Vojáci utratí ročně miliardy korun bez výběrových řízení
Korupce, neschopnost vypsat výběrové řízení nebo špatná znalost armádní techniky. To jsou možné odpovědi na otázku, proč velké armádní tendry mnohdy končí problémy nebo fiaskem. O kterých tendrech je vlastně řeč? Jen namátkou z těch aktuálních: uzavření smlouvy na dodávky nákladních vozidel Tatra či dodávky transportérů Pandur. Ze starších šlo o avioniku pro bojové letouny L-159 z roku 1994, kdy tehdejší ministr obrany Kalousek ohlásil pokus o uplácení ze strany jednoho ze zájemců. V roce 1993 si zase armáda objednala nevyzkoušené padáky za 130 milionů korun. Po smrti jednoho z parašutistů bylo jejich používání zakázáno, armáda se marně snažila zařadit je do výzbroje a dodnes používá starší modely.
Ale popořadě. Jak se ukazuje i na některých konkrétních případech, požadavky armády na přezbrojení jsou někdy přehnané. A to nejen co do počtu kusů požadovaného vybavení, ale i jeho vlastností. Mnohdy si vojáci zvolí takovou kombinaci výbavy bojové techniky, která na trhu není. Vyžadují další vývoj přímo v dodavatelských firmách, což mnohdy prodraží celkovou zakázku. Třeba požadavky, aby transportéry Pandur od rakouského Steyru uměly nejen plavat ve vodě, ale zároveň byly odolné proti střelám RPG, tedy vhodné pro boj ve městě. Dle dostupných informací takové vozy nebyly na trhu a skloubení požadovaných vlastností do jednoho celku si vyžádalo více času a peněz. I to může být jedním z důvodů, proč z dodávky kvůli mnoha technickým nedostatkům zatím sešlo. Příkladem špatně odhadnutého množství potřebné techniky zase může být nákup stíhaček L-159. Armáda své potřeby nadhodnotila a teď za údržbu zhruba šedesáti kusů nepotřebných a zakonzervovaných strojů platí desítky milionů korun ročně.
Seznam všech podobných zakázek by byl mnohem delší. Až na pár případů se korupční jednání rozsáhlejšího charakteru nepodařilo odhalit, natož prokázat. Za zmínku ovšem stojí, že způsob, jakým armáda své peníze utrácí, si o korupci přímo říká. Ministerstvo obrany ročně rozdělí mezi dodavatele techniky miliardy korun bez výběrových řízení. Vždy stačí označit takový nákup za strategický zájem. K mnoha starším zakázkám již navíc byla skartována dokumentace, takže ani nelze dohledat, kdo o nich rozhodoval. Chce-li armáda skutečně vyvrátit byť jen spekulace o možné korupci při rozdělování zakázek, měla by změnit systém, kterým dodavatele vybírá. Tedy omezit veřejné zakázky bez soutěže pouze na nákupy strategické techniky a vybavení. V ostatních případech by měla zveřejnit členy výběrových komisí, seznam oslovených firem a nabídnuté podmínky. Když tak neučiní, bude veřejnost stále pochybovat o čestnosti ministerských úředníků a vysokých armádních důstojníků, kteří o zakázkách rozhodují.
Nejnovějším příkladem strategického nákupu může být pořízení nákladních vozidel Tatra za více než dvě miliardy korun. Navíc podpořen argumentem, že vláda vybrala českou automobilku mezi ostatními zájemci s cílem podpořit tuzemský průmysl. Jenže již několik měsíců zkoumá ministerstvo financí nejen opodstatněnost ceny, ale i to, zda na stavbě tatrovky se skutečně podílejí ze dvou třetin tuzemští dodavatelé, což byla jedna z podmínek pro zadání zakázky. Po trhu již delší dobu kolují informace, že automobilka sice nakoupila díly od českých firem, ty je však předtím dovezly ze zahraničí. Navíc je tu další problém. Armáda si nedokázala uhlídat citlivé informace týkající se dodávek a ty pronikly na veřejnost. Částečně je to dobře, aspoň se vojáci snaží zapracovat na zjištěných nedostatcích, jenže důvěra v armádu, v její schopnost ohlídat i mnohem citlivější informace poněkud klesla.
Armáda by si měla přestat hrát na vojáčky a začít pracovat na tom, aby se z ní skutečně stal útvar, který je nejen schopen bránit zájmy českého státu, ale umí i rozumně nakládat se státními prostředky a chránit citlivé informace. Otázkou je, zda na dosažení těchto cílů současné vedení ministerstva skutečně stačí. Část odborné veřejnosti se kloní k názoru, že nikoliv.
