Ze systému hodnocení odborných článků se stává instituce s božskou mocí
Zhruba před čtyřmi sty lety musel „otec vědy“ Galileo Galilei obhajovat své spisy o koperníkovském heliocentrismu, protože pobouřily některé představitele katolické církve věřící v geocentrický model sluneční soustavy. Dnes někteří jeho nástupci obviňují skupinku spikleneckých vědců, že zneužívají svého postavení k oddálení publikace výzkumu konkurentů a že systém, který umožňuje přezkum vědeckých prací jinými experty v dané oblasti – jinak řečeno recenzování článků – proměňují v dogma.
Vlastní zájmy
V ideálním případě tento systém recenzování zajišťuje, že výzkum může být publikován, jen pokud splňuje přísná vědecká kritéria a jeho objevy jsou seriózní. A měl by také zaručovat, že jde o objektivní vědu, jež může být předložena k veřejné diskusi. Systém závisí na společenství odborníků, kteří jsou kompetentní a nestranní, a také na odpovědnosti a spolupráci vědců v daném oboru.
Lidé, z nichž se společenství odborníků skládá, však také mají vlastní zájmy a pozice. A kolegové, jejichž texty recenzují, pro ně představují konkurenty a občas i velké protivníky. Rozpor mezi prací v expertním společenství a vlastními zájmy nelze vždy uspokojivě vyřešit. To se ukázalo například ve vyzrazených e-mailech prominentních klimatologických vědců z Východoanglické univerzity a v pochybných údajích ve zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). A navíc odhalilo další zhoršení zkorumpovanosti systému recenzování článků.
Nezpochybnitelná autorita
Systém recenzování článků nemůže být ani při nejlepší vůli zcela nezaujatý a většinou jej ovlivňují zájmy. Velkou roli v něm hrají přátelství a známosti. A často o tom, kdo bude publikován, či odmítnut, rozhoduje, s kým se vědec zná a na čí straně je v konkrétní akademické diskusi. Mnoho v tom ani nepomáhá naprostá anonymita při hodnocení prací. Systém nemůže nepodléhat předpojatostem a zájmům lidí, kteří v něm fungují. Akademici a vědci mohou mít nejlepší úmysly a navzdory tomu přehlédnout chyby či nevěnovat pozornost významnému novému, ale nekonformnímu příspěvku. Jsou to obyčejní smrtelníci s předsudky a často jsou stejně malicherní či sobečtí jako ostatní lidé.
Problém systému však především spočívá v tom, že se z něj stále více stává nezpochybnitelná autorita, pokud jde o řešení ve skutečnosti politických sporů. V důsledku toho se hodnocení recenzovaných článků nepovažuje za rozhodnutí, jež se týká kvality výzkumu nebo vědeckého objevu, ale je vnímané jako základ pro zásadní politiku, která ovlivňuje vše – od globální ekonomiky až po životní styl lidí.
Posvátná instituce
Ze systému recenzování článků se čím dál víc stává napůl posvátná instituce, která rozhoduje o legitimitě a posvátnosti konkrétního tvrzení. Z tohoto hlediska jsou pak projevy, které systém neposvětil, nelegitimní. Systém zaručuje, že konkrétní vědec bude slyšen. A ti, kdo tuto záruku nemají, si zaslouží jen pohrdání.
Smutné také je, že pro mnoho badatelů se věda stala nástrojem k provádění vyššího principu mravního. V důsledku toho to jsou sice dle názvu vědci, ale ve skutečnosti mravokárci. Manipulační zneužívání systému pak zaštiťuje kultura, v níž je těmto lidem umožněno používat fakta benevolentně. IPPC trvá na tom, že jeho kritici by měli být posuzováni na základě nejtvrdších kritérií pro recenzování článků, k vlastním textům však zaujímá umírněnější postoj. Neměří tedy všem stejně. To by nemělo překvapovat, protože IPCC v podstatě nezajímají fakta, ale jejich výklad – neboli dávání jim smyslu. Panel neustále přeskakuje od faktů ke smyslu, od výzkumu k politice. Na byznysu ze smyslu by nebylo nic špatného, pokud se k tomu přiznáte a neprezentujete se jako zcela nestranný hlas vědy.
V tomto ohledu se IPCC podobá bývalému ministru obrany USA Donaldu Rumsfeldovi. Tomu jeho morální přesvědčení umožňovalo na otázku, zda jsou v Iráku zbraně hromadného ničení, odpovědět: „Neexistence důkazů nedokazuje, že neexistují.“ Aktivistům proti globálnímu oteplování pak podobná neexistence důkazů nebrání provozovat své vědecké umění.
