Zatímco někdo se na eskalátoru chopí madla a je vděčný, že nemusí udělat ani jeden namáhavý krok, někoho jiného vybízí k přemýšlení. „Jako Londýňan jsem na eskalátorech jezdil celý svůj život. Jednou mě napadlo – proč jsou všechny rovné? Proč se na nich nedá dojet i za roh? A tím to začalo,“ vypráví Jack Levy, emeritní profesor strojírenství na londýnské City University.
Od této prosté úvahy, nad níž by jiní mávli rukou a za ten roh došli po svých, dospěl Levy až k vynálezu, který slibuje největší inovaci jezdících schodů od jejich vzniku na konci devatenáctého století. Jeho Levytator má uvolnit ruce architektům i interiérovým designérům, budoucím majitelům zase slibuje úspory energií.
Pohyb v jednom kuse
„Levytator otevírá nové příležitosti architektům při práci na tvorbě hotelů, letadel, muzeí, komerčních budov, ale třeba i tematických parků. Unese dvakrát tolik lidí co tradiční eskalátory, navíc za srovnatelnou cenu,“ tvrdí David Chan, konzultant Levyho projektu z Centre for Information Leadership na City University, která momentálně vyjednává s investory, výrobci, architekty i developery po celém světě o stavbě a instalaci prvního Levytatoru. Princip novinky je přitom patentován kromě Británie a Evropy i ve Spojených státech a Číně.
A co nabízí tak převratného? Podle Levyho jde o první eskalátor, který je schopen vzít na sebe prakticky jakoukoli formu. V rámci technických možností může stoupat, klesat, sledovat cestu i „za roh“. Vlní se tedy jak vertikálně, tak horizontálně.
Oproti tradičním eskalátorům, které se v naprosté většině případů pohybují jen v přímce, ale hlavně zjednodušuje provoz. Normální jezdící schody se instalují po dvojicích, kdy jedny vozí pasažéry vzhůru a druhé dolů. A zatímco na jedněch schodech cestující stojí, v zařízení pod nimi se „promrhává“ kapacita s druhou polovinou schodů na zbytku imaginárního „pásu“. To Levytator funguje na principu nepřetržité, stále využívané smyčky, která obsluhuje cestu vzhůru i dolů. Stojí se prakticky na všech schodech, kromě těch, které „zajíždějí“ pod nástupní a výstupní ostrůvky.
Ve skutečnosti se nejedná o první eskalátory, které jsou schopné vzít na sebe formu oblouku, takové existují například už v Japonsku nebo v americkém San Francisku. „Podobných příkladů, kdy se eskalátory pohybují do oblouku, je mnoho. Žádný z nich ale nevyužívá nepřetržité smyčky bez nevyužitých schodů,“ obhajuje Levyho vynález britský magazín The Engineer.
I když už se jiné eskalátory obloukům naučily, zůstávají oproti novince profesora Levyho pozadu i v lecčem jiném, jak se alespoň tvrdí v americkém patentu vynálezu: „Existují patenty na zaoblené eskalátory, které ale mají buď tak tvarované jednotlivé stupně, že na rovných úsecích vznikají mezi schody nebezpečné mezery, nebo mají konstantní poloměr, který se nedá přizpůsobit jiným úhlům.“ Z videí na serveru Youtube je patrné, že Levyho vize jde o něco dál. Jeho přístroj může mít v průběhu trasy různá zakřivení, a tak kromě eskalátorů v podobě dvojí spirály DNA v nějakém přírodovědném muzeu, může nabrat i podobu různě „klikaté“ cesty menším tematickým zábavním parkem.
Shody o něco zelenější
Úspora energie a možnost zakřivení nejsou jedinými výhodami nového přístupu. Vzhledem k tomu, že Levyho jezdící schody nepotřebují díky svému designu prostor pod sebou pro nevyužité plošiny, zaberou menší hloubku při budování a mohou být umístěny prakticky do jakékoli požadované železné či betonové konstrukce. Mohly by se dokonce umístit i na už existující rozměrná schodiště starých budov, kde by se kvůli zavádění eskalátorů jinak muselo vybourávat.
Emeritní profesor strojírenství pak také slibuje daleko přívětivější „uživatelské rozhraní“. Údržba jeho jezdících schodů totiž nemá být takovou noční můrou, jakou byla posledních 114 let. Všechny schody mají být jednoduše vyjmutelné, a tak se dají ze zařízení odebrat a nahradit náhradními, než se je podaří opravit. To by mohlo dále snížit náklady na provoz, které už tak redukuje předpokládaná menší spotřeba energie. Větší hospodárnost slibuje nejnovější výzkum, který Jack Levy spolu se svou kolegyní z univerzity Ellenou Shcherbakovou prezentoval na Sympoziu technologií výtahů a eskalátorů, které se konalo na konci září na Univerzitě v Northamptonu.
„Levytator byl vyvinut především pro architekty, aby mohli dát eskalátorům jakýkoli tvar. Teď ale ukazujeme, že se na tomto principu dá výrazně ušetřit i na spotřebě energie. Jak účty za ně poslední dobou stoupají a společnosti se snaží o „zelené“ certifikáty, může Levytator sehrát významnou roli jak při úsporách, tak při souvisejících nákladech,“ slibují si.
Levy se Shcherbakovou společně matematicky modelovali spotřebu zatím nepostaveného eskalátoru nové doby a dospěli k závěru, že může ušetřit až 50 procent elektřiny. Samozřejmě záleží na tom, jak se na Levytatoru jede. Zmiňovaná padesátiprocentní úspora se týká z poloviny plného eskalátoru, kdy je plně obsazená část jedoucí dolů a ta směřující vzhůru zůstává prázdná. Pokud je Levyho vynález plně obsazen v obou směrech, má zhruba o dvacet procent nižší spotřebu než klasická dvojice eskalátorů.
Pozor na ty tkaničky
Zaoblený eskalátor spolu s novým tvarem přináší i nové hrozby. Jak je zmíněno v americkém patentu, mívají takové schody problém s mezerami – ten Levy vyřešil rozšířenou konstrukcí viditelné části schodu tak, aby nedocházelo ke vzniku nebezpečných otvorů při pohybu schodů po úhlopříčce, kdy nahrazují dvojici tradičních eskalátorů.
Dojedou-li pak Levyho schody do oblé fáze, mezerám po krajích plošin podobajících se protaženému půlměsíci se nevyhnou. To Levy ve svém patentu navrhuje vyřešit systémem zábran – schody by v podstatě byly zapuštěny tak, že by z jejich plochy byla vidět jen střední část ohraničená štíty, které by na sebe těsně navazovaly s ochrannými kryty spojenými se zábradlím.
Najdou se skeptici, kteří tvrdí, že Levyho vynález nemá šanci na úspěch – například už jen kvůli tomu, že klasické „párové“ eskalátory mohou na poruchy reagovat tím, že zatímco jedny ze schodů stojí a opravují se, další fungují kyvadlově. Nebo jsou rovnou vedle sebe pro případ poruchy vybudovány tři eskalátory. V případě poruchy by podle nich jednolitá smyčka Levytatoru stála celá a lidé by neměli šanci se někam dostat.
Levy kontruje zmiňovanou snazší údržbou – motory, které zajišťují jízdu schodů po kolejnicích, mohou být na všech nebo na každém druhém, pátém či třeba desátém schodu. Má-li poruchu jeden z nich, dá se schod během chvíle vyměnit a po krátkém přerušení provozu se pokračuje dál.
Pokud by náhodou u Levytatoru vynechal provoz celkově, měli by jeho pasažéři stejnou smůlu jako cestující na tradičních eskalátorech, když by vypadly všechny, ať je jich vedle sebe, kolik chce. Holt by jednou museli udělat pár kroků po svých. Ostatně ať Levyho vynález ušetří dvacet nebo padesát procent energie oproti klasickým eskalátorům, „nejekologičtější“ vždy zůstanou schody klasické.
