V souvislosti s konceptem rovné daně, kterou jako svou programovou prioritu propaguje ODS, se v poslední době objevila v médiích řada komentářů. Mnohé z nich dávají o tomto zásadním reformním programu nezasvěcenému občanovi velmi zavádějící informace.
Černí pasažéři.
Zásadně nesprávná je především představa, že v systému rovné daně budou všichni občané platit daň stejnou bez ohledu na příjem. To by byl případ daně z hlavy, a o tu v konceptu rovné daně absolutně nejde. Bohatší občané budou v systému platit nadále více než chudí. V poměru o tolik, o kolik je vyšší jejich příjem. Multimilionáři tedy budou platit milionové daně, zatímco chudí nebudou platit nic, nebo jen velmi malé částky. Rozdíl oproti současnému systému je v tom, že zvýšení daňové povinnosti nebude progresivní, ale lineární.To je podstatný rozdíl oproti hojně šířené dezinterpretaci.
Odmítnout je třeba rovněž tvrzení, že zavedení rovné daně by mělo pro určité skupiny občanů velmi negativní sociální důsledky. Představa, že daňový systém má být současně nástrojem sociální politiky, je nesprávná. Pokud má být efektivní a funkční, musí být jednoduchý, jasný a spravedlivý vzhledem k účelu, jaké potřeby společnosti financuje. Daně slouží k financování veřejných služeb a statků, které jsou všem občanům poskytovány bezplatně a nikoho z jejich spotřeby nelze vyloučit. Protože jejich spotřebu nelze měřit, spravedlivý může být pouze takový systém, který každému spotřebiteli ukládá stejnou povinnost podílet se na jejich financování. Pokud systém financování veřejných statků není takto nastaven, míra podílení se na financování je mezi různými občany různá a některým umožňuje chovat se jako „černí pasažéři“ na úkor ostatních, kteří se nedokážou této povinnosti vyhnout, nebo ji minimalizovat.
Sociální pomoc.
Samozřejmě že ve společnosti existují jedinci (či skupiny), kteří z nejrůznějších důvodů zasluhují sociální pomoc poskytovanou na bázi solidarity od státu. Systém a nástroje této pomoci by však měly být jasně odděleny od všeobecných pravidel spoluúčasti občanů na financování veřejných služeb a statků, protože pouze tehdy může být daňový systém přehledný, kontrolovatelný a univerzálně spravedlivý. Koncept rovné daně proto neznamená, že by jeho zastánci prosazovali zhoršení životních podmínek pro zdravotně postižené, rodiny s dětmi… Naopak, je založen na myšlence, že by racionální snížení a zjednodušení daní i jejich správy přineslo urychlení hospodářského růstu, lepší daňovou morálku a z toho plynoucí větší objem prostředků v sociálním systému, které bude mít společnost pro pokrytí sociálních potřeb. Ty by rovněž měly být poskytovány jasně, adresně a pouze těm, kteří tuto solidaritu skutečně potřebují.
Takový ovšem dnešní daňový systém není. Odpůrci rovné daně často tvrdí, že její zavedení bude ve prospěch bohatých, zatímco středním a nižším příjmovým skupinám nepřinese buď nic, nebo dokonce zhoršení. To je zásadní omyl. Je to naopak současný daňový systém, který je konstruován tak, že výhody a možnosti snižovat své daňové povinnosti poskytuje pouze bohatým. U nejvyšších příjmových skupin každá koruna snižující daňový základ z titulu odečitatelných položek představuje daňovou úsporu až 32 haléřů, zatímco většina obyvatelstva ušetří patnáct haléřů. Většinu lidí pobouřil návrh vlády ČSSD podpořit bohaté rodiny plošným poskytováním příspěvků na děti. Málokdo si ale uvědomuje, že v dnešním daňovém systému je skryta další „sociální“ podpora bohatým, kterým stát na jedno dítě ulevuje na dani až 7526 korun (pro maximální sazbu 32 procent). Většina občanů, která platí patnáctiprocentní daň z příjmu, však získává pouze 3528 korun, a nejchudší občané, kteří daně neplatí vůbec, v současném systému na žádnou takovouto výhodu vůbec nedosáhnou. Ať každý sám posoudí, zda je to spravedlivé. Pouze vyšším příjmovým skupinám slouží odpočítávání úroků z hypoték, penzijního připojištění a životního pojištění do základu daně, neboť spotřebitele těchto finančních produktů většinou představuje právě movitá klientela.
Zrušení těchto odpočitatelných položek neznamená, že by snad stát neměl podporovat bytovou výstavbu či zajišťování se občanů na stáří. Měl by však volit takové formy podpory, které vždy omezenými veřejnými prostředky nebudou plýtvat pro ty, kteří žádnou solidaritu od společnosti v této podobě nepotřebují.
Odpočitatelné položky.
Kritici rovné daně nepravdivě tvrdí, že je založena na zrušení jakýchkoliv odpočitatelných položek. Zda zachovat či zrušit odpočitatelné položky na děti je věcí společenského konsenzu a politického rozhodnutí. V systému rovné daně však platí, že tímto způsobem bude každý daňový poplatník zvýhodněn stejně.
V mediální diskusi se málo hovoří rovněž o tom, že integrální součástí konceptu rovné daně je institut nezdanitelného minima pro každého poplatníka, které je nastavitelné tak, aby se daňové povinnosti plátců nižších a středních příjmových skupin nezvýšily. Typické také je, že se srovnává současný systém a systém s rovnou daní modelově typicky u jednotlivců, případně takzvaných hlav rodin, které většinou uplatňují v současném systému všechny odpočitatelné položky. Zapomíná se na to, že druhý výdělečně činný člen domácnosti obvykle tuto možnost uplatnit odečitatelné položky nemá. Nezdanitelné minimum v systému rovné daně je však jednotné a univerzální pro všechny výdělečně činné členy domácnosti, a to na úrovni vyšší, než je současná průměrná výše daňových úlev. To má za následek, že i u nižších a středních příjmových skupin je disponibilní zdaněný příjem domácnosti vyšší. A vůbec nezáleží na tom, zda někdo musí mít hypotéku či platit si na důchod.
Daňová optimalizace.
Dalšími nespornými výhodami rovné daně jsou jednoduchost a snadná kontrolovatelnost. Možnosti „daňové optimalizace“, tedy vyhýbání se daňové povinnosti, nový systém zásadním zjednodušením velmi omezí a snížením daňové sazby na jednotných patnáct procent se poplatníkům ani nevyplatí. Nepřekvapuje proto, že nejčastěji v médiích citovanými kritiky rovné daně jsou daňoví poradci, kteří oprávněně cítí, že jejich obor podnikání by byl touto reformou vážně ohrožen.
Oponenti, kteří hrozí výpadkem daňových příjmů pro státní rozpočet po zavedení rovné daně, ignorují skutečnost, že na daních ušetřené prostředky podpoří ekonomický růst, který bude výpadek ze snížení sazeb částečně kompenzovat. Velmi se sníží daňové úniky a výdaje na daňovou správu a Česko se nízkou mírou zdanění stane atraktivním místem pro zahraniční kapitál. Zahraniční investoři hrají v naší ekonomice stále významnější roli a není tajemstvím, že velké nadnárodní korporace provádějí daňovou optimalizaci v mezinárodním měřítku. Pokud se jim dnes vyplácí transferovat zisky z Česka do zemí s nižším zdaněním, než máme my, výrazné snížení našich daňových sazeb by mohlo trend obrátit. Cizím firmám i bohatým jednotlivcům by se mohlo začít vyplácet, aby byli daněni V Česku. Toto vše může daňové příjmy státního rozpočtu naopak zvýšit ve srovnání se současným, nepříliš uspokojivým stavem.
Rovná daň je koncept, o němž stojí za to vážně a nepředpojatě přemýšlet. Sloužil by totiž především občanům, a ne daňovým dlužníkům, berňákům a daňovým poradcům, na rozdíl od systému současného.
