Těžba zlata v Indii představuje pouhé jedno procento světové produkce, ale země je zároveň spolu s Čínou (která je ovšem i největším producentem) největším odbytištěm zlata na světě. Indie pokrývá zhruba čtvrtinu celkové světové poptávky. V letošním prvním čtvrtletí to podle World Gold Council bylo 28 procent.
Láska Indů ke zlatu trvá tisíce let stejně jako akumulace zlata v jejich držení. Už v prvním století našeho letopočtu si Římané trpce stěžovali na nevyrovnanou obchodní bilanci s Orientem, tedy hlavně s Indií, která za svoje zboží (pepř, skořice, drahokamy, bavlněné látky atd.) nenacházela zajímavou protihodnotu a požadovala téměř výhradně zlaté mince. Když Římané chtěli problém „vyřešit“ ve druhém století naředěním obsahu zlata v mincích, přestali je Indové přijímat. Mince z té doby nejsou na indických archeologických nalezištích k vidění.
Indové mají desetinu světového zlata
Zlato se neztrácí, jeho vlastnictvím se však nikdo zvlášť nechlubí, takže velmi přibližné odhady celkového množství zlata v Indii hovoří o minimálně 15 tisících tun. Celková historická těžba zlata se odhaduje na 160 tisíc tun, což znamená, že privátní akumulovaná zásoba zlata v Indii představuje kolem deseti procent všeho, co se kdy vytěžilo.
Indie v posledních letech zbohatla, je šestou největší ekonomikou na planetě a polovina z 1,2 miliardy obyvatel sama sebe považuje za střední třídu. Jelikož poptávka po zlatě vysoko převyšuje domácí těžbu, představuje záliba ve zlatě pro indickou obchodní bilanci značnou zátěž. V roce 2011 se indický dovoz zlata vyšplhal na 976 tun, což je o dost více než objem zlata v sejfech indické centrální banky (Reserve Bank of India držela v roce 2012 necelých 560 tun). Proč?
Polovina nákupů zlata jde na zlaté šperky, bez nichž si nelze představit indickou svatbu (v Indii platí „Není zlato, není svatba“) a které jsou finančním vkladem nevěsty. Její rodiče shromažďují zlato po troškách od jejího narození a množství drahého kovu definuje a zároveň garantuje její ekonomické postavení.
Zlato se dědí po generace
Pro Indy je těžko představitelné, aby se rodinné zlato prodávalo. Předává se z generace na generaci. Privátní držení zlata pochopitelně nenese žádné úroky, nicméně ekonomickou funkci plní – běžně slouží jako zástava jistící půjčky na podnikání či pro překlenutí mimořádné situace.
V zemi s tisíciletou historií zlato spolehlivě uchovávalo hodnotu, bylo možné je snadno ukrýt před nájezdníky a v moderní době před vlezlými berními úředníky. Indie dokonce učinila pokus a zakázala soukromé vlastnictví slitků prostřednictvím Gold Control Act z roku 1962 po prohrané válce s Čínou, která zdecimovala indické devizové rezervy. V sedmdesátých letech byla v zemi zavedena marginální daň z příjmu 95 procent, rupie nebyla konvertibilní a ztrácela na hodnotě, takže zlato jako vítaná ochrana před inflací a vysokým zdaněním se ve velkém pašovalo. Černý trh byl samozřejmě spojen s organizovaným zločinem. Dovoz zlata a obchod s ním byl nakonec legalizován až v devadesátých letech.
Postupné přikupování zlata po gramech je dodnes považováno za formu bezpečného spoření v zemi, kde vklady v bankách jsou chráněny pojištěním do výše jen o málo převyšující dva tisíce dolarů. Jediné, co se za ty tisíce let změnilo, je fakt, že Indie na rozdíl od dob před dvěma tisíci lety nemá se zbytkem světa přebytek obchodní bilance. Zato má zlato.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Nosorožčí roh je k ničemu, akorát stojí více než zlato
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
