Předseda ČSSD Jiří Paroubek chce přísnějším dohledem snížit ceny síťových služeb
Perex:
Jiří Paroubek se předminulý týden zachoval jako správný sociální demokrat. Vystoupil na obranu „obyčejných lidí“ a prohlásil, že vláda selhala při kontrole cen a regulaci síťových oborů, jakými jsou energetika, vodárenství, telekomunikace a bankovnictví. V důsledku toho musejí občané platit za tyto služby příliš mnoho peněz. Ať už jsou jeho pohnutky k podobným prohlášením před volbami jakékoli, měl v podstatě pravdu. Ke škodě české pravice, které by téma konkurence a férového nastavení tržních podmínek slušelo lépe.
Ve většině zmiňovaných odvětví působí firmy s dominantním, ne-li dokonce monopolním postavením na trhu a jejich cíl je jasný – maximalizovat zisk. Kde však z podstaty věci neexistuje silná konkurence – vždyť, kdo by budoval dva plynovody vedle sebe – musejí nastoupit regulátoři. Otázkou je, jací a s jakými kompetencemi. A zda je vůbec stát schopný tuto funkci efektivně zastat. Podobný problém řeší – zatím zpravidla neúspěšně – celý vyspělý svět. Jiří Paroubek však má jasno. Pokud se po volbách stane premiérem, hodlá jeho strana obnovit funkčnost státních regulačních orgánů, prověřit výši regulovaných cen a vytvořit konkurenční prostředí všude tam, kde nepanuje. To je v podstatě chvályhodný, v praxi však poměrně těžko proveditelný záměr.
Mocná lobby
Americkému ekonomovi Georgi Stiglerovi se kdysi podařilo prokázat, že hospodářská politika a ekonomická opatření státu nehrají vždy do karet veřejnosti a spotřebitelům, jak by tomu mělo být. K nejvíce zvýhodňovaným naopak patří mocná lobby firem, cechů, různých sdružení a odborů. Příčinou je, že dotyčné zájmové skupiny mají dostatek síly, aby ovlivnily hospodářskou politiku a zákonodárství ve vlastní prospěch.
Stiglerova zjištění, za něž získal tento uznávaný ekonom v roce 1982 Nobelovu cenu, lze dokumentovat i na dění v České republice. Shodou okolností to byla právě vláda ČSSD, která se svými činy o nynější stav síťových odvětví významně zasloužila. Kdo jiný než ona koncem devadesátých let zprivatizoval poměrně lacino banky, aniž by se následně zajímal, zda neslouží pouze svým zahraničním vlastníkům jako vydatný zdroj příjmu. Kdo jiný než ona prodal stoprocentní podíl českého plynárenství jediné silné korporaci a následně přihlížel odčerpávání vysokých zisků, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než dodatečným zdaněním ekonomiky. A kdo jiný než ona dal podnět ke vzniku energetického superČEZ, který teď svými vysokými výdělky dráždí veřejnost a jejž politici považují za alternativní státní „pokladničku“. Problémem pochopitelně nebyla sama privatizace. Naopak, ta zajistila nástup fundovaného managementu a nezbytnou restrukturalizaci kdysi státních molochů. Vláda selhala především ve způsobu odstátnění a v nastavení podmínek pro fungování dominantních podniků.
Vodárenský paradox
Jedním z nejkřiklavějších případů trhu, na němž konkurence nefunguje vůbec a spotřebitel je odkázán na jediného dodavatele, je vodárenství. V letech 1992 až 1997 prošlo toto odvětví transformací, v jejíž první fázi převedl stát bezúplatně na obecní samosprávy majetek vodárenských společností. Mnoho měst a obcí následně provozování vodárenské činnosti, tedy samotný výdělečný prodej vody, s vidinou vysokého jednorázového zisku zprivatizovalo. A ponechaly si infrastrukturu. Organizace Transparency International (TI) loni spočítala, že veřejná sféra přišla touto privatizací o zisky ve výši až devíti miliard korun.
Hlavním problémem, který mimo jiné komplikoval přístup obcí k investičním dotacím EU, však bylo nastavení smluv se soukromými provozovateli. „Z příkladů popsaných v naší studii vyplývá, že zatím nastává spíše zprivatizování zisků a zestátnění nákladů,“ uvedla vedoucí projektu TI Eliška Císařová. Paradoxně je vodárenství oborem, v němž sice převažuje soukromé vlastnictví, ale zároveň v něm panuje regulace cen ministerstvem financí. Navzdory tomu vodné a stočné trvale zdražuje. Od roku 2006 kumulativně o více než 30 procent.
Otevřená energetika
Zato trh s elektřinou se zcela otevřel konkurenci v lednu 2006. Od té doby se pravidelně objevují hlasy volající po opětovné regulaci. Jen namátkou. V roce 2008, kdy se ekonomická krize blížila do Česka a ČEZ chystal desetiprocentní zdražení elektřiny, vydala ČSSD tiskové prohlášení, ve kterém vyzývala, aby stát využil všech kompetencí k zásahu proti neadekvátnímu nárůstu cen energií. Do role regulátora se pasoval tehdejší premiér Mirek Topolánek, který jak sám tvrdil, využil vlivu vlády v polostátní ČEZ a v Energetickém regulačním úřadu (ERÚ), aby se zasadil o nižší nárůst cen elektřiny. S dalším regulačním nápadem přišel loni v dubnu tehdejší lidovecký předseda Jiří Čunek. Navrhl, aby se pomocí zákona o cenách snížila po dobu ekonomické krize cena elektřiny. Místopředseda ČSSD Urban ho tehdy označil za populistu a takový návrh za nereálný. Jak je vidět na aktuálním prohlášení ČSSD, kouzelníci z Lidového domu dokážou měnit i realitu.
ERÚ nyní reguluje jen cenu takzvaných systémových služeb. Ceny silové elektřiny určuje aktuální vývoj na trhu, především na pražské energetické burze. Její vznik zhruba před dvěma lety si přitom pochvalovaly všechny velké politické strany. Navzdory dominantnímu postavení ČEZ vládne na českém trhu s elektřinou relativně velké konkurenční prostředí. Jednak v tuzemsku začíná podnikat stále více nezávislých výrobců, jednak je česká přenosová soustava napojená na celoevropskou rozvodnou síť a dovozu levnější elektřiny nic nebrání. Pokud se však levnější elektřinu podaří sehnat. Stát může jako většinový vlastník tlačit na manažery ČEZ, aby firma oželela část svých marží a dodávala na trh levněji. Tím však jeho regulační možnosti končí, pokud si nechce zadělat na problémy v Bruselu.
Pozvolna se mění i situace na trhu se zemním plynem. Dominantnímu dovozci a obchodníku, firmě RWE, přibývá konkurence. Přetrvávajícím problémem je však omezený počet zdrojů, ze kterých lze zemní plyn do Česka dovézt. Klíčovým dodavatelem je a navzdory hledání jiných možností dlouho zůstane Rusko.
Ustrnulé telekomunikace
V telekomunikační branži panuje na první pohled velká konkurence, jež by měla ceny sama o sobě stlačovat. Tak tomu však není. A Češi mají jedno z nejdražších volání v Evropě. Navíc si stěží kdokoli z nás vzpomene, s jakou inovační a užitečnou službou se v poslední době od operátorů setkal. Český telekomunikační úřad (ČTÚ) určuje především výši poplatků, které si firmy účtují navzájem za volání do svých sítí. Pokud jim do toho nemluví Evropská komise (EK), ceny pro konečné zákazníky si operátoři stanovují sami. A těžko si lze dle odborníků představit, že by stát mohl ceny telekomunikačních služeb regulovat, aniž by porušoval pravidla EU.
Jedním z mála vhodných řešení, jak trh rozhýbat, by bylo umožnit vstup dalšímu hráči, o čemž teď hovoří nejen sociální demokraté, ale i sám ČTÚ. Jeho předseda Pavel Dvořák však upozorňuje, že nový operátor automaticky neznamená nižší ceny: „V praxi taková jednoduchá rovnice vždy neplatí.“
Banky jako za Rakouska
Patrně nejtransparentnější soutěž mezi odvětvími, která Paroubek jmenoval, vládne v bankovnictví. Potvrdila to i studie EK, která zařadila ČR do skupiny zemí s nejvíce konkurenčním prostředím, tedy mezi Belgii, Finsko či Nizozemsko. Na trhu sice působí několik desítek peněžních ústavů, ale ani zde není vše, jak by mělo být. České banky totiž žijí z velké části z vysokých poplatků. Z nich ročně inkasují několik desítek miliard korun a prakticky je nic nenutí k aktivním obchodům a poskytování rozsáhlejšího portfolia cenově přijatelných služeb. „Bankovnictví ustrnulo na úrovni Rakouska-Uherska,“ prohlásil jeden z oslovených manažerů. Viceguvernér České národní banky Miroslav Singer v tom však spatřuje spíše výhodu. Rizikové obchody dle něho často „přinášejí ztráty, které musejí hradit daňoví poplatníci“. Jinak je tomu v případě zisků, které domácí banky téměř z poloviny posílají ve formě dividend mateřským společnostem do zahraničí. S tím však čeští politici příliš nezmohou, ledaže by riskovali mezinárodní arbitráž. Jednou z možností s nejistým výsledkem je vytvořit společenskou atmosféru, která by nutila banky držet se v tomto ohledu zpátky.
S bankovními poplatky se již ČSSD pokusila bojovat v roce 2005, ale marně. Z naplánovaných 40 změn ve prospěch klientů se tehdejšímu ministrovi financí Bohuslavu Sobotkovi nepodařilo vtělit do zákona ani jedinou. Navzdory tomu určité zlepšení nastalo a většina bank sama upustila od některých poplatků, například za zrušení účtu. Jisté osvěžení na trhu pak vyvolal příchod polské mBank, která nabídla klientům základní služby zdarma.
Po volbách uvidíme
Co na to říkají ti, jichž se nedávná Paroubkova slova o regulaci a důslednější kontrole týkají v první řadě, tedy korporace a jejich regulátoři? Ti první jsou většinou opatrní a čekají, co přinese realita. Případně tvrdí, že jejich odvětví již podléhá dostatečné regulaci v souladu s pravidly EU. „Návrhy sociální demokracie na regulaci cen elektřiny můžeme komentovat až poté, co budou konkretizovány,“ uvádí šéf ČEZ Martin Roman. „Naše společnost je připravena se podílet na věcné diskusi o tématu regulace, ale principiálně výroky jednotlivých politiků v rámci předvolebního boje nekomentujeme,“ říká mluvčí RWE Transgas Martin Chalupský. Společnost Veolia Voda, která je hlavním hráčem na českém vodárenském trhu, „sdílí názor ministra financí Eduarda Janoty, že regulace vodárenství je v ČR naprosto dostačující, a že oba oboroví regulátoři - ministerstvo financí a zemědělství - plní svoji regulační úlohu“.
Ti druzí zase nevidí ve své činnosti žádné nedostatky. „Trvám na tom, že ERÚ, který řídím, plní své povinnosti,“ prohlásil předseda úřadu Josef Fiřt. „Český telekomunikační úřad reguluje ceny na základě toho, co mu umožňuje zákon,“ tvrdí mluvčí ČTÚ Dana Makrlíková. Banky zase hájil viceguvernér ČNB Singer. Poukázal na to, že ČR je jednou ze tří zemí EU, jež nemusely bankovní odvětví v krizi zachraňovat.
Maximalizace užitku
Vytváření zákonů a pravidel, jež zajistí zdravé konkurenční prostředí a ochranu trhu před monopolními a kartelovými praktikami, je klíčovým tématem, jemuž by měli politici i občané věnovat pozornost. Z čistě ekonomického hlediska zůstává otázka, zda státní regulace přinášejí více dobrého či zlého, nevyřešená, ať už si Jiří Paroubek, Barack Obama či Robert Fico myslí cokoli. Každopádně domácnosti může jako konečné spotřebitele znepokojovat, pokud mezi nimi a jediným dodavatelem určité služby není nic, co by sílu firmy v dominantním postavení oslabovalo. Vláda pak může dle amerického profesora Roberta Franka sehrát ve jménu veřejnosti důležitou psychologickou funkci. A na to nyní ČSSD zjevně hraje.
„Nobelista“ Stigler však upozornil, že stát a státní úředníci především maximalizují – stejně jako ostatní subjekty na trhu – vlastní užitek a nesledují primárně obecné dobro. Z tohoto hlediska nemají Paroubkovy snahy o důslednější regulaci a kontrolu korporací za cíl zajistit lidem větší blahobyt ve formě nižších cen, ale získat jeho straně co nejvíce voličů. Jeden z oslovených manažerů k tomu poznamenal: „Jiří Paroubek je schopen přijít v předvolební kampani s ještě většími nesmysly, pokud on či jeho poradci dospějí k závěru, že to sociálním demokratům pomůže získat další hlasy.“
S přispěním Vadima Fojtíka
