Zleva, zprava: Fidel, Donald a smrt emocí

Mnoho bonmotů opustilo za dlouhých devadesát let, jež na zemi strávil, ústa kubánského bosse Fidela Castra. „Socialismus, nebo smrt“ je heslo, na které v souvislosti s jeho skonem přichází řeč často. „Jestli se o mně mluví jako o mýtu, mohou za to Spojené státy,“ se zhusta objevuje v nekrolozích, jejichž autoři se snaží vysvětlit Castrovu mocenskou dlouhověkost. Většina z nich tak činí s respektem, jenž přísluší čerstvě zesnulým; mnoho z nich rovnou se sympatií. To druhé je jedna ze záhad, s nimiž si lidé lámou hlavu. Proč je řezník jako Fidel dodnes tak populární?

Nenáviděný pučista...

Pinochet, jak známo, se dostal k moci díky CIA v roce 1973 a během prvních tří let nechal pozabíjet (a „zmizet“, což zde znamená totéž) asi 3200 lidí. K prvním obětem patřil komunistický prezident Salvador Allende, a už prst, který zmáčkl spoušť samopalu, patřil komukoli.

Generálova vláda se vyznačovala postupným upouštěním páry. Krok za krokem obnovovala staré občanské svobody a zaváděla nové. V roce 1990, kdy od něho Američané dali ruce pryč, Pinochet prohrál referendum o prodloužení armádní moci, a ačkoli se mu dvakrát nechtělo, předal vládu do rukou civilistům. Liberalizace hospodářství, kterou mu nadiktovali ekonomové nasazení do Chile z Chicaga jako do pokusné laboratoře, zemi pozvedla; její důchodový systém je dosud nejživotaschopnější na světě.

O Pinochetově roli se v zemi dodnes vedou spory, její obyvatelé se dělí v poměru zhruba jedna ku jedné na příznivce a odpůrce. V roce 1999 jej nechal v Británii zatknout španělský soudce pro podezření z páchání zločinů proti lidskosti; generál dožil v domácím vězení. Oněmi zločiny se myslí těch 3200 lidí plus asi 20 tisíc dalších, kteří zažili „mučení, ponižování a útisk“. Mezitím – shodou okolností poslední update byl zveřejněn letos na konci listopadu – to číslo stouplo na 38 tisíc.

To není málo. Není v lidských silách posoudit, jestli chilský ekonomický a politický rozvoj je, či není dílem dostatečně významným, aby ospravedlnilo přes tři tisíce mrtvých a více než desetinásobek pronásledovaných. Pinochetova vláda proto jistě zůstane spornou kapitolou dějin Latinské Ameriky a demokracie obecně.

... milovaný revolucionář

Fidel se dostal k moci o 14 let dříve, když táhl proti opravdu nepěknému režimu generála Batisty. Vzhledem ke způsobu, jímž generál vládl, bylo jen málo lidí na Kubě i kdekoli jinde, kteří mu nepřáli rychlý mocenský konec.

Dočkali se relativně rychle. Fidel první pokus v třiapadesátém roce zbabral a druhý byl zbytečně krvavý (snad lze obojí přičíst tomu, že nebyl voják), ale nakonec se svými lidmi vjel v létě 1959 do Havany na tancích a džípech jako vítěz.

Lidem, kteří jej přišli po tisících do ulic vítat, pak během let zajistil 95procentní gramotnost (za Batisty to bylo jen 75 procent) a systém všeobecné – by všelijaké – zdravotní péče, abychom začali s klady. Kromě toho je ožebračil orientací ekonomiky na Sovětský svaz, zakázal jim skoro všechno od volného pohybu po svobodný tisk – a desetitisíce jich nechal pozabíjet, se soudem nebo bez něj. Podle amerického institutu Cuba Archive, jejž nevedou žádní propagandisté, nýbrž archiváři pečlivě (a podle všeho velmi poctivě, za dodržení pravidla dvou nezávislých zdrojů ke každému příběhu) dokumentující Castrovy zločiny, to vypadá následovně: Castrův režim nechal 5600 lidí postřílet popravčími četami, 2200 jich zemřelo ve vězeních jinou než přirozenou smrtí a na 1300 jich bylo postříleno bez soudu. To bychom měli 9100 lidí, jejichž osudy jsou přesně doloženy; archiváři odhadují, že jejich celkový počet může být pěti-­ až desetinásobný.

Důkladně dvojí metr

Handlovat s lidskou tragédií je mravně nepřijatelné bez ohledu na politické přesvědčení oběti. Protože však odpůrci generála Pinocheta, kteří obvykle bývají zároveň sympatizanty Castrovými, argumentují právě počtem obětí chilského režimu coby dokladem jeho krutosti, počítejme a srovnávejme. Castrův režim má na svém tragickém kontě 9100 lidí, tedy 193 lidí ročně, kdežto Pinochetova vražedná bilance čítá 3200 lidí, tedy 188 lidí ročně.

Rozum zůstává stát: je-­li v ústech Pinochetových odpůrců nejpádnějším argumentem právě počet obětí jeho režimu, jak je možné, že titíž lidé nevznášejí stejnou námitku, jen několikanásobně ostřeji, vůči režimu Castrovu?

Co víc, i kdyby omluvou pro vraždění bylo, že je pácháno ve jménu světlých zítřků, nebyli by na tom Castrovi fandové o nic lépe. Ekonomicky je to jasné: průměrný Kubánec v době Castrovy revoluce ročně vygeneroval 2067 dolarů, zatímco dnes vygeneruje 5500 dolarů. Průměrný Chilan v době Pinochetova puče vyprodukoval 1620 dolarů; dnes je to 14 500 dolarů. Ani tudy tedy cesta pro Castrovy apologety nevede.

Je snad možné, že Castrova Kuba může být přitažlivější než (post)Pinochetovo Chile nějakým jiným způsobem, který se vzpírá definicím. Z dob obou převratů nejsou běžně k dispozici čísla o čisté migraci do a z obou zemí, což by mohlo pomoci takový typ přitažlivosti alespoň detekovat, když už ne identifikovat, či dokonce vysvětlit. Ale ani tak to není: alespoň kam statistiky sahají, z Kuby ročně odchází mezi jedním až třemi obyvateli z tisíce, kdežto Chile bylo po třináct z posledních sedmnácti let na nule a v posledních čtyřech letech do něho přibývá v průměru jeden migrant na dva tisíce až tři tisíce obyvatel.

Zdá se tedy, že žádná tajemná přitažlivost Castrovic režimu oproti režimu (post)pinochetovskému prostě neexistuje. Pinochetův režim byl humánnější a zároveň ekonomicky schopnější než Castrův, založil kvalitní instituce veřejného života, a když přišel jeho čas, pokojně předal moc dál. Naproti tomu Raúl Castro sice slíbil, že v roce 2018 odstoupí, ale pouze za podmínky, že režim jeho strany zůstane v zemi – mezitím morálně, ekonomicky a institucionálně zdevastované více než půlstoletím vlády jeho bratra – zachován.

Fakta versus sympatie

Zdá se tedy, že ve prospěch Castrova režimu nelze uvést mnoho faktického. Jeho příznivci tedy musejí pro svoji sympatii nacházet oporu jinde. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že tito lidé nehledají kritéria pro hodnocení politiků v racionální analýze jejich konání, nýbrž v emocionálním uspokojení. Je­-li tomu skutečně tak, pak Castrovi přívrženci používají zbraně vesměs dvojsečné, jak záhy uvidíme.

Fandovství samo o sobě není nic divného. Vypnete půl mozku a necháte se vést výhradně emocemi. Tím lze vysvětlit, že pět tisíc lidí v modrožlutočerveném oblečení vidí na fotbalovém stadionu brutální faul na sparťana, kdežto pět tisíc lidí na protější červenobílé tribuně stejně jednoznačně vidí korektní zákrok slávistův. Přítomní sparťané a slávisté fandí svým klubům bez ohledu na fakta; jejich racionální mozkové kůry si například jsou vědomy významu slov Křetínský a Tvrdík, ale jejich amygdaly, sídla emocí, si nemohou pomoci.

Podobně to funguje leckde. Meritokracie nemá ve světě emocí mnoho místa, což má na běh světa blahodárný význam. Kdyby tomu tak nebylo, všichni lidé by fandili jenom Manchesteru United a všechny dámy by byly ochotné se zamilovat výhradně do Brada Pitta, což by obojí bylo nanejvýš nepraktické. Jak víme, skutečný svět je podstatně milosrdnější.

Demokratická politická soutěž je v tomto smyslu ve zvláštním postavení: emoce v ní svoji roli nijak neztrácejí, ale aktéři sami jejich roli popírají. Bylo by pod úroveň Johna Kennedyho přiznat, že porazil Richarda Nixona díky větší telegeničnosti; namísto toho byl JFK „pro americký národ symbolem naděje“ a basta. Reagan, Clinton i Obama by mohli mluvit podobně; v každém velkém volebním vítězství jsou emoce nezastupitelné.

Věc ovšem komplikuje jev jménem Donald Trump. Jeho případ ukázal, že emoce mohou faktům nejen pomáhat, nýbrž je mohou zcela zastoupit; Trump vyhrál v přímém rozporu s fakty. Kdyby se stran připravenosti na výkon prezidentské funkce hrálo na fakta, Hillary Clintonová by byla prezidentkou od svých šestnácti let a Trump by si ani neškrtl už v primárkách. (Když jsme u toho, tak Fidel Castro Ruz by již třicet let byl bezejmennou mrtvolou na některém z kubánských vězeňských hřbitovů.)

Drtivá většina Trumpových voličů jistě tušila, že jejich kandidát nemá pro výkon prezidentské funkce o mnoho víc předpokladů než kdokoli z nich. Dobře si i bez audiozáznamu dokázali představit, za kterou část těla bere Trump děvčata, o nichž si myslí, že mají důvod být mu po vůli, a většina z nich tak nejspíš sama nejedná. Přesto jej volili. Na jejich základní emoci, s níž přistupovali k volbě – v tomto případě to u velkého množství z nich byla nechuť k Hillary Clintonové – uvedené poklesky nic nezměnily. Zůstalo by to tak, i kdyby se potvrdilo podezření, že Trumpova žena Melania je gumová a nafukovací, aby mohla být svému majiteli kdykoli k dispozici, nebo že je Hillary ve skutečnosti převtělený Abraham Lincoln.

Nalevo nepříčetnost

Reakce levice na Trumpovo vítězství byla očekávatelná. Argumentace se většinou nesla po linii, že systém, který klidně povolí stavidla nízkým pudům – rozuměj brexitu nebo Trumpovu vítězství – musí být systém špatný. Hillary to sama řekla už během kampaně: Trumpa volí „deplorables“, tedy lidé politováníhodní či odsouzeníhodní.

V tom odsudku je zakódováno více než jen běžný výpad proti politickému rivalovi. Je to v kostce vyjádření podstaty současného společenského kon´iktu, jenž přesahuje běžné rozdělení na pravou a levou. Volič Hillary (zjednodušeně řečeno) se domnívá, že budoucnost lidstva tkví v jeho mozkové kůře; v analytickém přístupu k realitě a následném racionálním konání.

Má za to, že lidské dějiny jsou dějinami odklonu od instinktů ovládaných amygdalou. Coby dědic osvícenských myšlenek ctí vědu, v jejímž zájmu je ochoten vytvářet nové a nové intelektuální konstrukty a z nich další pravidla, zatímco emocemi má sklon pohrdat coby iracionálním agentem lidského bytí.

Nositelé tohoto liberálního proudu však jdou ještě dál. Nejenže de facto postulují, že mozková kůra má sama řídit lidské jednání na úkor amygdaly, což je samo o sobě silná káva – mají také za to, že tento proces je třeba urychlovat. Konzervativci zhruba tvrdí, že člověk je takový, jaký je, a mravně se za historicky sledovatelnou dobu nijak nevyvinul. Je tedy třeba hrát tu kartu, jakou máme, a hrát ji co nejlépe, namísto snahy o rede­ Żnici karetního balíčku.

Nemůže být úkolem tohoto textu rozsoudit podstatu řečeného sporu. Ale nelze nepoukázat na jistou míru nesoudnosti na straně těch, kteří odsuzují emocionální volbu Donalda Trumpa pro její iracionalitu a jedním dechem stejně iracionálně, v rozporu s fakty, oslavují Fidela Castra. Jako by proti své vůli dokládali, že se smrtí emocí to není tak horké, jak sami tvrdí.

---

Dále čtěte:

Trump se tvrdě opřel do Castra: Brutální diktátor, který utlačoval vlastní lid

Smutek na Kubě končí, Fidel Castro byl pohřben

---