Byznysmen čelí trestnímu oznámení galeristy a malířky
Podnikatel Kamil Bahbouh, který se před rokem a půl marně pokoušel ovládnout gigantickou stavební firmu Metrostav, byl po celá devadesátá léta významným hráčem v obchodu se současným českým uměním. Provozoval galerii Gema Art, zastupoval několik významných výtvarníků (například malíře Jiřího Sopka a Jiřího Mrázka), ve spolupráci se státními institucemi pořádal výstavy a s uměním obchodoval. Tento úspěšný byznysmen měl ale vždy velmi rozporuplnou pověst a v poslední době musí čelit dvěma trestním oznámením. Jedno podal galerista Martin George Weber, druhé malířka Jitka Válová. Oba jej viní ze zcizení desítek uměleckých děl. Obchod s uměním byl v porevoluční České republice stejně v jako jiných oblastech, od kapitálových trhů a bankovních úvěrů až po nemovitosti, neprůhledným polem stvořeným zejména pro zlatokopy bez skrupulí. Dva současné konkrétní spory a osoba, která je spojuje, charakterizují více než jen dva konkrétní detailní případy. Ukazují na obecnější problémy v této specifické sféře, která spojuje většinou velmi odlišné typy lidí - umělce a obchodníky.
Supi krouží blízko. Kunsthistorik Jiří Ševčík patří mezi uznávané české odborníky a osobně se zná s Jitkou Válovou. „Zvláště kolem dobrých a starších umělců, k nimž patří například držitelka prestižní Hörderovy ceny Jitka Válová, se v devadesátých letech slétala hejna supů. Jitka prokazatelně přišla o řadu svých obrazů. Vím například o šestnácti pastelech, o které přišla, každý z nich by se dal prodat zhruba za třicet tisíc korun,“ říká Ševčík. Osobou, která kolem Jitky Válové a její již zemřelé sestry Květy (rovněž malířky) kroužila a kterou Jitka Válová viní z odcizení obrazů, je právě Kamil Bahbouh. Malíř Jiří Voves s galeristy již dávno nespolupracuje. „Nechci tvrdit, že všichni galeristé jsou uličníci, ale po revoluci zde byl Klondike a o mnohých si myslím, že jsou velmi nesolidní. O řadu svých obrazů jsem kvůli galeristům přišel. Například se mi stalo, že si galerista vzal po výstavě mé obrazy do komisního prodeje, pak podnik zavřel a obrazy mi již nevrátil,“ říká Jiří Voves. Společně s kunsthistorikem Ševčíkem se malíř Voves shoduje, že problém je obecnější a je skryt v celkovém systému, který se na trhu s uměním v Čechách konstituoval.
Padouch, nebo přítel. Vraťme se ale nejdříve ke konkrétním sporům, které nyní řeší policie. S Jitkou Válovou se Kamil Bahbouh zná řadu let a je přesvědčen, že toho pro ni a pro její sestru hodně udělal. Pořádal výstavy, vydal katalog a prodával jejich díla. Kvůli výstavě sester Válových se před pár lety dostal do ostrého sporu s Národní galerií. Letos 1. února musel Bahbouh na policii podávat vysvětlení ve věci trestního oznámení Jitky Válové o zpronevěře více než čtyřiceti uskladněných děl. „Nemám žádný obraz sester Válových, který bych od nich dostal pro účely výstavy a pak jim jej nevrátil,“ vypověděl Bahbouh na policii. Dodal, že řadu obrazů si od nich zakoupil a některé dostal jako svatební dar. Galerista Martin George Weber považoval dlouhou dobu Kamila Bahbouha za svého přítele a i obchodního partnera. Dnes Weber v trestním oznámení viní Bahbouha z odcizení více než třiceti uměleckých předmětů v celkové hodnotě přesahující deset milionů korun. Bahbouh naopak v rozhovoru s týdeníkem EURO tvrdil, že Weber dluží peníze i obrazy jemu. Weber pro týdeník EURO uvedl, že z počátku devadesátých let Bahbouhovi bezmezně důvěřoval, půjčoval mu peníze a kupoval jeho prostřednictvím umělecké předměty. „Měl jsem určité dědictví po otci, za které jsem v České republice nakupoval umělecká díla. Bahbouh peníze neměl, občas jsem mu půjčoval i na záležitosti s uměním nijak nesouvisející. On pro mě naopak zajišťoval restaurování, transport a uskladnění uměleckých děl,“ říká Weber. Svá slova dokumentuje obsáhlým archivem vzájemné korespondence. „Většinu z předmětů, které měl Bahbouh k restaurování a k uskladnění, mi vrátil, ale nechal si ta nejhodnotnější díla,“ dodává Weber. Mezi ně patří například obraz Jana Zrzavého s motivem věže a rybníka, který si Weber cení na čtyři miliony korun, a kubistický nábytek od Vlastimila Hofmana, Josefa Gočára a Pavla Janáka v souhrnné ceně přesahující čtyři miliony korun.
Weberovi svědci mizí. Na většinu pohřešovaných předmětů ale Weber nemá nabývací tituly (kupní smlouvy a potvrzení o zaplacení). Chybí mu také jednoznačně prokazatelné předávací protokoly (k restaurování a k uskladnění) podepsané Bahbouhem. Ten v rozhovoru s týdeníkem EURO i na policii popřel, že by cokoli Weberovi zcizil. O některých předmětech dokonce uvedl, že jsou jeho - například o zmíněném obrazu Jana Zrzavého a části kubistického nábytku. Bahbouh tvrdí, že on na zmíněné předměty nabývací tituly má a je ochoten je předložit. Oba se shodli, že dosvědčit pravdivost jejich tvrzení a lživost slov druhého může Lubomír Hromádka, od kterého některá díla - například právě obraz Zrzavého - prý oba koupili. Týdeníku EURO se Lubomíra Hromádku nepodařilo kontaktovat. Koncem ledna však Hromádka svědčil na policii a obsah protokolu svědčí o tom, že se postavil zcela jednoznačně na stranu Bahbouha. Řekl, že uvedená díla Weberovi nikdy neprodal a některá z nich od něj naopak koupil Bahbouh. Navíc prý byl svědkem toho, že se Weber pokusil Bahbouha podvést. Týdeník EURO hovořil také s malířem Jiřím Mrázkem, jehož Bahbouh zastupuje po celá devadesátá léta a který o Bahbouhovi mluví jen v dobrém. „Kamila Bahbouha si velmi vážím a svým způsobem ho obdivuji. Je nesmírně podnikavý a odvážný. Ke mně byl navíc vždycky nesmírně solidní, natolik, až mě to uvádí do rozpaků,“ řekl Jiří Mrázek. K osobě Lubomíra Hromádky uvedl, že má nejkrásnější sbírku Skupiny 42 a že je to přítel i inspirátor Bahbouha. Další čtyři osoby (byl mezi nimi i známý sochař Jiří Beránek), které Weber označil za Bahbouhovy oběti, se o záležitosti buď nechtěly bavit, nebo řekly, že jde o nesmysl či nedorozumění. Tvrzení Webera se sesypala jak domeček z karet. „Myslím, že pan Weber není zcela psychicky v pořádku. Vím, že je ve velkých finančních těžkostech, a proto zkouší takto získat nějaké peníze. Jeho obvinění je naprostý nesmysl. Jím uvádění svědci mohou dosvědčit, že lže. Navíc jsem mu nikdy nic neuskladňoval. Věci, které jsem mu nechával restaurovat, jsem mu také vrátil. Naopak on mi nevrátil řadu uměleckých děl a dluží mi také peníze, které jsem mu půjčoval,“ říká Bahbouh. Současně vytahuje dopis z loňského roku, ve kterém Weber požaduje obraz Zrzavého a další položky, ale zároveň přiznává, že drží řadu předmětů patřících Bahbouhovi. I v případě, že z této dvojice galeristů mluví pravdu Bahbouh (jak se ze svědeckých výpovědí zdá), zůstává nadále několik otazníků. Za prvé: proč by Weber konstruoval trestní oznámení a doplňoval je jménem svědka, který jeho slova zcela popře. Za druhé: Kamil Bahbouh v rozhovoru s týdeníkem EURO několikrát přislíbil, že předloží nabývací tituly k obrazům a nábytku, ale nikdy je neukázal (Weber nikdy netvrdil, že je má. Říkal, že žádné neexistují, peníze platil hotově proti předávané věci a žádná kupní smlouva se nesepisovala). Za třetí: ve sporu o kubistický nábytek disponuje Weber písemným svědectvím Petra Baďury, že byl kupcem. A za čtvrté: v Bahbouhových dopisech Weberovi z devadesátých let, které týdeník EURO viděl, je několikrát uvedeno, že Weber Bahbouhovi půjčoval peníze a že Bahbouh Weberovi umění i uskladňoval, přestože dnes obojí popírá.
Konflikt zájmů normou. Ať už policie a případně soudy rozhodnou v této spletité při jakkoli, pro skeptiky jde o zákonitý důsledek situace z devadesátých let. Nejprve brali galeristé na hůl umělce, případně dědice sběratelů, a nyní stejné postupy uplatňují i mezi sebou. Pro optimisty jde však o předzvěst lepších časů - čištění trhu s uměním a zavádění regulačních mechanismů a standardů slušnosti, neboť současný divoký kapitalismus už nevyhovuje těm, kteří na něm zbohatli, a mají tak prostředky stav změnit. Pro český trh s uměním jsou nyní typické dva nešvary, které v polovině devadesátých let sužovaly český kapitálový trh: konflikty zájmů a zneužívání „insider“ informací. „Celý systém je špatně nastaven. Není přece správné, že jedna osoba je zároveň obchodníkem s uměním a spoluorganizátorem velkých výstav ve státních institucích,“ říká kunsthistorik Jiří Ševčík. Taková osoba totiž může protežovat umělce, které zastupuje, dopředu ví, jaká významná výstava se připravuje, a kdo bude tedy brzy populární a vzhledem k tomu půjdou ceny jeho děl nahoru. Ještě závažnější ale je, stávají-li se kurátory státních galerií sami tvůrci. Existuje nebezpečí, že při nákupu nových děl do sbírek nebudou nestranní a je značně pravděpodobné, že budou protežovat výtvory své, svých žáků, případně členů umělecké skupiny, jejímiž jsou členy. V případě Kamila Bahbouha, který byl nejen galeristou a obchodníkem s uměním, ale současně také organizátorem výstav spojených se státními institucemi a vydavatelem katalogů k těmto výstavám, přichází v úvahu ještě jeden konflikt zájmů. Jeho manželka Štěpánka Bahbouhová je tajemnicí občanského sdružení Gestor, kterému bylo ministerstvem kultury uděleno oprávnění ke kolektivní správě autorských práv pro oblast výtvarného umění. Umělcům totiž ze zákona přísluší dvě až pět procent z každého dalšího prodeje jejich díla a jedna pověřená společnost má ze zákona právo tento nárok uplatňovat za tvůrce. Tedy vybírat, spravovat a předávat peníze z autorských práv. A proto ji zákon opravňuje k získávání informací (i z nahlížení do účetních knih) od galeristů, aukční síní a starožitníků o uskutečněných prodejích a dosažených cenách. Pokud by Štěpánka Bahbouhová tyto informace sdílela se svým manželem, měla by jeho společnost Gema Art nekalou výhodu oproti konkurenci.
