Tripartita žádá změny zákonů na ochranu životního prostředí
Nespokojenost průmyslových svazů a odborářů se zákonem na ochranu přírody a krajiny, i s celou českou ekologickou legislativou vyvrcholila loni při schvalování návrhu českých území do evropské sítě ochrany přírody Natura 2000. Kvůli rozporům schvalovala vláda potřebné dokumenty po částech, aniž ponechala dost času na veřejnou diskusi. Hromadící se napětí vybuchlo kolem pozemků u Dolní Lutyně. Jedni v nich shledali evropsky významnou ptačí oblast, druzí od ní čekají ekonomickou spásu v podobě průmyslové zóny pro nezaměstnané Ostravsko. Do války o Lutyni vyrukovala proti ekologům celá tripartita. Když koncem roku v připomínkovém řízení neuspěl návrh ministerstva životního prostředí na strategii úspor investic do ekologie, iniciativy se chopila expertní skupina tripartity pro environmentální legislativu. Své působiště nalezla při úřadu místopředsedy vlády pro ekonomiku. Má už dokonce svůj legislativní harmonogram - do 30. června připravit návrhy změn zákonů, přes léto vyřídit připomínkové řízení, aby 15. září mohla návrhy schválit vláda. V říjnu by už o pozměněných zákonech mohli hlasovat poslanci. Předmětem kritické reflexe skupiny je devět nejdůležitějších ekologických zákonů a mnohá prováděcí nařízení. Dost na to, aby se vytvořilo vysoké napětí mezi touto těžko zařaditelnou skupinou a ministerstvem životního prostředí, které má přípravu ekologických zákonů v popisu práce.
Náměstek přes palubu.
Převahu v tripartitní legislativní skupině mají proti vší logice představitelé zájmových sdružení - dva členové průmyslových svazů a dva odboráři z Českomoravské komory odborových svazů (ČMKOS). Zainteresovaná ministerstva - průmyslu, zemědělství, dopravy a pro místní rozvoj - v ní mají po jednom zástupci, překvapivě je tu i představitel CzechInvestu. Kdokoli s puncem nezávislosti, třeba vysokoškolský profesor, zástupce nevládní organizace nebo hygienik naopak schází. Vedením a koordinací pracovní skupiny je pověřen Jan Bambas z úřadu místopředsedy vlády pro ekonomiku.
Pevné místo ve skupině má vyhrazeno i ministerstvo životního prostředí. Jako svého zástupce delegovalo náměstka ministra Petra Petržílka. „Domníval jsem se, že společně nalezneme zjednodušení ekologické legislativy. Kdo by neuvítal, že ubude úřadování? Místo toho jsem však registroval především snahu oslabovat ekologickou působnost zákonů. Kromě zástupce ministerstva životního prostředí tu nebyl nikdo, kdo by hájil ekologické zájmy. Audit ekologické legislativy, který skupině předložily průmyslové svazy, objektivně nevystihuje ekologické poslání ani ekonomické dopady. Je jenom sumarizací požadavků podnikatelů na ekologické zákony,“ myslí si Petržílek. A vyvodil z toho osobní rozhodnutí: „Nemá smysl se nechávat dál převálcovávat protichůdně smýšlející skupinou. Požádal jsem ministra Libora Ambrozka, aby mě této povinnosti zbavil a ze skupiny mne odvolal.“
O účast ve skupině naopak usiloval Ekologický svaz podnikatelů. Zástupci tripartity s tím nesouhlasili, protože tento svaz není jejím členem.
„I na radě vlády pro udržitelný rozvoj mi vadí, že jejími členy jsou zástupci průmyslu, kteří se nechovají ekologicky. A naopak tam chybějí například výrobci energie z obnovitelných zdrojů. Kdyby se alespoň účast v radě a v komisích podobných té naší omezila jen na držitele certifikátů EMAS! To by byli správní představitelé ekonomického pilíře trvale udržitelného rozvoje. Ale mít mezi nimi i ty, kteří životnímu prostředí nejvíc škodí? To je dost špatné chápání trvalé udržitelnosti,“ komentuje situaci Petržílek.
Posvěcení shora.
Zakladatelé rady pro trvale udržitelný rozvoj si před několika lety představovali, že vytvářejí jakýsi společenský filtr, jímž budou procházet všechny legislativní kroky, aby se neodchylovaly od principu trvalé udržitelnosti. Její současný předseda Martin Jahn, místopředseda vlády pro ekonomiku, však neochvějně míří ke kompromisu. K činnosti expertní skupiny tripartity říká: „Jsme v obtížné situaci, protože ekologická legislativa je v mnoha oblastech nastavena tak, že brání jakémukoliv ekonomickému rozvoji. Jsem velmi silně pro ochranu životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj, ale v první řadě jde o vybalancování potřeb ekologie a ekonomiky. Naše legislativa je dnes nastavena tak, že nejde o rozvoj trvale udržitelný, ale dokonce o žádný rozvoj,“ myslí si Jahn.
Je přesvědčen, že některé standardy máme mnohem přísnější než Evropská unie, která je už sama o sobě přísná. A tak jsou některé procesy schvalování například ve výstavbě, ať už dopravní infrastruktury nebo výrobních kapacit, nastaveny tak, že mohou být velice snadno pro nic za nic zablokovány. „Protože v okolních zemích to tak není, konkurenceschopnost České republiky klesá. Tomu je potřeba zabránit, a proto se musí část ekologické legislativy změnit a upravit tak, aby byla srovnatelná se zbytkem světa,“ tvrdí Jahn.
Sentimentální obavy nemá Jahn ani v souvislosti s čerpáním přírodních zdrojů: „Dnes už máme prakticky pouze uhlí a chceme ho maximálně využít. Je jasné, že rozvoj energetiky půjde tímto směrem. Také se nemůžeme jen dívat, jak se zbržďuje rozvoj dopravní infrastruktury. Jak výstavba obchvatů vázne a města pak trpí. Jsem pro určitou rozumnou ochranu přírody, pro udržitelný rozvoj, ale nesmí to bránit v rozvoji ekonomiky, který obyvatelé očekávají,“ říká předseda rady pro trvale udržitelný rozvoj.
Od úspěchu k neúspěchu?
Rozjezdem pro kritiku platných ekologických zákonů se v tripartitní skupině stal audit ekologické legislativy, který zpracoval Vladimír Novotný ze Svazu chemického průmyslu. V úvodu se autor pozastavil nad pozoruhodným jevem: český průmysl se vyrovnal s moderními požadavky ochrany prostředí za poloviční dobu, kterou pro obdobné změny potřeboval průmysl zemí západní Evropy. Za cenu věcného břemene v celkové výši 250 miliard, které bylo potřebné investovat do změn devadesátých let. Na druhou etapu do roku 2007 bude průmysl potřebovat 200 miliard. Ač částka je podobná, Novotného očekávání je podstatně jiné: „Efekty budou relativně nízké a k dalšímu zlepšení kvality životního prostředí, které by bylo srovnatelné s výsledky dosaženými v předchozí etapě, již nedojde,“ píše Novotný. Příčiny jsou v nedostatcích v harmonizaci českých právních předpisů s evropskými a v nesprávné transpozici evropských předpisů do českého právního řádu. Novotný tvrdí, že ekonomické dopady nových právních norem byly soustavně podhodnocovány a požadavky na ocenění přímých nákladů podnikatelů a na omezení konkurenceschopnosti českých podniků na evropském trhu nebyly akceptovány. S protichůdným hodnocením obou etap polemizuje exministr životního prostředí Martin Bursík: „Audit pracuje od počátku s vadným předpokladem. Srovnává prvních deset let po roce 1989 s etapou posledních pěti let, přičemž nachází údajnou slabinu české environmentální legislativy v tom, že v prvním období přinesly investice do modernizace průmyslu daleko větší efekt než v etapě druhé. Tento údajný nedostatek je prý zapříčiněn nesprávnou transpozicí evropských předpisů. Autorovi či autorům však uniká elementární ekonomické pravidlo. Nelze srovnávat ekologický přínos investice do zastaralé průmyslové výroby, která je na nízké technické úrovni, málo efektivní, energeticky neúčinná a mimořádně zatěžuje životní prostředí, s investicí do průmyslu, který je o technologickou úroveň výše,“ upozorňuje Bursík.
Problémy s kontinuitou.
Navzdory neformálnímu aktivistickému úsilí tripartitní skupiny jsou ještě stále ve hře oficiální legislativní návrhy ministerstva životního prostředí. Vláda jednání o nich pouze přerušila. Diskusi však vyvolává nejen sám návrh strategie úspor investic do infrastruktury životního prostředí, ale i důvodová zpráva, která ho provází s úmyslem překlenout odpor ministerstev průmyslu a zemědělství. Oba úřady však deklarují, že více než polovina předpisů, vycházejících z legislativy Evropské komise, je věcně, systémově i procesně náročnější než požadují evropské směrnice. Resort životního prostředí se snaží tato paušální tvrzení na konkrétních právních normách vyvrátit. Ani důvodová zpráva však nezlomila nedůvěru protistrany. „Je neúplná, jednostranná a věcně nesprávná,“ myslí si o ní prezident Svazu chemického průmyslu Pavel Švarc. „Tvrzení, že směrnice Evropské unie umožňují přísnější požadavky na národní úrovni, je sice relevantní, ale to je právě to, oč tu běží. Ministerstvo životního prostředí soustavně předkládá další a další zpřísnění, aniž se příliš zabývá dopady na podnikatelskou scénu,“ polemizuje s jejím textem.
Švarc soudí, že obdobný charakter má i téze o „kontinuitě“ české environmentální legislativy. Ta v řadě ohledů zvolila odlišné postupy oproti legislativě Evropské unie (často přísnější). Švarc shledává, že po plné transpozici je česká legislativa doplněna o další, ekonomicky náročné nástroje ochrany životního prostředí. A přitom původní nástroje, včetně těch, které přesahují normy Evropské unie, v zákonech zůstávají. „Týká se to i jejich ekonomických dopadů,“ zlobí se Švarc a poukazuje na to, že ministerstvo životního prostředí tento jev označuje za „kontinuitu“.
Standard čistoty.
Jenže lidé si už na vyšší standard životního prostředí zvykli. Nová legislativa během posledních patnácti let zavedla důležitá ekologická pravidla. Díky nim se postupně snížilo množství emisí oxidu siřičitého, těžkých kovů a dalších zdraví škodlivých látek. Klesá množství znečištění vypouštěného do řek. Krajině, ve které žijeme, se dostává základní ochrany před neomezenou výstavbou, dobýváním nerostných surovin či těžbou dřeva. Nakládání s toxickými odpady z průmyslu je lépe regulováno, roste recyklace a není možné zřizovat další nezabezpečené skládky. Tak shrnuli zlepšení kvality života občanů v dopise místopředsedovi vlády Jahnovi ředitelka Zeleného kruhu Zuzana Drhová a programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký. Připojili k tomu svůj apel: „Pro širokou veřejnost by bylo obtížně přijatelné snížení těchto a dalších standardů.“ Přesto jsou viditelné snahy ustoupit. Bursík to komentuje příměrem: „Česká republika není v roli školáka, jehož cílem je školu nějak prolézt a kromě povinných domácích úkolů nehnout prstem. Jsme součástí Evropské unie a naše politika ochrany životního prostředí není omezena povinnou transpozicí evropských směrnic do národní legislativy. Občané České republiky mají právo na minimálně stejně kvalitní životní prostředí jako jejich evropští spoluobčané. Je proto metodicky vadné kritizovat skutečnost, že právo životního prostředí České republiky je v některých ohledech nad rámcem evropských směrnic. Metodicky správné by bylo srovnávat právo životního prostředí, úroveň technologií, eko-efektivitu a kumulované investice podniků v České republice a jednotlivých členských státech Evropské unie.“ Drhová a Kotecký dobře vnímají, že důležitým prvkem ekologické legislativy jsou občanská práva. Lidé dnes vědí, že každá velká stavba musí před vydáním povolení projít posouzením vlivů na životní prostředí. Každý má právo vyjádřit se k novému průmyslovému podniku, kamenolomu nebo skládce ve svém sousedství. „Seškrtání těchto důležitých práv by nejen podstatně snížilo důvěru veřejnosti v politickou reprezentaci a úřady, ale především by znemožnilo hledání konsensuálních řešení,“ upozorňují představitelé nevládních organizací.
Jak vykývat s občanem.
Přesto je účast občanů v řízení, jak je zakotvena v zákonu na ochranu přírody a krajiny, členům tripartitní skupiny trnem v oku. Rádi by lidi zbavili informací o zahajovaných řízeních a občanská sdružení připravili o možnost být jejich účastníky. „Nedokážu si představit, proč by právě naše země měla vyrazit proti směru vytýčenému Aarhuskou úmluvou, která po nás žádá posilování účasti veřejnosti na rozhodování,“ komentuje tyto nesystémové požadavky náměstek ministra životního prostředí Ladislav Miko. Navrhovanou tripartitní úpravou by mohlo být ohroženo i posuzování vlivu staveb na krajinný ráz. O tom, že je tato část zákona velmi často porušována, svědčí například reklamy Mattoni s roztaženými dravčími křídly. Takřka každá z nich svou mohutností ohrožuje subtilní vzhled zvlněné krajiny. Že dosud stojí, je pro fungování zákona velice špatná vizitka. Za nejabsurdnější tripartitní vylepšení zákona na ochranu přírody a krajiny považují odborníci požadavek provést biologické hodnocení k jedinému určenému datu. „Autorům zřejmě uniká biologická podstata živé přírody,“ pozastavuje se nad požadavkem ekologický expert Jiří Guth. „V praxi někdy orgán ochrany přírody v obavě před obviněním z prodlevy, nebo dokonce pod nějakým tlakem rozhodne o uspěchaném provedení biologického hodnocení, ale realita ho stejně donutí se závěrečným verdiktem vyčkat a hodnocení v průběhu další sezony dokončit,“ vysvětluje. „Z auditu zřetelně vyčnívá snaha snížit nároky na kvalitu životního prostředí a kvalitu života obyvatel České republiky. Snaha po zjednodušení a zpřehlednění práva životního prostředí je legitimní,“ říká Martin Bursík. „Za legitimní lze považovat i snahu průmyslu co nejvíce změkčit požadavky na ochranu životního prostředí a prosazovat konkurenční výhody českého průmyslu ve srovnání s vyspělými zeměmi. Legitimní však není, je-li profesním sdružením dána váha objektivního auditora právních předpisů v oblasti životního prostředí a patronaci nad tím vším drží místopředseda vlády pro ekonomiku. Jde stále o tutéž vládu, jejímž je členem i ministr životního prostředí?“ ptá se Bursík.
