Zapomeňte na internetový software. Nejsilnějším magnetem pro peníze investorů se rychle stává výzkum vesmíru.
Elon Musk stál v tmavošedém tričku s hlavou zakloněnou a pohledem upřeným k obloze. Na ní mizela z dohledu jeho raketa Falcon Heavy, směřující na oběžnou dráhu Slunce. Musk se široce usmíval. Psal se 6. únor 2018 a on právě přiměl jedno z nejprestižnějších odvětví veškerého lidského konání, výzkum vesmíru, aby hrálo podle jeho not.
„Pokud se to povede, bude to pro konkurenty znamenat game over,“ formuloval to Musk ještě předtím. Trochu neuctivě, ale celkem pravdivě. Úspěšný start (a následné hladké přistání dvou ze tří recyklovatelných částí rakety) Falconu Heavy udělal velký krok směrem k překonání bariéry, jež dosud stojí v cestě expanzi lidstva mimo rodnou planetu - nesnesitelně vysokých nákladů.
Vývoj nejvýkonnější rakety dneška stál Muskovu firmu SpaceX maximálně půl miliardy dolarů; každý její vzlet by měl přijít na pouhých (v kosmickém měřítku) zhruba 90 milionů dolarů. „Nechápete, jak pošleme raketu do kosmu za 90 milionů dolarů?“ tweetoval nedávno jeden z Muskových kolegů, „já zase nechápu, jak někdo za to může utratit čtyři sta milionů.“
Údiv na obou stranách je pochopitelný. Když Musk poprvé přišel s plány Falconu Heavy za lidmi z Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA), aby sondoval míru případného zájmu o služby SpaceX, bylo mu řečeno, že žádný není, protože vývoj takového stroje by stál čtyři miliardy dolarů.
Devadesát procent
Jak dokázal Musk ušetřit 90 procent nákladů? Americký novinář Tyler Rogoway, který se branži dlouhá léta věnuje, říká, že současný systém v podstatě motivuje dodavatele NASA k nafukování nákladů. Zaprvé je tu otevřený rozpočet, který je de facto odměňuje za každý průtah; českého čtenáře, důvěrně obeznámeného s termínem „vícepráce“, to nepřekvapí.
Druhým principem je takzvaná souběžnost, jež umožňuje dodavateli spustit výrobu toho či onoho produktu ještě před jeho schválením či certifikací. Stane se tak snadno, že zadavatel zaplatí i za to, co nikdy nevyužije. Rogoway v tom smyslu zmiňuje případ bojového letoun F-35 Lightning II firmy Lockheed Martin, nejdražšího letadla, jaké kdy americké ozbrojené síly koupily. Stížnosti na fatální softwarové chyby, nefungující kyslíkové systémy a zoufale nepřesné zbraně byly na denním pořádku - a každý nedostatek se firmě bohatě vyplatil.
Kolik stojí satelit
Průměrná cena satelitu byla loni 200 až 300 milionů dolarů.
Shodou okolností právě Lockheed Martin (spolu s konkurentem-partnerem z Boeingu) tvoří společný podnik United Launch Alliance (ULA), jenž postavil dosud nejvýkonnější současnou raketu, stroj jménem Delta IV. Ten má zhruba stejnou kapacitu jako Falcon Heavy, ale je několikanásobně dražší; každý vzlet vyjde NASA na zhruba půl miliardy dolarů. „Ministerstvo obrany i United Launch Alliance si jsou dobře vědomy, že žádný jiný stroj než Delta IV Heavy nemá potřebnou kapacitu,“ píše Rogoway pro server Space.com. „To pomohlo vytvořit alternativní realitu v cenotvorbě,“ dodává.
Kromě toho NASA vyvíjí ve spolupráci sULA od roku 2011 vlastní stroj, nazvaný Space Launch Systém (SLS). Nosností má překonat i nejvýkonnější raketu historie Saturn V, jež naposledy vzlétla v roce 1974 a od té doby se údajně ztratily nákresy, takže už ji dnes nikdo nedokáže postavit. Náklady jsou však (přiléhavě) astronomické, až do loňského roku se vyšplhaly na 18 miliard dolarů a o dalších osm miliard údajně vyrostou do roku 2020, kdy se má po mnoha odkladech uskutečnit první start. I kdyby raketa SLS létala zadarmo, musela by letět osmadvacetkrát, než by se Falconu Heavy cenově vyrovnala. Pro srovnání, Delta IV Heavy má od roku 2004 na kontě startů devět.
Z uvedeného plyne, že Muskův výrok o „game over“ pro konkurenty není nijak velkou nadsázkou. Komerční náskok SpaceX je v klíčovém ohledu nosnost versus náklady zjevný. To však nechává otevřenou podstatnější otázku: Co tedy budou Musk a jeho klienti (a konkurenti, kteří budou ochotni své cesty dotovat) ve vesmíru dělat?
Od osídlení Marsu...
Záměry největších hráčů se v tomto bodě rozcházejí a nic jako „game over“ neexistuje. Je tu NASA, daleko nejlépe financovaný státní subjekt v branži. Bez komerčního tlaku má v plánu primárně vědecké výzkumné mise - chce vyslat sondy ke Slunci, na Mars i třeba na Jupiterův měsíc zvaný Europa.
Daleko ambicióznější je Muskův záměr Mars rovnou osídlit. Šéf společnosti SpaceX se netají tím, že je to pro něho priorita číslo jedna. „Už pětkrát život na Zemi skoro vymizel. Je špatný nápad jen tak čekat, až se toho dožijeme i my,“ řekl na mezinárodním astronautickém kongresu na podzim roku 2016. Jeho představa je, že na Mars dostane milion lidí, kteří tam budou trvale žít.
Kolik stojí cesta do kosmu
Srovnání nákladů na dopravu na nízkou oběžnou dráhu u různých kosmických lodí
(Náklady na přepravu kilogramu nákladu v USD z roku 2017)
Nakolik je to realistické, je druhá věc. I kdyby se Muskovi podařilo postavit stroj zvaný BFR (původně Big Fucking Rocket, později přijatelnější Big Falcon Rocket) s absurdně vysokou nosností 550 tun, stěží by mohl přepravit víc než stovku lidí najednou. I kdyby měl takových superraket tolik, aby mohla startovat každý den jedna, potřeboval by deset tisíc letů. A i kdyby začal létat dnes, což je z pochopitelných důvodů nesmysl (BFR dosud není ani na papíře), poslední kolonizující let by proběhl v době, kdy mu bude téměř osmdesát let. Ale jako inspirace to slouží dobře. Nápadu se již chytly například Spojené arabské emiráty, jejichž vláda se chce na osidlování Marsu aktivně podílet.
... po průmysl na oběžné dráze
Jeff Bezos, zakladatel internetového obchodníka Amazon a majitel vesmírné firmy Blue Origin, má jinou představu, přízemnější, ale neméně převratnou. Vidí budoucnost v přesunu veškerého těžkého průmyslu a energetiky na oběžnou dráhu, zatímco Země zůstane vyhrazena maximálně lehkému průmyslu. Ve své úvaze vychází z toho, že v kosmu je snazší a spolehlivější přístup ke sluneční energii než na Zemi a že suroviny lze získávat z těžby asteroidů. Netřeba dodávat, že ani toto nezačne zítra, ale, jak říká Bezos, „aby lidstvo mohlo něco dokázat, musí o tom napřed snít“.
Dosažitelnější - a částečně funkční již dnes - je nápad vysílat na oběžnou dráhu satelity za nejrůznějšími komerčními, bezpečnostními, vojenskými a dalšími účely. Jedním z takových účelů je levné šíření internetového signálu pomocí husté sítě nízko obíhajících družic (na rozdíl od výše položených geosynchronních satelitů, které zůstávají nad jedinou oblastí Země a jsou vhodné třeba k přenosu televizního signálu). To je cíl, jejž mají na mušce všichni velcí hráči; kromě společností SpaceX a Blue Origin ještě Virgin Galactic sira Richarda Bransona, francouzská firma Arianespace nebo Stratolaunch Systems spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena.
Nejdůležitější muž světa. Musk může postavit na hlavu to, jak žijeme
Jiný způsob, jak zúročit vesmírný výzkum, je turistika, na což se připravují SpaceX, Blue Origin i Virgin Galactic. Zvlášť poslední jmenovaná vidí ve zprostředkování kosmických výletů svoji hlavní dojnou krávu. (Jeden lístek na cestu kolem Země by vás měl vyjít na 250 tisíc dolarů, máte-li po ruce drobné.)
Z uvedených firem má vesmírný cestovní ruch nejmenší význam pro SpaceX; Paradoxně to byl právě Musk, kdo získal první dva klienty, kteří mají zájem za blíže neurčenou sumu obletět Měsíc. Budou však muset počkat, protože SpaceX nyní podle Muska věnuje veškerou energii vývoji již zmiňované superrakety.
Investiční hit
To vše potvrzuje trend, podle něhož začíná vesmír být zajímavý nejen pro výstřední miliardáře, nýbrž i pro komerční investory. Jeff Bezos říká, že „vesmír bude po příštích dvacet let pro investory to, čím byly dodnes internetové firmy“. Následující odstavce mu dávají za pravdu.
Vezměme za příklad satelity, o nichž je na rozdíl od cestování na Mars již něco známo. Tradiční satelit potřebuje podle údajů společnosti Goldman Sachs ke vzniku zhruba dva roky a 300 milionů dolarů. Z toho polovina jde na hardware, třetina na dopravu na oběžnou dráhu a zbytek na pojištění a podobné věci. Za rok provozu (životnost má zhruba 15 let) pak průměrně vygeneruje 40 milionů až 50 milionů dolarů tržeb. Dnes nám nad hlavami krouží takových satelitů asi 1500; 40 procent z nich patří Američanům, 13 procent Číně a deset procent Rusku.
Přečtěte si esej: Roboti & rakety
To se může rychle změnit. Firma OneWeb (jejímiž investory jsou Bransonova Virgin Group, americký výrobce počítačových komponentů Qualcomm ajaponská investiční skupina SoftBank) již loni zažádala o povolení instalovat na nízkou oběžnou dráhu 720 komunikačních družic, první z nich napřesrok. Do roku 2027 chce vybudovat zmíněné globální pokrytí levným internetovým signálem. Je to hodně, nebo málo? Pro srovnání - Musk řekl loni v květnu výboru amerického Senátu, že chce do roku 2024 poslat na orbit přes čtyři tisíce satelitů.
Podle informací investiční firmy Tauri Group vložilo do vesmírných podniků loni své peníze sto firem rizikového kapitálu, přičemž objem jejich investic za loňský rok překonal součet předchozích patnácti let.
Investorům zkrátka roste apetit. SpaceX je ohodnocena na 21 miliard dolarů; srovnejme to s L3 Technologies, dlouhodobým osvědčeným dodavatelem státních kosmických programů, jenž vydělává téměř miliardu dolarů čistého ročně; jeho tržní kapitalizace je na pouhých 14 miliardách.
Jiným příkladem je vojenský výrobce Orbital ATK (v němž loni převzala majoritní podíl zbrojovka Northrop Grumman), jehož tržby generuje z 26 procent satelitní divize a výroba raketových systémů přidává dalších 35 procent. Jeho akcie za loňský rok zdražily o 43 procent - a pořád jsou atraktivní.
Nejsou pravidla? Nevadí
Na stoupající investiční horečce mnoho nemění ani fakt, že se pohybuje na poli takřka dokonale neoraném. Neexistuje nic jako jednotná pravidla, jimiž by se kosmický provoz řídil. Dosud existuje pouze mezinárodní smlouva, která ukládá státům, aby si v tom udělaly pořádek samy. Ona smlouva ovšem pochází z roku 1967; to byly Bezosovi dva roky a Musk ještě nebyl na světě. Podle časopisu The Atlantic existuje jen vUSA pět úřadů, jejichž pravomoci se zcela nečitelně překrývají, zatímco Indové, kteří investují do svého kosmického programu dvě miliardy dolarů ročně, nemají v tom směru zákonné normy žádné.
To však znamená jen málo. Přitažlivost nového světového řádu avidina jeho zlatých dolů byly vždy neporovnatelně silnější než překážky na cestě k nim. Široký úsměv na tváři Elona Muska z letošního 6. února o tom mluví nejjasněji.
Kdo je kdo ve vesmíru
Sir Richard Branson (Virgin Galactic)
S létáním už své zkušenosti má, byť jen v balonech a letadlech (Virgin Atlantic). V roce 2004 založil „kosmolinie“ Virgin Galactic. Chce vozit klienty na vesmírné výlety pod oběžnou drahou; jeho kosmické lodi mají také poskytovat platformu pro vysílání satelitů na oběžnou dráhu. V současné době používá raketoplány třídy SpaceShipTwo, jež startují z nosného letadla White Knight Two. Dosavadní výsledky jsou smíšené: Zkušební lety proběhly úspěšně, ale v roce 2014 raketoplán VSS Enterprise za letu vybuchl a zabil pilota. První ostrý start s lidskou posádkou měl proběhnout loni; v listopadu 2017 sir Richard prohlásil, že od startu jej „dělí jen měsíce“. Kolik jich bude, uvidíme. Tak či tak loni Branson přesvědčil saúdskoarabskou vládu, aby mu na projekt přispěla miliardou dolarů.
Elon Musk (SpaceX)
Zdlouhavého představování netřeba. Od konkurence se Muskova firma SpaceX liší především tím, že do kosmu nejen létá, nýbrž si tím také na sebe vydělává. Recyklovatelná raketa Falcon 9 loni absolvovala osmnáct komerčních letů, což je intenzivnější provoz, než jaký zvládl zbytek světa dohromady. Každý vzlet stojí 62 milionů dolarů. Letos v únoru se Muskovi podařilo úspěšně dopravit náklad na sluneční oběžnou dráhu raketou Falcon Heavy; kromě jejího dalšího provozu má Musk spadeno i na vývoj superrakety o kapacitě 550 tun (dosud nejvýkonnější raketa Saturn V měla nosnost 130 tun).
Paul Allen (Stratolaunch Systems)
Spoluzakladatel Microsoftu založil v roce 2011 firmu Stratolaunch Systems, která má (podobně jako Virgin Galactic) poskytovat platformu pro vysílání satelitů na oběžnou dráhu. Allen není troškař, nechal za tím účelem sestrojit největší letadlo světa, jež má třikrát větší rozpětí křídel než Boeing 737; unese hned tři rakety, z nichž každá umí dopravit na oběžnou dráhu satelit o hmotnosti téměř půl tuny. Firma původně spolupracovala se společností SpaceX, ale jejich cesty se kvůli rozdílným prioritám rozešly. Allenův systém ještě nevzlétl. První zkušební lety má naplánovány na rok 2019. Když vše půjde hladce, o rok později by mohl začít komerční provoz. Allen financuje projekt z vlastních úspor; 22 miliard dolarů osobního jmění mu to umožňuje.
Jeff Bezos (Blue Origin)
Zakladatel Amazonu a nejbohatší muž světa s vesmírem koketuje již od roku 2000, kdy potají firmu Blue Origin založil (veřejnost se o její existenci dozvěděla až o tři roky později, když Bezos začal skupovat v Texasu půdu pro její základnu). Vytkl si za cíl postupovat od turistických suborbitálních letů až po lety na oběžnou dráhu. Prvního postupného cíle již dosáhl: jeho raketa New Shepard již pod oběžnou dráhou létala, byť jen ve zkušebním módu (naposledy v prosinci loňského roku). Zároveň buduje „těžkou“ vysokokapacitní raketu New Glenn, jež by měla konkurovat Muskovu Falconu Heavy. Na rozdíl od SpaceX se však neuchází o vojenské zakázky. Blue Origin má originální způsob financování: „Každý rok prodám akcie Amazonu v hodnotě miliardy dolarů, které investuji do Blue Originu,“ říká Bezos. Vždyť je to tak jednoduché.
NASA
Americký úřad pro letectví a vesmír se letos má věnovat přípravě robotické sondy InSight Mars, jež má na rudé planetě v roce 2020 začít hledat známky života na mikrobiální úrovni. Kromě toho by měla uvést do provozu vesmírný dalekohled Jamese Webba, dosud nejdokonalejší astronomickou observatoř, jakou lidstvo kdy sestrojilo. Mezitím by se Parkerova sluneční sonda měla přiblížit Slunci na vzdálenost kratší, než jaké dosáhli všichni její předchůdci. Na červen letošního roku plánuje NASA vyslat na oběžnou dráhu satelit, jenž bude hledat planety mimo naši sluneční soustavu. A s rokem 2020 se blíží i předpokládané datum vyslání sondy na Europu, jeden z měsíců Jupiteru. Rozpočet úřadu čítá 18,1 miliardy dolarů.
Dále čtěte:
