Ministerstvo testuje, jak jsou lidé ochotni platit za léčení
Změny, které připravilo ministerstvo zdravotnictví, byly překvapením pro všechny. Původně mělo jít jen o technickou novelu, jež měla napravit procesní excesy předchozí úpravy. Nedostatky ale mění jen zčásti – a naopak překvapivě zavádí zcela nové pojmy, termíny, postupy. Zůstala však jen na půli cesty, takže to vypadá, že se spíše snaží testovat veřejnost, nakolik je připravena akceptovat nutnost, že bude muset při léčení stále více sahat do kapes.
V současnosti je právo pacientů na zdravotní péči charakterizováno velmi vágně. Říká, že máme nárok na léčbu dle nejnovějších poznatků medicíny. Obsah a rozsah péče jsou přitom definovány bezbřeze a v rámci Evropské unie bezkonkurenčně velkoryse. Na druhou stranu příspěvky do systému, tedy výše našich plateb za zdraví včetně odvodů na pojistné, evropské úrovni neodpovídají.
Díky zlepšující se diagnostice a prevenci, novým lékům a technologiím či stárnutí obyvatelstva rostou náklady na zdravotní péči rychlým tempem rok co rok. Ovšem odvody do zdravotnictví zaostávají. Nůžky mezi tím, kolika penězi systém disponuje a co všechno světová medicína nabízí, se stále více rozevírají. „Pokud máme mít na nejnáročnější péči, musíme rozšířit možnost vstupů (rozuměj soukromých peněz – pozn. red.),“ upozorňuje náměstek ministra zdravotnictví Petr Nosek.
Ministerstvo proto už v této novele pootevřelo prostor pro připlácení na léčbu. Zatím se soukromými penězi počítá jen v materiálové části, tedy s příplatky za lepší sádru, kloub či čočku. U léků se zase dá dle názoru odborníků počítat s růstem doplatků v lékárnách. Zároveň ale v důvodové zprávě, v části, kde nově definuje hranici nákladové efektivity léků, zpráva upozorňuje: „Podle nové definice nelze zcela zřejmě nárokovat úhradu léků i tehdy, je-li jejich vyšší účinek ve znatelném rozporu k vyšším nákladům oproti užívané obvyklé terapeutické intervenci.“ O něco dále pokračuje: „Léčbu je možné považovat za nákladově efektivní i v případě, že poměr rozdílu nákladů a přínosů je v mezích současné ochoty platit za terapeutický přínos.“ A upozorňuje, že tato definice směřuje k chystanému stanovení hranice ochoty platit (Willingness to Pay), jíž se bude řídit zdravotní systém České republiky.
Některé země již hranici, nad níž jsou ochotny platit za nové léky či léčebné postupy, určily. Nejčastěji ji vyjadřují v penězích za jeden kvalitní rok života nemocného. Například USA ji stanovily ve výši 93 500 dolarů, Velká Británie na úrovni 30 tisíc liber, Austrálie ve výši 51 tisíc dolarů a Polsko na úrovni 17 500 dolarů. Obecně Světová zdravotnická organizace doporučuje limit stanovit ve výši trojnásobku HDP na hlavu.
„Zmínka v důvodové zprávě k novele o hranici ochoty platit je gestem velké politické odvahy ministra zdravotnictví Leoše Hegera. Musíme si přiznat, že na vše nemáme. Otázkou ale je, kdo bude tím posuzovatelem, který určí, co a jak léčit budeme,“ říká výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu Radim Petráš. Stává se, že ve výjimečných případech hradíme pacientovi léčbu, jež vyjde na několik milionů korun ročně. Drahá bývá třeba terapie nemocných v posledním stadiu rakoviny, jež ovšem ani náhodou nedokáže nemocnému zachránit život. A nikoli etická, ale spíše kacířská otázka zní, zda by se za tyto peníze nedaly léčit jiné choroby ve větší míře a s větším přínosem pro společnost.
V každém případě v novele ministerstvo naznačilo, kterým směrem se chce vydat. Je to předstupeň, jenž občany varuje, že už nikdy nebude zdravotnictví tak levné jako dosud. S nadsázkou by se dalo říci, že zlaté časy pro stonání odešly se Silvestrem roku 2009.
Ministerstvo zdravotnictví se již koncem roku chce pustit do přípravy dalších norem, jejichž výsledkem by mělo být širší, ale také pregnantnější vymezení hrazené péče, a tedy ještě větší posun k nadstandardům, za něž si lidé budou platit přímo. Nemocní, zatřeste prasátkem!
