Ani zlatý standard nezbaví svět povinnosti žít jen tak dobře, jak si to současná ...
Ani zlatý standard nezbaví svět povinnosti žít jen tak dobře, jak si to současná i budoucí generace mohou dovolit
Prezident Světové banky Robert Zoellick nedávno zmínil využití zlata jako kotvy pro inflační očekávání a hodnotu směnných kurzů. Prohlásí-li něco takového prezident tak významné instituce, znamená to dvě věci: zaprvé se chce bavit o zásadní změně systému mezinárodních finančních vztahů, zadruhé může diskuse vést i k návratu fixních směnných kurzů mezi hlavními světovými měnami. Významnou příčinou dnešní krize byla nerovnováha mezi nárůstem devizových rezerv rozvíjejících se ekonomik a americkým deficitem. Hromadění rezerv však bylo reakcí především asijských ekonomik na finanční krizi 1997/98, kdy náhlý odliv kapitálu přivedl tyto země k bankrotu. Krize 90. let je ale vnímána jako důsledek plovoucích směnných kurzů a liberalizace kapitálových toků. Mluví se proto o potřebě nového systému mezinárodních finančních vztahu, ale i o (staronové) úloze zlata v něm.
Pravidla hry
V klasické podobě zlatý standard fungoval v letech 1870–1913. Hlavní země směňovaly zlato za pevnou cenu, což implicitně stanovilo i fixní kurzy mezi jednotlivými měnami. Neexistovaly bariéry pro kapitálové toky a nabídka peněz byla přímo odvozena od množství zlatých rezerv. Tržní mechanismus zajišťoval vyrovnání nerovnováh: pokud jedna země zvýšila své rezervy, pak se také zvýšil objem peněz a relativně jednak vzrostly ceny domácího zboží, jednak poklesl domácí úrok. Taková země pak zaznamenala pokles vývozů a odliv kapitálu do zemí s vyšším úrokem. V obou případech byl důsledkem „přesun“ zlata, tedy snížení devizových rezerv a odstranění nerovnováhy. Pro efektivní fungování mechanismu bylo nutné, aby vlády dodržovaly takzvaná Pravidla hry: nevytvářet bariéry pro kapitálové toky, nečinit protisměrné kroky peněžní politiky, ale mechanismu aktivně napomáhat. Ne všechny země to vždy dodržovaly, jako převažující trend se však zlatý standard efektivně prosazoval až do první světové války. Celý mechanismus však vždy měl na jednu skupinu zemí deflační dopad: země, kde se musely zvýšit úroky, zažily recesi, doprovázenou nejen poklesem ekonomické aktivity, ale i (často absolutním) poklesem cen a mezd. Pokud by dnes Číňané drželi své rezervy v dolarech, americký Fed by při respektování Pravidel hry musel po roce 2000 držet základní sazby mnohem výše, americký růst by byl v letech 2002 až 2007 nižší, spotřebitelé by se však nezadlužili, nerovnováha by byla menší a krize mnohem mělčí.
Konec fixních kurzů
Potíž je v tom, že tento přizpůsobovací mechanismus se stal po konci první světové války politicky neprůchodným. Skončila především pružnost nominálních mezd směrem dolů. Nejlépe je to vidět na dlouhodobém vývoji inflace ve dvou velkých ekonomikách, v USA a Británii. Pomineme-li období „velkého neklidu“ 1913–1950 (obě světové války a mezi nimi nejprve hyperinflační chaos, potom „Velká deprese“), pak rozdíl mezi léty 1870–1913 a druhou polovinou 20. století je zjevný. Do roku 1913 inflace oscilovala kolem nuly, po roce 1950 byla vždy kladná. S výjimkou Japonska po roce 1990 změnu přináší až dnešní krize. Rostoucí rigidity trhů, snaha vlád a centrálních bank o dosažení „udržitelného“ růstu, mandatorní sociální výdaje a propojenost s politickým cyklem učinily ve 20. století přizpůsobovací mechanismus zlatého standardu nefunkčním. Platilo to již pro období po roce 1924, kdy se většina zemí ke zlatému standardu vrátila, avšak i pro období po vzniku takzvaných Brettonwoodských institucí po roce 1945. Americký dolar byl zafixován ke zlatu, měny dalších zemí k dolaru a devalvace či revalvace dalších měn měly být až posledním východiskem, kdy – například při výrazném vnějším šoku – domácí přizpůsobení nevedlo k odstranění nerovnováh. Rozhodující byla schopnost americké ekonomiky udržet stabilní kurz dolaru a zlata. V 60. letech došlo v USA k souběhu tří politik vedoucích k fiskální expanzi, růstu deficitu a cen (financování vietnamské války, projektu přistání na Měsíci a projektu takzvané Velké společnosti, podporující rozvoj vzdělání a městské infrastruktury). Následná americká recese v roce 1970 a spekulace proti dolaru donutily prezidenta Nixona zrušit v srpnu 1971 automatickou směnitelnost dolaru a zlata. Poválečný systém fixních kurzů skončil.
Nový standard: globalizace
Následuje (až dodnes) období zvané Bretton-Woods II: pružné směnné kurzy hlavních ekonomik nebo seskupení (jako je od roku 1999 eurozóna) při postupující liberalizaci obchodních a kapitálových toků i pracovní síly. To spolu s deregulací a privatizacemi zahájenými po roce 1980 vládami Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové vytvořilo nový standard fungování světové ekonomiky, kterému se dostalo pochybného názvu globalizace. Již před současnou krizí bylo fungování světové ekonomiky předmětem vášnivých sporů. Globalizace znamenala pro miliony lidí v rozvojových zemích východisko z chudoby, ve vyspělých zemích však vedla k rozevření nůžek mezi příjmy úzké skupiny nejbohatších a střední třídy. Liberalizace a plovoucí kurzy jsou často vnímány jako základní příčina opakujících se krizí i současných hospodářských problémů. Liberalizace však jen klade větší důraz na fiskální disciplínu jednotlivých zemí, větší než tomu bylo při systému fixních kurzů. Jak asijská krize 1997/98, tak krize současná byly důsledkem snahy různých vlád a centrálních bank udržet hospodářský růst, spotřebu a sociální výhody v neztenčené míře za každou cenu. Následující roky teprve ukážou, jak bude nový mezinárodní finanční systém vypadat. Neměli bychom si však nalhávat: ani zlatý standard ani žádné nové uspořádání nezbaví svět povinnosti žít jen tak dobře, jak si to současná i budoucí generace mohou dovolit.
