Tvrzení, že na množství zlata nezáleží a podstatná je jeho stabilita, je od základu mylné
Někteří lidé jsou imunní vůči jakýmkoli argumentům. Stačí zavést zlatý standard. Složité problémy mají jednoduchá řešení – ale špatná. Dovoluji si uvést, že nastíněná témata jsou podrobně analyzovaná v mé knize Peníze a zlato i pomocí konkrétních číselných údajů.
Libovolné množství zlata Tvrzení, že na množství zlata nezáleží a podstatná je stabilita tohoto množství, je od základu mylné. To by stačil gram pro celý svět. Poptávku po penězích zvyšovaly nejen války nebo rozhazovačnost vlád, ale i trh. Rostoucí objem vyrobeného zboží a nabízených služeb nárokuje další peníze. Intuitivně na to přišli lidé již dávno a nedostatečné množství zlatých mincí doplňovali mincemi z jiných kovů nebo penězi ve formě například mořských lastur. Speciálním „platidlem“ byli otroci. Fyzické zásoby zlata v centrálních bankách a mezinárodních měnových institucích v tržním ocenění nyní představují 1050 miliard dolarů, dvanáct procent oběživa a vkladů v USA. Veškeré nalezené zlato v lidské historii nepokryje ani dvě třetiny těchto peněz, přičemž 52 procent zlata je ve špercích s úplně jinými cenami. Administrativní změny cen či manipulace se zlatým obsahem by nic neřešily. Ve světě propojených ekonomik by vazba peněz na zlato konkurenčně zvýhodnila země s jeho vysokými zásobami a zlatými nalezišti. Nestačí výhody například ropných nalezišť, zlatí obhájci chtějí množství peněz vázat na jiné nerostné bohatství. Vyrovnání procenta krytí peněz zlatem v České republice na úroveň USA by například vyžadovalo asi patnácti- až sedmnáctinásobnou devalvaci, okolo tři sta korun za dolar. To je onen „libovolný objem zlata v rovnici směny“ či „stížnost na tekutost vody“ v podání Štefana Marka v recenzi Šestnáct stupňů ke zlaté profesora Revendy mé knihy Peníze a zlato (EURO 23/2010). V každé zemi jde o konkrétní množství peněz a zlata. Žádné možnosti získávání zlata by extrémní „zlatou nespravedlnost“ významněji neovlivnily. Země vlastnící zlaté doly – nikoli ČR – by si zlato stále mohly doplňovat. Dlouhodobý ekonomický růst je při stabilním množství zlata, respektive peněz s pevnou vazbou na zlato, teoreticky spojen s poklesem cen. Ve skutečnosti takový příklad neexistuje. Odvolávky na USA v 19. století opomíjejí zejména existenci dalších druhů peněz. Ceny vyjádřené v penězích bank ve „svobodném bankovnictví“ spíše rostly. Od měnové unifikace v roce 1863 se ceny pohybovaly oběma směry. „Obrovský ekonomický růst“ ovlivnila – nikoli všude – i levná pracovní síla (otroci do roku 1865) nebo zabírání indiánských území. Po zavedení vazby peněz pouze na zlato v roce 1879 se USA dostaly do recese. V posledním desetiletí 19. století se potácely v takové krizi, během níž například ozbrojené masy nezaměstnaných drancovaly menší města. V moderní ekonomice lze „přínos“ poklesu cen již patnáct let pozorovat na ekonomických problémech Japonska.
Hmotnost, cena, kurz „Zlatý standard“ by prý byl přehledný díky vyjadřování cen v hmotnostních jednotkách zlata, vždyť gram je všude na světě gramem. Jde o nepochopení rozdílu mezi hmotností a cenou. Neplatilo by se fyzickým zlatem – ani v hotovosti – ale penězi směnitelnými za zlato, tedy „symboly zlata“. Při ocenění ve stejných penězích se gram zlata v prstýnku nerovná gramu v zubní korunce. Stejný gram zlata v jedněch penězích může mít jinou a měnící se cenu v jiných penězích i při shodném „zlatém obsahu“. Ani v bezhotovostních systémech, jako je GoldMoney (GM), se neplatí zlatem, ale penězi za zlato směnitelnými. Existuje pouze „kurz“ GM ke standardizovanému zlatu. Propojením s jinými penězi máme další, nikoli neměnné kurzy, a různé ceny stejného gramu zlata. Subjekty při růstu tržní ceny zlata v dolarech preferují platby v „horších dolarech“ před GM. Vyšší počet emitentů vlastních peněz krytých zlatem by vedl ke konkurenci. Základním projevem by byla nestabilita směnných kurzů, nikoli jejich zánik. I kdyby se všichni emitenti chovali vzorně, kurzy by se měnily z mnoha důvodů – například preference peněz místních emitentů, svobodná volba, které peníze přijmu, či neochota přijímat méně známé peníze (jak poznám pravost a plné krytí?) bez cenové přirážky. Důvody platí i pro bezhotovostní peníze. Zúčtovací centra by například mohla některé peníze kurzově zvýhodňovat. Rigidita, či dokonce zánik kurzů jsou pouhým snem. Dvě měny rovná se jeden kurz. Deset měn se rovná 45 vzájemným kurzům a 50 měn 1225 kurzům – i v domácí ekonomice. Vzájemné kurzy by zanikly v nekonkurenčním systému jediné celosvětové měny jediného emitenta. Pokud by se „náhodou“ neshodovaly ceny všude na světě, kupní síla gramu zlata by byla různá. Relativní rozdíly by byly dané zejména zásobami fyzického zlata a bohatostí zlatých nalezišť. Více „symbolů zlata“ vyžaduje „referenční symbol“. Prostřednictvím jeho uměle fixovaného kurzu lze cokoli vyjadřovat v gramech zlata či snad jednotkách tekuté vody. Nepřehlednost roste při kombinovaných platbách. Měnová struktura platby určí, kolik „gramů zlata“ bylo zaplaceno. Jsme krok například od „optimalizací“ daní či výplat mezd. Závěry o levnosti, bezpečnosti a spolehlivosti takového systému jsou opačné, než uvádí Štefan Marek.
Peníze a stvrzenky Penězi by prý byly stvrzenky na uložené zlato. Všimněme si, peníze rovnají se stvrzenky, nikoli zlato. Štefan Marek to zase popletl. Majitel by nemohl stvrzenkou platit bez vzdání se části svého zlata. Stvrzenka by například musela být identifikovatelná dle majitele zlata a vklady v ní by se staly bezhotovostními pasivy toho, kdo by je přijímal. Jde o zbytečné komplikace, jednodušší by byly stvrzenky proti odkoupenému zlatu. Navíc není vhodné plést aktiva s pasivy. Žádné vklady klientů nejsou a nemohou být součástí majetku banky, jak tvrdí Marek. Jsou majetkem klientů a pasivy – závazky banky. A všechny peníze jsou i v současnosti kryty aktivy emitentů. (Kvalitu nechávám stranou.) Zlatem nelze platit, není penězi či prostředkem směny. Vydání stvrzenek je emisí, jejich množství se zvýší. Půjčky uložených stvrzenek jinému subjektu jsou objemově a časově limitované vklady a nevedou ke zvýšení původního množství stvrzenek. Ve zlatém systému by existovaly různé druhy úvěrů. (Jsou uvedeny v knize a Marek si jich nevšiml.) Například u dluhopisů by jejich nákup „výstavcem stvrzenek“ – nyní bezhotovostně obchodní bankou – znamenal emisi peněz krytých dluhopisy, nikoli zlatem. Při nákupu jiným subjektem má dlužník dočasně více a věřitel méně peněz.
Současnost Zlatým skvostem jsou závěry o prospěšnosti útěku bank z ekonomiky při zákazu multiplikace. Někdo by musel převzít platební styk a další činnosti bank, ale jejich aktiva a pasiva – a podrozvahové položky – by jim zůstala. U nás by koruny mohly být stahovány převodem na zahraniční měny z devizových rezerv ČNB. Zbytek peněz, více než dva biliony korun, by Marek asi kryl konverzí aktiv do třeba 2,5 gramů zlata, vždyť na množství nezáleží. Ve skutečnosti by potřeboval 2,5 tisíce tun zlata – třináct tun je v ČNB. Jinak by se musely škrtnout „přebytečné“ úvěry a další aktiva bank i přebytečné vklady a oběživo. Zlatem se možná platí například při nelegálních obchodech se zbraněmi. Jde o „naturální směnu“, takto lze „platit“ sousedovi třeba lahvemi se slivovicí za pomoc při natírání plotu (nedoporučuji platbu předem). Zlato je „normálním zbožím“ s tržními cenami a jednou z variant uchování hodnoty – stejně jako diamanty, obrazy, cenné papíry či vklady v bankách. Nestane se prostředkem směny ani účetní jednotkou, v peněžním systému patří do historie. Nesvalujme vinu za krize na peníze, vinni jsme my, lidé. Dodatek – zastavit multiplikaci lze bez jediného gramu zlata. Třeba stanovením sazby povinných minimálních rezerv z běžných vkladů ve výši sto procent – a zákazem centrální bance zvyšovat likviditu bank. Ekonomický nesmysl, technicky triviální řešení.
Reakce
Na recenzi knihy Peníze a zlato s názvem Šestnáct stupňů ke zlaté profesora Revendy od spolupracovníka redakce Štefana Marka (EURO 23/2010) zareagoval její autor, profesor na Vysoké škole ekonomické v Praze Zbyněk Revenda.
