O d s t u p n é s t á t n í c h m a n a ž e r ů
Nic tak nezvedá adrenalin v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jako platy a prebendy vyvolených. Po politicích se v poslední době ocitli na tapetě také manažeři. Jejich vysoké mzdy, doplněné zlatým padákem pro případ vyhazovu, jsou skutečně občas na hraně mravnosti a někdy i za ní. Žel, diskuse vyvolaná zejména odboráři a ministrem práce a sociálních věcí Vladimírem Špidlou trochu zavání rovnostářstvím a teorií stejných žaludků.
Nutno zcela jasně předeslat, že peníze, které manažeři dostávají, jdou z kapes majitelů podniků. Jsou to majitelé, kteří zvažují, zda jim konkrétní osoba přináší profit odpovídající vykonané práci, či ne. Nerozhoduje o tom výše momentálního zisku či ztráty, ale jen a pouze pohled vlastníka na práci najaté síly. Mimochodem, právě šéfové najímaní na kapitánské můstky potápějících se podniků bývají nejdražší.
V případě platů a zlatých padáků tedy jde především o výkon vlastnických práv. Špidla tedy svým postupem proti nemravným odměnám přiznává, že tato vláda není zrovna nejschopnější při výkonu vlastnických práv českého státu. Smlouvy, které napadá, se totiž dotýkají především dosud polostátních podniků.
Změny manažerských smluv se zpětnou platností nejsou možné, a tak je jejich přezkum zcela zbytečný. Správné řešení je jen jediné. Tam, kde náklady na manažera převyšují jeho přínos pro podnik, připadá v úvahu pouze výpověď. Lze se totiž oprávněně domnívat, že správný výkon vlastnických práv vypadá tak, že manažera, jehož výkon neodpovídá nákladům, které firmu stojí, vyhodím a najmu si místo něho lepšího. Snížení platu z packala zachránce firmy neudělá.
Současná vláda však postupuje, jako by se snažila dokázat pravdivost hesla Václava Klause o tom, že stát je zcela nejhorší vlastník. Důkazů každý týden přibývá. Po neúspěšném pokusu vyměnit šéfa ekonomicky úspěšného Telecomu vláda vyměnila zánovní vedení ČEZ v okamžiku, kdy se začaly dostavovat první pozitivní výsledky. Naopak ve spořitelně, řítící se poslední rok do průšvihů, které budou stát daňového poplatníka miliardy, to zatím odskákal pouze ten, kdo u zrodu nedobytných aktiv neasistoval. Že by Špidla chtěl rozstříhat zlaté padáky současným manažerům? Soukromý vlastník by spíše nabídl padák ještě zlatější tomu, kdo bude schopen dostat tuto finanční instituci z průšvihu za co nejmenších ztrát.
Jinou otázkou je společenská únosnost diferenciace příjmů mezi těmi, kdo jsou ve spodním patře ekonomické pyramidy, a mezi těmi na vrcholu. Tenhle spor se čas od času otevírá s železnou pravidelností ve všech koutech zeměkoule. Před pár lety u nás výkonný horník našel ve výplatním sáčku někdy i víc než ředitel dolu. Možná proto se u nás s prudkou diferenciací příjmů společnost vyrovnává jen obtížně. Na druhou stranu není hrozba extrémních rozdílů zcela zanedbatelná. Kyvadlo vychýlené do krajní polohy se nikdy při zpětném pohybu nezastaví na zlatém středu. Více než stopadesátinásobné rozdíly mezi platy kvalifikovaných dělníků a šéfů firmy obvyklé třeba ve Spojených státech nedělají dobrotu ani tam, natož ve středu Evropy.
Přesto si musíme zvyknout na skutečnost, že i pracovní síla, ať už manažera nebo uklízečky, má svou cenu danou vztahem nabídky a poptávky. A realita vypovídá jasně. Zatímco finanční ředitel automobilky či náměstek ředitele banky se celkem bez problémů mohou přeškolit na soustružníka či jeřábnici, opačný postup by patrně neměl mnoho nadějí na úspěch. Skupina manažerů, zejména těch vrcholových, tak zůstává poměrně uzavřeným společenstvím a vývoj ceny jejich pracovní síly se zcela zákonitě vyvíjí jinak než cena pracovní síly onoho soustružníka. Natvrdo řečeno, nezvýšit plat řediteli je pro majitele zřetelně větší problém než ho nezvýšit dělníkům. Tak to bylo, je a bude. Právě tak je jasné, že se na dolním stupni platového žebříčku bude čas od času zdvihat značná roztrpčenost. Morální problém vzniká v okamžiku, kdy o odměně manažera rozhoduje většinový vlastník a ten menšinový, nejenže nemá možnost nic ovlivnit, ale navíc nemá ani přístup k patřičným informacím. Před několika lety líčil jeden z britských novinářů svým mladým českým kolegům, jak se učil číst výroční zprávy. Po dlouhém snažení zjistil, že jediné důležité informace jsou v kapitole odměny členů statutárních orgánů a v kapitole sponzorské dary politickým stranám. Nechápal, proč se čeští novináři smějí, až se za břicha popadají.
Špidla by to mohl pochopit. Možná by přišel na to, že nemravnosti v odměňování se dají řešit poměrně elegantně bez utajeného handrkování a bez štvaní odborů proti managementu. O nemravnostech v politickém sponzoringu nemluvě. Místo žádoucích změn ve zveřejňování odměn firem úzce napojených na státní rozpočet se však metají hrozby. Chválu si vysloužily České dráhy, žijící z miliardových dotací, za to, že jejich správní rada snížila plat generálnímu řediteli i generálnímu inspektorovi. Zda se těch sedmdesát a třicet tisíc sráželo z jedno, dvou, nebo třísettisícového základu však zůstalo utajeno. Přitom jde přesně o případ, kdy někdo musí platit daně a jiný z nich žije, přičemž plátce nemá nárok vědět, na jaké životní úrovni.
Má to své politické souvislosti. Volič by měl mít dostatek informací, aby mohl posoudit, jak jeho zvolený zástupce hospodaří se svěřeným majetkem, tedy i s akciovými právy. Jestliže dosadil do státem kontrolované firmy lidi s čtvrtmilionovým platem a čtyřletým zlatým padákem, přičemž hospodaření podniku jde stále ke dnu a služby či výrobky jsou neprodejné, musí nést politickou odpovědnost. Vzhledem k personální politice současné vlády však lze mít pochybnosti, že najde dostatek odvahy, aby se takové kontrole vystavila. Bez toho jsou však veškerá prohlášení o nemorálních platech jen velmi laciným populismem.
