indická vláda začíná uplatňovat svůj diplomatický vliv. Když se Dillí roku 2001 ucházelo o dvacetiprocentní podíl na podmořských nalezištích ropy a zemního plynu Sachalin I. za 1,7 miliardy dolarů, využilo k uzavření smlouvy svého padesátiletého diplomatického spojenectví s Ruskem.
Pokud dobrá diplomacie dělá dobrou ekonomiku, platí to i obráceně. „Plynovod míru“, jenž má vést z Íránu přes Pákistán, bude stát miliardy dolarů, ale Indie očekává úsporu nákladů na přenos energie ve výši 300 milionů dolarů ročně. Pákistán dostane své tranzitní poplatky, část plynu z plynovodu a právo kupovat od Indie motorovou naftu. Zároveň chce Indie směňovat elektřinu za bangladéšský zemní plyn, což by mohlo pomoci uvolnit napětí na hranicích obou zemí. Také Nepál disponuje přebytečnou energií z hydroelektráren, již může prodávat sousedům. Důsledky navrhovaných energetických smluv jsou obrovské, protože jejich prostřednictvím dojde k propojení jižní Asie s novou silniční a elektrifikační sítí v jihovýchodní Asii. „Až budou spojeny silnice, elektrická síť a plynovody, bude Indie vítaným přírůstkem do ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie),“ prohlašuje Lína Šrivastavová, „Tím se otevře celý kontinent.“
Skeptici pochybují, že propojení energetických sítí by mohlo utišit dlouhodobé konflikty lépe než mezinárodní dohody. V případě Indie však vláda ani podnikatelské kruhy nechtějí dopustit, aby nedostatek energie brzdil přerod země v ekonomickou velmoc. Ať už se objeví jakékoli geopolitické překážky, energetická diplomacie bezpochyby přetrvá.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc
Překlad: Vladimír Nový, www.LangPal.com
