V národním povědomí je Zlatá bula sicilská, kterou v září 1212 v Basileji vydal mladý aspirant na titul císaře Svaté říše římské Fridrich II., zapsána jako klíčový dokument, který upravil poměr českých zemí k Říši a českým panovníkům dědičně přiznal královskou korunu. Jak už to ale u „klíčových“ a „zlomových“ momentů většinou bývá, všechno bylo ve skutečnosti jinak. Odstraníme-li vrstvy dodatečných projekcí a interpretací, zjistíme, že listina samá vypráví zcela jiný příběh než ten, který se učí děti ve škole.
Historik Martin Wihoda ve své knize Zlatá bula sicilská, jež před časem vyšla v nakladatelství Argo, o listině, která bývá vydávána bezmála za úhelný kámen české státnosti (její reprodukci najdeme i na webových stránkách Poslanecké sněmovny), píše: „Římským králům nepřekážela, říšským knížatům nevadila, Přemyslovcům připadala zbytečná …“ Bula, jak dokládá na základě pečlivého rozboru středověkých pramenů, pouze stvrzovala momentální stav věcí a kodifikovala podmínky, „za nichž Fridrich II. mohl počítat s podporou českého krále.“
V aktuálním dobovém kontextu je podle něj třeba chápat i pasáž o svobodné volbě krále českými velmoži. Šlo jen o ústupek Přemysla Otakara I. domácímu panstvu a jeho snahu dostat ze hry o nástupnictví svého zapuzeného syna Vratislava. Příjemce Zlaté buly ani jeho dědicové se k ní nikdy nehlásili. Svůj „druhý život“ začala žít až ve sporech českých a německých historiků o povahu poměru Českého království k Říši. Naplno teprve až po vzniku Československa.
Wihodova kniha stojí za přečtení nejen jako brilantní studie o politických dějinách vrcholného středověku, ale také jako úvaha o povaze a možnostech historikovy práce a komentář ke zneužívání minulosti pro potřeby současnosti. I dnes, jak píše s trpkostí v závěru své práce, zůstává Zlatá bula sicilská nesmírně potentním symbolem.
Germanofobie se „pro aktuální nedostatek českých Němců“ podle Wihody v domácí politice pouze transformovala do fobie evropské: „Těžko pak hledat lepší symbol českého třetího tisíciletí než národním dějepisectvím anektovanou, nádhernými pečetěmi ozdobenou, úhledným rukopisem přepsanou, významem však nicotnou listinu, která vstoupila do naší historické paměti teprve s národním obrozením.“
