„Keska republika?“ ptá se nevěřícně úředník na brunejsko-malajské hranici, ale s úsměvem nám orazítkované pasy podává zpět – s maličkým sultanátem na ostrově Borneo máme totiž bezvízový styk.
Brunej se s rozlohou 5770 metrů čtverečních a počtem obyvatel rovnajícímu se zhruba Brnu řadí k nejmenším státům světa (HDP 23 600 dolarů na hlavu ovšem činí mezi Brunejci a Brňany podstatný rozdíl). Očekáváme pohádkovou zemi, kde zlato v sultánových palácích zdobí kliky i záchodové štětky, nezaměstnanost dosahuje pouhých čtyř procent a všichni obyvatelé požívají výhod bezplatného školství a zdravotnictví, aniž by platili daně. Brunejci ostatně mají vztah k bohatství v genech: mezi patnáctým až sedmnáctým stoletím jejich říše ovládala severozápadní část Bornea a Filipín a v Jihočínském moři byli vyhlášenými piráty. V roce 1888 však podlehli britské nadvládě, pod kterou zůstali až do roku 1984, kdy se definitivně ustavil Brunejský sultanát. Současná dynastie však vládne v Bruneji již šest století a za svůj rozmach vděčí především otci současného sultána Omaru Saifuddienovi. Když byla v roce 1929 objevena na jejím území ropa a už to vypadalo, že Brunej bude připojena k Malajsii, podařilo se mu udržet alespoň částečnou nezávislost pod britskými křídly.
Státní svátek obnovení nezávislosti na Británii slaví Brunejci 23. února, právě v den, kdy překračujeme hranice. Krajina podél silnice do hlavního města vypadá stejně, jako v sousední Malajsii – hustá a šťavnatá džungle, nízké porosty, políčka a jednopatrové domy. Že jsme v Bruneji, připomínají vlajky a plakáty sultána Hassanala Bolkiaha Waddalauha, které právě dnes zdobí školy i obchody. Zastavujeme se v Serii, městečku rafinerií a kasáren. Tady se soustřeďuje těžařský průmysl, produkující dvě stě tisíc barelů ropy denně, z nichž jen osm tisíc zůstává doma. „Kolik u nás stojí litr benzinu? To nevím,“ překvapuje moje otázka brunejského lodního taxikáře. Není divu, že zde mají v oblibě auta s pohonem na všechna čtyři. Zatím je v Bruneji ropy dost, jenže její zásoby mají podle odhadů dojít již v roce 2020. Brunej se proto snaží podporovat cestovní ruch, ovšem zatím i sami Brunejci nejčastěji cestují na nedaleký malajský ostrov Labuan. Je tam díky bezcelní zóně výrazně levněji – a dá se tam koupit alkohol.
Abychom mohli zaplatit šesti brunejskými dolary (asi 84 korun) za cestu autobusem, potřebujeme najít směnárnu. „Tady, v knihkupectví,“ posílá nás řidič k polozavřené roletě. Dolary ani jeny zde neuplatníme, naštěstí máme malajské ringitty, které nám starší paní korektně vyměňuje za bankovky s průhlednými detaily. V Bruneji je o poznání dráž než jinde v jihovýchodní Asii, ovšem i zde mají kromě extravagantního Empire Hotelu a Sheratonu mládežnický hostel za 140 korun – a to v samém centru hlavního města Bandar Seri Begawan, kterému místní neřeknou jinak než BSB.
Přestože je teprve krátce po poledni, hlavní oslavy Dne nezávislosti již skončily a diváci se odebírají ze svátečně vyzdobených tribun na nábřeží a náměstí. Na veřejnosti jsou vidět hlavně muži, ženy zůstávají v ústraní. Státní náboženství islám je v Bruneji více patrné než v sousední Malajsii – absolutní zákaz alkoholu, právo šaría, dnes dokonce i zákaz vstupu pro nevěřící do mešity. Šestnáctiletí výrostci se však stejně jako jinde proti přísným společenským pravidlům snaží bouřit. „My jsme v undergroundu, chápeš,“ vysvětluje mi student střední školy Ahmed. „Já jsem punker, tady kamarád je skinhead a tohle je nezávislák,“ představuje svou partu a ochotně pózují pro objektiv.
Odcházíme ke Kampung Ayer, domům vybudovaným na kůlech v deltě řeky. BSB si stejně jako Bangkok či Hongkong nárokuje přívlastek „Benátky Východu“ a na kůlech nad hladinou tu stojí i mateřská školka či billboard. Domů všichni jezdí člunem – a vodní taxikáři se snaží na projížďku po řece nalákat i turisty. My však míříme na trh ochutnat místní jídlo.
Trhy se konají od brzkého rána nebo v pozdním odpoledni a jsou místem nákupů, obchodních schůzek, výroby, nejrůznějších oprav drobného zboží a samozřejmě také všeobecných drbů. U pojízdného stánku si vybíráme rýži se třemi druhy příloh za nejnižší cenu v celé Bruneji – jeden brunejský dolar (asi čtrnáct korun). Brunejské restaurace v pětihvězdičkových hotelech jsou vyhlášenými kulinářskými ráji, ovšem my chceme ochutnat, co jedí místní. Po složitém systému posunků se nám podaří objednat si také to, co všichni pijí – zřejmě nějaké kokosové mléko. Prodavačka však vytahuje lahvičku s nápisem Red Bull, otevírá ji šroubovákem, nalévá obsah do kelímku s ledem, dolévá mlékem, přidává červenou šťávu a vše zamíchá. Výsledek chutná opravdu zvláštně – stejně jako maso, údajně kuřecí, které ovšem nechce jíst ani ta nejvyhublejší kočka na celém Borneu.
