Zlatá horečka stoupá

30. 7. 2002

Ropa a plyn už nejsou to pravé. Ruští podnikatelé teď nakupují půdu

KDO JSOU RUŠTÍ BOSSOVÉ

Vladimír Potanin (41)
Pozice: prezident společnosti Interros, Moskva
Dřívější působení: šel v otcových šlépějích na sovětském ministerstvu zahraničního obchodu. V 90. letech přišel s aukcemi „půjčky za akcie“, a díky tomu získal gigantický sovětský metalurgický závod Norilskij Nikel.
Rozehrané partie: potravinářské výrobky a média/zábava včetně televizních a rozhlasových stanic a kin, v budoucnu možná i filmová produkce. Takže se chce stát mediálním baronem? „Proč ne.“

Oleg Kiseljov (45)
Pozice: přední akcionář Metalloinvestu, Moskva, předseda představenstva TVS, Moskva Dřívější působení: učitel Michaila Fridmana na Moskevském institutu oceli a slitin, získal podíly v metalurgických a surovinových firmách
Rozehrané partie: kupuje zemědělskou půdu ve středním Rusku a pořizuje majetek v železniční dopravě.

Andrej Melničenko (30)
Pozice: prezident MDM Group, Moskva
Dřívější působení: na počátku 90. let prováděl měnové operace ze svého pokoje na koleji Moskevské státní univerzity a později získal kontrolní podíly v ruském uhelném a petrolejářském průmyslu
Rozehrané partie: prodává hnojivo novým majitelům zemědělské půdy, usiluje o postavení významného správce penzijních fondů.

Michail Chodorkovskij (39)
Pozice: generální ředitel Jukos, Moskva
Dřívější působení: využil kontaktů v Komsomolu a první peníze vydělal měnovými obchody. V polovině 90. let získal na zmanipulovaných aukcích „půjčky za akcie“ státní naftařskou společnost Jukos a zhodnocením jejích akcií teoreticky vydělal sedm miliard dolarů.
Rozehrané partie: plyn, elektřina - a filantropie. V „Chodorkovského sále“ v londýnském muzeu Somerset House je stálá expozice obrazů zapůjčených z Ermitáže díky sponzorství Jukosu.

Ruben Vardanian (34)
Pozice: prezident společnosti Trojka Dialog, Moskva
Dřívější působení: rodák z arménského Jerevanu rozjel makléřskou firmu Trojka Dialog, když mu bylo něco málo přes dvacet let a dal se dohromady s americkým investorem Peterem Derbym.
Rozehrané partie: usiluje o přeměnu bývalé sovětské monopolní pojišťovny Rosgosstrach v přední společnost nabízející životní pojištění, pojištění motorových vozidel a další spotřebitelské produkty na ruském trhu.

Igor Potapenko (36)
Postavení: prezident společnosti Razgoulyai UkrRos, Moskva
Dřívější postavení: absolvent vojenské fakulty v Kyjevě začal prodávat ruské ropné produkty za ukrajinský cukr. Vybudoval si pevné vztahy s ruským ministerstvem zemědělství.
Rozehrané partie: kupuje obilná sila, mlýny a podobný majetek a jeho cílem je vytvoření holdingu soustřeďujícího skladovací a zpracovatelské kapacity v zemědělství.

Michail Fridman (38)
Pozice: předseda představenstva společnosti Alfa Group, Moskva
Dřívější působení: první peníze vydělal organizací černého trhu se vstupenkami do moskevských divadel. Poté se přesunul k importu a vydělal spoustu peněz ziskem velkého podílu v privatizované společnosti Ťumenskaja Něftěnaja Kompanija.
Rozehrané partie: plyn, moderní bankovní služby zaměřené na novou ruskou střední třídu [zvýrazněný text nahoře]
Díky politické a ekonomické stabilitě se peníze vrací. „Rusové začínají své zemi důvěřovat,“ říká moskevský ekonom.
Další velký propad ekonomiky by mohl průmyslovým magnátům podrazit nohy, ale stejné následky by mohl mít i tvrdý postup vlády proti monopolům

Andrej Melničenko má hladkou tvář a pohled anděla. Na to, aby byl jedním z hlavních postav nové éry velké kapitalistické revoluce v Rusku, je příliš mladý. Už teď ale pomohl moskevské skupině MDM, aby se z ní stala chemická, těžařská a uhelná základna, která majitelům ročně zajišťuje tři miliardy dolarů. V zemi, která teprve před deseti lety poznala, co je to tržní ekonomika, se podnikatelé někdy tváří jako beránci. Ve skutečnosti však využívají spíše ostré vlčí tesáky. „Je mu 30 let a chtěl by, aby mu patřil celý svět,“ říká vlivný americký občan ruského původu Len Blavatnik, který investuje do ropy a hliníku. Tento pětačtyřicátník patří mezi ruskými velkopodnikateli ke starcům.
Ostřílení staří magnáti berou Melničenkovy kroky vážně. A v čem že to jede? Ani v ropě, ani v kovech, což byly tradiční oblasti, v nichž si nejeden kapitán ruského průmyslu vysloužil ostruhy. Ne, Melničenko se vrací k půdě, k té půdě, která kdysi tolik proslavila matičku Rus. Zemědělství se blýská na lepší časy, protože nedávno byl schválen zákon, který umožňuje soukromé vlastnictví zemědělských pozemků. Odstartoval boj o koupi toho nejlepšího, co mohou bývalá sovětská družstva nabídnout. Jen několik málo firem by mohlo dosáhnout obrovského zvýšení výnosů obilí, pokud by se jim na nedozírných lánech podařilo uplatnit na moderní zemědělské technologie a postupy.
Melničenko si to uvědomuje, a proto tiše investoval 220 milionů dolarů do ruských závodů na výrobu hnojiv. Dokáže si spočítat, kolik hnojiv budou noví majitelé potřebovat k tomu, aby revitalizovali pozemky, které jsou ve srovnání s Evropou desetinásobně chudší na živiny. Melničenko říká, že MDM má v současnosti na hnojivech dvacetiprocentní marži, která stále stoupá. „Jsou to poměrně lehce nabyté peníze,“ pochvaluje si a labužnicky potahuje z další cigarety Philip Morris.
Do obrovského honu za dalším z pokladů, který ruské hospodářství nabízí, se kromě Melničenka a Blavatnika pustila spousta dalších magnátů ze staré gardy a objevili se i noví. Dříve zanedbávané oblasti, jako je zemědělství, plynárenství, elektroenergetika, železnice a finanční služby, přitahují nejenom zájem podnikatelů, ale také jejich finanční prostředky. Investování do těchto oborů je však stále v plenkách. Ruští miliardáři se při volbě počátečních vkladů snaží nešlápnout vedle, takže se řídí především důvěrnými politickými informacemi a vlastními podnikatelskými dovednostmi. Když budou úspěšní a na nově otevřených trzích opravdu získají velké podíly, třeba nakonec nechají své bohatství v Rusku. Možná ho neutopí ve vilách ve Švýcarsku nebo na účtech kyperských bank.
Od pádu Sovětského svazu je to již třetí hra o velké peníze. V prvním kole, které začalo ještě před rozpadem země sovětů v roce 1991, si komunističtí průmyslníci rozdělili mamutí podniky, jako Gazprom a Lukoil, přímo ze svých křesel na sovětských ministerstvech. Docházelo k tunelování a do zahraničí se přelévaly nepředstavitelné prostředky. Ve druhém kole, tedy v polovině devadesátých let, se uplatnily konexe. Zájemci, kteří si je dokázali ve vládě zajistit, získali ve zmanipulovaných privatizačních dražbách nejvýnosnější podniky ropného a metalurgického sektoru. Nejodvážnější střelci mohli dláždit zlatem.
A potom se stalo něco nevídaného. Ti rafinovanější zmoudřeli a začali do svých majetků v ropném průmyslu a metalurgii investovat. Zvýšili produktivitu, a v několika případech dokonce i posílili práva akcionářů. To ovšem neznamená, že by se z oligarchů stali andílci. Jen se o něco přiblížili zákonům. Někteří díky tomu zbohatli ještě více, a navíc si i upevnili moc. A pošramocená reputace z minulosti, kdy si hledali všelijaké cestičky, ani tak moc nevadila. Majetek kontroverzního manažera naftařské společnosti Jukos Michaila Chodorkovského se například dnes odhaduje na sedm miliard dolarů, avšak jen díky tomu, že západní investoři nakonec uvěřili, že je to skutečně zdravá firma a poptávkou zvedli cenu jejích akcií.
Na řadě je teď třetí kolo. Ropný průmysl je už většinou rozdělený a nepořádek zametený. Proto se hraje o majetek v dosud nereformovaných sektorech ekonomiky. Jde o majetek, který je navíc podle západních měřítek k mání za babku. Vláda prezidenta Putina pracuje na vytvoření soukromého trhu se zemědělskou půdou, připravuje likvidaci monopolů v plynárenství a jiných síťových odvětvích, na železnicích, v bankovnictví, a dokonce chystá i soukromou správu penzijních fondů. Na tyto investice chtějí oligarchové použít vydatné finanční zdroje, které jim už přitékají z podnikání v ropě a jiných komoditách.
Nově otevírané sektory se celkem podílejí na hrubém domácím produktu země asi 30 procenty. Protože HDP Ruska dnes představuje zhruba 300 miliard, výherci tohoto kola si rozdělí na 90 miliard dolarů. Není divu, že se všichni lovci snaží pomocí svých konexí nasměrovat sotva započaté reformy vstříc vlastním představám. „Bez politického vlivu to prostě stále ještě nejde,“ říká ropný magnát Michail Fridman. Osmatřicetiletý předseda představenstva moskevské skupiny Alfa se zajímá o podíly v plynárenství a retailovém bankovnictví.
Vybudovat byznys se dnes dá na lecčems. Dříve nabízel šílený ruský trh jen jeden zaručený způsob, jak přijít k velkým penězům: prodávat komodity do zahraničí a získané dolary nebo jinou solidní měnu pak pěkně schovávat v offshorové bance. Domácí ekonomika na tom byla celkově tak špatně, že jí nestálo za to, aby se podobnými kšefty vůbec zabývala. Od finanční krize, která Rusko téměř zdevastovala, uplynuly čtyři roky. Země s Putinem u kormidla zdánlivě pluje politicky klidnými vodami a Rusové se začínají cítit bezpečněji. Místní akciový trh teď sice dostává zabrat, ale velký moskevský index se za poslední rok zvýšil o 27 procent. Inflace klesla během posledních deseti let z trojmístných čísel na relativně příznivých sedmnáct procent. Podnikatelé by mohli klidně obchodovat výhradně v rublech a ani by se nemuseli bát, že jim zisky spolkne hyperinflace, nebo že o ně přijdou při zhroucení měny. Pokud se některým z nich podaří vybudovat legitimní, dobře kapitalizovaný a transparentní podnik, mohou se stát globálními hráči jako firma Jukos. „Rusové začínají své zemi důvěřovat,“ říká Peter Westin, jeden z hlavních ekonomů moskevské brokerské skupiny Aton Capital. „Peníze se vracejí.“ Loni byl největším zahraničním investorem Kypr, tedy země, v níž Rusové schraňují své peníze v offshorových bankách. Přišly z ní dvě miliardy dolarů, což je patnáct procent všech zahraničních investic.
Nevyužité zdroje jsou v Rusku obrovské. Oligarchové budou i v tomto kole ve velkém pokušení a mohou se začít chovat jako loupeživí rytíři. Zatímco Jelcinovi se nikdy moc nedařilo dát věci do pořádku, Putin se snaží mít vše pod kontrolou. Na soukromých setkáních s podnikateli neustále zdůrazňuje, že si klidně můžou dál vydělávat ty své nekřesťanské peníze, ale musí přestat s uplácením a obecně zapomenout na korupci. „Pravidla jsou teď mnohem jasnější,“ říká moskevský boháč Vladimír Potanin. Nechvalně známým se stal v polovině devadesátých let, kdy díky programu půjček za akcie získal za pakatel kontrolu nad největším výrobcem niklu na světě, firmou Norilskij Nikel. Jedenačtyřicetiletý Potanin teď chce rozšířit své statky podnikáním s potravinami, půdou a v médiích.
I kdyby se Putinovi podařilo v této fázi privatizace s korupcí zatočit, musí se ještě vypořádat s monopolistickými tendencemi místních magnátů, kteří si budou chtít zajistit co nejvyšší zisky. Ruská legislativa na ochranu hospodářské soutěže je neskutečně chatrná a ti nejchtivější se možná pokusí získat monopol na železnici nebo v energetice. Oligarchové si myslí, že nejistý ruský trh dosud nevyzrál a oni se ani nemohou chovat jinak. „Bez silného postavení na trhu to projedeme,“ tvrdí čtyřiatřicetiletý Oleg Děripaska, který se svým partnerem ovládá 70 procent ruské produkce hliníku.
Podobné názory vysvětlují, proč je v zemi se vzdělanou a početnou populací tak málo velkopodnikatelů, kteří by se snažili zbohatnout na projektech moderních technologií. Ve vyspělých technologiích nejde o majetek jako takový, ale především o „vědomosti,“ říká moskevský magnát Oleg Kiseljov, který podniká v metalurgii. Dejme tomu, že jste ruský investor a zaplatíte někomu vzdělání. „On vám pak odjede do Států,“ říká. Kiseljovův konglomerát Metalloinvest proto radši investuje do 320 tisíc hektarů zemědělské půdy ve středním Rusku. Stará dobrá černozem ještě do Ameriky nikdy nikomu neodjela.
Ať už to dopadne jakkoli, startovní výstřel už dávno zazněl. Hrát se bude především o těžbu zemního plynu a plynovody. Všechno se točí kolem Gazpromu, který má monopolní síť plynovodů a kontroluje devadesát procent ruské produkce. Vláda má v Gazpromu osmatřicetiprocentní podíl a brzy by měla zpřístupnit plynovody i dalším výrobcům, především petrolejářským firmám, které investovaly i do nalezišť zemního plynu. Plynárenství by pro ně pak bylo mnohem výnosnějším oborem než dnes. S využitím plynovodů a zásobníků Gazpromu by se totiž dostali se svým zbožím ke kterémukoli ze zákazníků, ať už v Rusku nebo v Evropě.
To je důvod, proč se do plynárenského byznysu vrhl rovnýma nohama Jukos. Za stoprocentní podíl ve zbankrotované společnosti Rospan letos zaplatil pouhých 121 milionů dolarů. Její zásoby zemního plynu v objemu 550 miliard kubíků přitom mají tržní hodnotu devíti miliard dolarů. Po akvizici následoval nelítostný souboj s konkurenční firmou Ťumenskaja Něftěnaja Kompanija, která se ozvala, protože se jí nákupní metody Jukosu hrubě nelíbily.
Jukos později tomuto konkurentovi prodal 44 procent Rospanu, ale tím to nekončí. Chodorkovskij možná půjde po samotném Gazpromu. „Dokážu si představit, že Gazprom skončí v konkursu,“ říká a kolem úst mu hraje ďábelský úsměv. To by se mohlo stát například tehdy, pokud by věřitelé předluženému Gazpromu zamítli refinancování. V takovém případě by mohly na záchranu přispěchat ruské naftařské firmy, které se netopí v dluzích, ale v penězích. Záchranný kruh by mu hodily pravděpodobně pouze pod podmínkou, že od něj získají nejlepší naleziště. Tiskový mluvčí Gazpromu označuje spekulace o bankrotu společnosti za pouhou „fantazii“.
Ruské podnikatele ale nezajímají jenom naleziště plynu. Ruská federace má 406 milionů hektarů zemědělské půdy, tedy třináctkrát více než Francie. Půdy je opravdu nazbyt, a navíc je dost levná na to, aby se o ni zajímali tací jako Kiseljov z Metalloinvestu. Bývalý profesor Moskevského státního ústavu oceli a slitin získal skvělé konexe jako předseda představenstva televizní stanice TVS a vedoucí skupiny podnikatelů, která v Kremlu lobbuje v otázkách zemědělství.
Ceny přitom vůbec nevypadají špatně. Kiseljov říká, že Metalloinvest nakupuje pozemky v centrálním Rusku za pouhých 30 dolarů za hektar. Předpovídá, že „během několika let“ se cena hektaru vyšplhá na 1000 dolarů. Jiní jsou skeptičtější. Rusko-americký investiční manažer Gregory Berenstein řídí moskevskou společnost Agribusiness Management, v níž mají podíl i velké americké firmy. Tvrdí, že než ruský trh s půdou dosáhne úrovně 1000 dolarů za hektar, může to trvat i deset let. Obrovský růstový potenciál ale nabízejí i dodávky zemědělských produktů na domácí trh potravin. Celkem se na něm prodá zboží za 70 miliard dolarů. Z toho padesát miliard připadá na dovoz, zejména obilovin, masa a mléčných výrobků. „Představte si, kdyby si Rusové z tohoto koláče ukrojili polovinu,“ uvažuje Kiseljov. „To by byl obchod.“
Hlad po půdě zachvacuje i další významné moskevské společnosti, mimo jiné Potaninův Interros, který nyní vložil 100 milionů dolarů do nové holdingové firmy Agros. Pohádkové zisky začnou přitékat pouze tehdy, pokud se nová ruská třída vlastníků půdy rozhodne investovat do moderních zemědělských technologií. Nevyhne se přitom zřejmě ani nákladnému a politicky komplikovanému procesu slučování řady malých družstev do velkých produktivních podniků. A možná že za nejlepší parcely budou investoři muset něco podstrčit také šéfům komunistické strany a gubernátorům, kteří mají půdu pod kontrolou.
To je také důvod, proč prezident moskevské společnosti Razgoulyai UkrRos, šestatřicetiletý Igor V. Potapěnko, zkouší jiné pole agrobyznysu. V centru jeho pozornosti jsou obilná sila, mlýny, cukrovary a masokombináty. Ty budou jaksepatří vydělávat při jakémkoliv zvýšení produktivity zemědělství a přitom odpadnou starosti s vlastnictvím půdy. Potapěnkova společnost s ročním obratem 435 milionů dolarů už koupila dvacet obilných sil za 1,5 až dva miliony dolarů a chce získat ještě dalších deset. Protože neuškodí mít pevné vazby na státní instituce, patří mezi její hlavní zákazníky ruské ministerstvo obrany a vnitra.
Levná se zdá být také ruská energetika. Výrobní kapacity lze dnes v Rusku koupit za 50 tisíc dolarů za kilowatt. Moskevská investiční firma Prosperity Capital Management odhaduje, že v Německu nebo v Polsku by obdobný nákup přišel na 400 tisíc dolarů. Ruská soustava, která se v rámci vládního plánu na demonopolizaci odvětví nabízí k prodeji, je přitom nesmírně rozsáhlá. Elektrárny a rozvodná síť jsou povětšinou v rukou společnosti Jednotný energetický systém (JES), v níž stát dosud drží 53 procent.
Schválení klíčových částí plánu restrukturalizace JES brzdí ruská Duma, která se obává, aby spotřebitele nezasáhl prudký nárůst cen. Velcí hráči vyrážejí do útoku už nyní, než se plán rozjede. A v čele stojí opět starý známý Chodorkovský a jeho Jukos, který už má rozsáhlé podíly v několika regionálních elektrárnách. Podobné podíly nakupují také Děripaska, Blavatnik a moskevský průmyslník Viktor Vekselberg. Potřebují totiž šťávu pro své energeticky náročné holdingy a s novými podíly si zajistili velmi dobrou pozici. Společnost JES však 15. července pod tlakem prezidenta Putina, který chce zabránit dalšímu chaotickému rozebírání majetku, sdělila, že schválení restrukturalizace místních elektráren pozastaví, dokud Duma neschválí novou legislativu.
JES je založena na modelu řízení srovnatelném s monopolem železnice, která spadá do kompetence korupcí nechvalně proslulého ministerstva železniční dopravy. Ministerstvo přiznává, že program ročních investic ve výši 3,2 miliardy dolarů na modernizaci 84 tisíc kilometrů tratí nestačí. „Přesto máme o určité procento železnic zájem,“ svěřuje se Blavatnik, který spolu s Vekselbergem vidí v železnici v období příprav na komplikovanou privatizaci především zajímavé odvětví s obratem 20 miliard dolarů ročně. Blavatnikův SUAL Holding už plánuje výrobu vlastních kolejových vozidel. Podnikatelé sázejí na rozkvět železnice poté, co narostou objednávky na přepravu hliníku, ropy a dalších komodit.
Průnik velkopodnikatelů do bankovnictví závisí stejně jako v případě železnice na rozbití státního monopolu. Přesně v to doufá Fridman z Alfa Group. V současnosti vlastní jeho Alfa Bank pouhá 2,3 procenta ruských rublových vkladů. Státní Sběrbanka vlastněná centrální bankou jich má 72 procent, a navíc exkluzivní právo nabízet státem garantované pojištění vkladů. V březnu však Putin přinutil k rezignaci guvernéra centrální banky Viktora Gerašenka, jenž patřil k hlavním odpůrcům reforem. Nyní pracuje na plánu, jak umožnit pojištění vkladů všem bankám s řádným dohledem. „Myslím, že Sběrbank bude mít za pět let na trhu jen 40 procent,“ odhaduje Oleg Vjugin, zástupce guvernéra centrální banky.
Fridman cítí příležitost, a tak investuje 50 milionů dolarů do nové sítě poboček vybudované podle koncepce Bank 24, kterou v Německu uplatňuje Deutsche Bank. Nové pobočky se zaměří na rostoucí klientelu ruské střední třídy a především v Moskvě nabídnou úvěry, kreditní karty a internetové bankovnictví.
Melničenkova MDM Bank na to jde jinak. Postupně získala přes deset regionálních bank, z nichž některé se specializují na zpracovávání státních důchodů. Cílem je vybudovat si odborné znalosti - a zároveň i vazbu na Státní penzijní fond - které by MDM zajistily bezkonkurenční výchozí pozici v roce 2004, kdy se o správu státních penzijních fondů budou moci začít ucházet správci důchodových programů ze soukromého sektoru. Očekává se, že celkový objem spravovaných prostředků vzroste z 4,5 miliardy dolarů v roce 2004 za tři roky na nejméně 20 miliard.
Dále je tu pojišťovnictví. Celkové pojistné na životní pojištění a další produkty představuje 1,5 procenta ruského HDP, zatímco v některých vyspělých zemích je to deset procent. „Je tu obrovský potenciál,“ tvrdí Ruben K. Vardanian, čtyřiatřicetiletý prezident moskevské makléřské firmy Trojka Dialog. A jakou partii má rozehranou on? Za 40 milionů dolarů koupil devětačtyřicetiprocentní podíl v Rosgosstrachu, který byl v sovětských dobách monopolní pojišťovnou. Nyní stojí v jejím čele. Nákup Rosgosstrachu nevypadá na první pohled jako velká výhra. Pojišťovně zoufale chybí výpočetní technika a řádně proškolení prodejci.Vlastní však celostátní síť dvou tisíc poboček. Vardanian upozorňuje, že při rostoucí ekonomické stabilitě země si například životní pojištění pořizuje stále více Rusů. Životní pojištění je produkt s nejvyšší marží. Příjmy zaručí také nový zákon o povinném pojištění motorových vozidel. Ilan Rubin z moskevské makléřské firmy United Financial Group odhaduje, že trh s životním pojištěním poroste během příštích patnácti let o 44 procent ročně a ostatní pojistné produkty o patnáct procent.
Všichni ruští magnáti mohou samozřejmě skončit s prázdnýma rukama, pokud si to ruská ekonomika namíří dolů jako v roce 1998. A jak přiznává i Melničenko, jednoho dne dojde i na to, že se začnou prosazovat antimonopolní zákony. Bude to spíš dříve než později. Ruský ministr pro hospodářskou soutěž Ilja Južanov říká: „Budeme aktivnější při vyšetřování monopolistů typu Melničenka, který kontroluje 70 procent dodávek uhlí pro ruské elektrárny.“ Lovci pokladů mají tolik příležitostí proto, že Rusko je nadále vnímáno jako rizikové. Jinak by se zde majetek neoceňoval tak nízko a nebyl by tak levný. „Kontrolovaný chaos“ je podle Chodorkovského nejlepším prostředím, kde lze vydělat velké peníze. A mladí ruští kapitalisté jdou po čerstvých trofejích jako hladoví vlci.

Ruský hon na 90 miliard K mání je 30 procent ruského HDP dosahujícího výše 300 miliard dolarů. Mezi hlavní možné úlovky patří:

ZEMNÍ PLYN 8 % HDP
Potenciál: Silně zadlužený monopol Gazprom by mohl vyhlásit konkurs, což by byla pro dravé ropné magnáty, kteří kolem něj se zájmem krouží, velká trofej. Ale i v případě, že podnik nezkrachuje, nezávislí producenti zemního plynu získají přístup k jeho plynovodům. Rusko disponuje 32 procenty světových nalezišť zemního plynu, ale pouze 22 procenty celkové produkce.

ŽELEZNICE 8 % HDP
Potenciál: Zkorumpované ministerstvo pro železniční dopravu zahajuje privatizaci ruských drah. Velcí průmysloví magnáti pronikají do tohoto sektoru tím, že skupují depa, opravárenské závody a jiný majetek. V Rusku, které trápí špatný stav silnic a zamrzání řek, bude železnice vždy výnosná.

ZEMĚDĚLSTVÍ 7,5 % HDP
Potenciál: Díky novému zákonu, který povoluje vlastnictví půdy, je nyní možné kupovat zemědělské usedlosti, obilná sila, továrny na hnojiva a potravinářské závody. I kdyby se exportní záměry domácích výrobců neuskutečnily podle jejich představ, podaří se jim pravděpodobně odkrojit značné procento z 50 miliard dolarů, které Rusové utratí za dovážené potraviny.

FINANČNÍ SLUŽBY 4 % HDP
Potenciál: Vláda má v úmyslu zrušit výhradní právo monopolní banky Sběrbank na vládou garantované pojištění vkladů. Nadcházející reforma penzijního systému umožní soukromým poskytovatelům finančních služeb spravovat prostředky na starobní důchody, a díky novému zákonu bude pojištění automobilů povinné.

ELEKTŘINA 2,5 % HDP
Potenciál: Průmyslníci se snaží vstoupit co nejdříve do hry a ovlivnit restrukturalizaci energetického monopolu JES. Restrukturalizace je nezbytnou přípravou na volný trh s elektřinou a provádí ji ředitel JES Anatolij B. Čubajs.

Zdroj: BusinessWeek, Prosperity Capital Management, Státní statistický výbor Ruska, Světová banka