Vietnam se svou dynamickou ekonomikou a mladým vzdělaným obyvatelstvem nabízí velké příležitosti. Pod dohledem úplatných soudruhů
Málokoho by před třiceti lety napadlo, že východoasijská země zničená neslavným válečným konfliktem bude jednou z nejdynamičtějších ekonomik na světě. Přitom Vietnam je něčím daleko víc než zdrojem levné pracovní síly. Asi nepřekvapí, že oděvní značky jako Nike a jemu podobné už odtud čerpají hlavní zdroje svých dodavatelských zásob. Také firmy typu Intel nebo Samsung, které vyvíjejí vysoce sofistikované produkty, investovaly miliardy do výstavby továren ve Vietnamu. Nedávno podobný záměr oznámily také Nokia nebo Panasonic.
Úchvatná demografie Vietnam zkrátka táhne. Posledních pět let sem v průměru tekly zahraniční investice v objemu 8,3 procenta HDP, tedy podstatně víc než například do Číny (loni necelá tři procenta) a daleko před ostatními rozvojovými ekonomikami v Asii. Většina investic přichází z vyvinutějších sousedních zemí. Z Japonska nebo právě z Číny. Čím dál tím víc se po Vietnamu poohlížejí také firmy ze Spojených států a z Evropy.
A na trendu se dokážou svézt i české společnosti. Už před čtyřmi lety založila ve Vietnamu svou pobočku poskytovatele spotřebitelských úvěrů skupina PPF. Nedávno ohlásila masivní investice například BTG Energy, která tam kromě industriálního parku a dvou elektráren staví také pivovar.
Čím přesně komunistická země láká finanční trhy? Ekonomický růst v průměru sedmi procent ročně za posledních deset let je jistě úctyhodný, ale sám o sobě zdaleka ne tak výjimečný. Mnohem větším lákadlem než statistické výstupy je v tomto případě struktura obyvatelstva. Vietnam je velká země s populací přes 90 milionů. V době, kdy má celý vyspělý svět potíže se stárnutím obyvatel (mimochodem, řešení stejných obtíží čeká také vyzdvihovanou Čínu), působí dlouhodobý výhled vietnamské ekonomiky jako pohádka. Více než 60 procent populace je ve věku pod 25 let. Navíc jen třetina obyvatel žije ve městech, kam se ve stále větší míře stěhují a hledají práci.
Dodejme, že jde o pracovní sílu velmi levnou. Roční plat dělníka v přepočtu dosahuje podle údajů Mezinárodního měnového fondu 22 tisíc korun. Nejde přitom o davy nekvalifikovaných zemědělců (byť zemědělství stále zabírá pětinu celé ekonomiky). Vietnam se může pochlubit solidní úrovní základního vzdělání. K tomu na vietnamském trhu práce ročně přibývá čtvrt milionu absolventů vysokých škol.
„Musíte si uvědomit, že mluvíme o stále ještě velmi mladé zemi. I když demografie je hodně příznivá, firmy tu mají stále velký problém najít například schopné manažery,“ upozorňuje Scott Solberg, šéf globálního bankovnictví ve vietnamské pobočce HSBC. On sám příběhu o vietnamském růstu věří a přirovnává ho k obrazu Číny před 30 lety.
První klopýtnutí Tomu odpovídá i posilování střední vrstvy, která v zemi vyrostla teprve nedávno.
Řadí se k ní sedm milionů domácností soustředěných hlavně ve velkých aglomeracích, Ho Či Minově Městě na jihu, Hanoji na severu a stále větším Da Nangu v centrální části země. Během let 2004 až 2009 vzrostly maloobchodní tržby dvojnásobně. Vietnam však není obrazem další rozvojové země, kterou západní firmy užívají jako velkovýrobnu levného zboží. Stěhují se tam i velké retailové řetězce.
To, co bychom ve Vietnamu nazývali střední třídou, je však stále roztříštěnou a nepříliš sebevědomou skupinou obyvatel. Supermarkety znají teprve druhou dekádu a už teď jsou vystaveni tváří v tvář nemilosrdné ruce trhu. Těsně před začátkem finanční krize, v roce 2008, dosahovala inflace v zemi neuvěřitelných 25 procent. Úspory lidí se tím drasticky znehodnotily. A přišla světová recese, která Vietnam sice ušetřila, ale zdejší obyvatelé ji bezesporu pocítili. Například v ceně nemovitostí, která klesla, a kvůli tomu Vietnamci mnohem obtížněji spláceli půjčky.
Jedná se o první klopýtnutí na cestě k tržní ekonomice, po které země kráčí teprve krátce. Začalo to v druhé polovině 80. let, kdy se do čela komunistické strany dostal Ngyuen Van Linh. Coby vysloužilý špion Vietkongu nevzbuzoval příliš mnoho nadějí v otevření Vietnamu světu, k velkému překvapení se ale přesně tímto směrem vydal. Zahájil sérii reforem nazvanou Doi Moi (volně se překládá jako „renovace“), která měla zemi pomoci z období stagnace a ekonomického propadu. I když svou práci nedokončil, mohli na ni navázat jiní. Například známý komunistický vůdce z konce minulého století Do Muoi. Ten ekonomiku dál otevřel, ovšem přitom ještě víc zakonzervoval vedoucí úlohu komunistické strany.
Korupce, korupce, korupce Jak se dnes ukazuje, i přes úctyhodné úspěchy má vietnamský model své limity. A není jich zrovna málo. Obrázek jsme si mohli udělat na začátku roku, kdy bylo na základě
» velmi chatrných důkazů odsouzeno 14 demokratických aktivistů a internetových blogerů. Spíše než rostoucí represe, k níž měla vládnoucí vietnamská garnitura vždy daleko, jde o zoufalou snahu udržet si respekt a podíl na moci. Ekonomika může dál solidně růst, ale těžko její úspěchy přisuzovat vládě, která jí spíš podkopává nohy.
Základem problému jsou státem vlastněné společnosti, které jsou trvale neefektivní, a navíc zamořené korupcí. Dobře to ukazuje poměr obratu vytvořený kapitálem. Zatímco v celé ekonomice na jednu jednotku kapitálu vytvořily firmy 21násobek její hodnoty, ve státem vlastněném sektoru to bylo pouze 1,1. Zkráceně řečeno, vládní firmy jsou 20krát méně efektivní.
Nemluvíme tady jen o rafineriích nebo energetice, ale v první řadě o státem vlastněných bankách. Potíže, které si v Česku tak dobře pamatujeme z druhé poloviny 90. let, znají ve Vietnamu velmi dobře. Pokoutně poskytované nekvalitní úvěry vytvořily v bankovním sektoru nálož toxického portfolia.
Vláda si to uvědomuje. Nedávno přijala cíl drasticky snížit bilanci nesplacených úvěrů (ze 13 procent na tři procenta do dvou let), ale těžko si představit, že se jí tak náročný úkol může povést. Zvlášť když vezmeme v úvahu rozsah korupce, který je ve státním sektoru zakořeněný jako zhoubný nádor.
Nedávný průzkum vietnamské obchodní a průmyslové komory ukázal, že každý druhý podnikatel má zkušenosti s uplácením úředníků za účelem získání veřejné zakázky.
Reálné číslo je pravděpodobně ještě větší. Poslední rok se nesl na vlně zatýkání manažerů a bankéřů ze státních firem, což vedlo až k veřejné omluvě generálního tajemníka Nguyena Phu Tronga. „Politbyro se upřímně omlouvá za morální úpadek v řadách členů strany,“ prohlásil Phu Trong na stranickém sjezdu.
Češi a Vietnam Potíže celého systému vietnamského vládnutí jsou bezesporu hluboké a mohou mít tvrdé následky. Vietnam kvůli nim trochu ztrácí proti zemím, jako jsou Filipíny nebo Malajsie. Stále však platí, že jde o ekonomiku otevřenou a přátelskou k zahraničnímu kapitálu. Privatizace, která má snížit podíl státních firem na třetinu, jde sice pomalu, ale vláda na ní stále trvá. Navíc přijala plán utratit 150 až 160 miliard dolarů v investicích do infrastruktury v následujících deseti letech.
„Je to jedna z velkých příležitostí pro české firmy. Nejde jen o silnice, mosty a železnice, ale také o rafinerie a investice do energetiky. Určitě se na nich bude podílet i soukromý kapitál, protože vláda může pokrýt jen 60 procent těchto investic,“ vysvětluje Scott Solberg z HSCB.
České firmy mají navíc ve Vietnamu přirozenou výhodu. Vietnamci k nim mají velmi vřelé vztahy. Navíc řada zdejších manažerů má vzdělání z někdejšího Československa. Neznamená to však, že vstup na vietnamský trh bude úplně jednoduchý. Zdejší podnikatelské prostředí je přece jen trochu jiné.
„Hlavní rozdíl je v důležitosti vztahů. První setkání proběhne velmi pravděpodobně jen proto, abyste se vzájemně poznali. Tady budou mít Češi výhodu, ale další jednání bude o tom, vysloužit si důvěru, což může trvat delší dobu. Na druhou stranu, jakmile si důvěru vietnamských byznysmenů získáte, vaše vztahy budou mnohem plodnější, než byste v evropském kontextu čekali,“ upozorňuje Solberg.
Jak se dnes ukazuje, i přes úctyhodné úspěchy má vietnamský model své limity. Nedávný průzkum ukázal, že každý druhý vietnamský podnikatel má zkušenosti s uplácením úředníků.
O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz
