R o z š i ř o v á n í E v r o p s k é u n i e
Evropskou unii obcházejí východoevropští žadatelé o členství. Tentokrát ne jejich komunismus, ale jeho dědictví je pro mnohé Západoevropany strašidlem. Strach mají především z těch, kdo jsou na první pohled nejslabší: malopodnikatelé, živnostníci, sezonní zaměstnanci a „modré límečky .
Čerstvé Memorandum malých a středních podniků o východním rozšíření EU, vydané Evropským svazem živnostníků, malých a středních podnikatelů (UEAPME) za podpory Evropské komise, nás v tomto ohledu nenechává na pochybách. Střešní organizace 99, osm procent podnikatelských subjektů EU, v něm poměrně jasně, byť bez číselných a časových údajů, varuje před rychlým vstupem středo a východoevropských zemí do Evropské unie. Snaží se sice vidět i obtíže, které vzniknou na naší straně, ale v první řadě však volá po přechodných výjimkách, kvótách a ochranných opatřeních, které by po přijetí České republiky, Polska, Maďarska a dalších do EU na několik let omezily volný pohyb pracovníků a na práci náročných služeb.
Strach ze zaostalosti
Západoevropští podnikatelé (a také odboráři) se paradoxně nebojí naší vysoké produktivity, technologické vyspělosti a vynalézavého marketingu, ale naší strukturální zaostalosti. Kvůli ní jsme nebezpeční dvakrát: lácí a nízkou kvalitou. Láce vadí tam, kde hraje roli naše ochota pracovat za méně peněz, to jest především u dělníků a živnostníků, kteří by měli vstupem ČR do EU získat svobodu zaměstnání, usazení se za účelem podnikání a poskytování služeb v kterékoli členské zemi. Nízká kvalita vyvolává obavy, týká-li se našich kontrolních a certifikačních orgánů, sociálních, bezpečnostně-pracovních a ekologických norem. Jejich nedostatečnost se může stát zdrojem spotřebitelsky nebezpečných výrobků, navíc konkurenceschopných svou sociálně či ekologicky „dumpingovou cenou.
Když se nízký plat stane hrozbou
Již velmi obehranou písničkou jsou obavy z přílivu laciné pracovní síly. Strach mají zejména sousedé u hranic s Východem (v Německu, Rakousku a Itálii), kde by se mohla zvýšit lokální nezaměstnanost, a tedy i výdaje na sociální účely. Tím by došlo k poklesu koupěschopné poptávky - jednak kvůli tlaku na snížení mezd a také proto, že naši pendleři a sezonní dělníci by své výdělky pravděpodobně utráceli z větší části až doma. Tyto katastrofické scénáře jsou základem „tvrdých vyhlášení některých politických sil sousedních zemí. Například v létě minulého roku bavorská CSU vyslovila požadavek uvolnění pohybu pracovních sil pro nové členy EU až od roku 2015 a tajemník spolkového ministerstva vnitra K. Schelter dokonce vystoupil s nápadem na přechodné omezení pohybu pracovních sil po dobu dvanácti až patnácti let po datu přijetí do EU. Zmiňované memorandum UEAPME je s takovými požadavky v podstatě zajedno, když podotýká, že sedmileté přechodné období, naordinované po vstupu do EU v oblasti volného pohybu pracujících Řekům, Portugalcům a Španělům, nelze brát za příklad. Tyto země totiž vstupovaly do klubu předtím, než vznikl jednotný trh EU bez vnitřních omezení pohybu, a neměly tedy tolik strukturálních rozdílů s tehdejšími členy EHS, jako mají dnešní žadatelé o vstup.
Masová migrace
Vyjdeme-li z pouhých čísel, propast vypadá vskutku hrozivě: náklady práce na osobu (včetně sociálního pojištění) představovaly v ČR, v roce 1997, v kursovém srovnání jen patnáct procent úrovně SRN a rovněž lichotivější údaj vyčíslený v paritě kupní síly nepřesáhl hranici 45 procent. Jednoduchý model berlínského Institutu pro hospodářský výzkum (DIW) přitom kalkuluje s tím, že každých deset procent rozdílu v příjmech mezi zeměmi „vypudí každoročně z chudší země 0,08-0,16 procenta obyvatel do země bohatší. I když budeme pro východoevropské kandidáty takzvané první vlny (Estonsko, Polsko, ČR, Maďarsko, Slovinsko) předpokládat v době vstupu 60-70procentní úroveň platů ve srovnání s EU, vyjdou nám touto kalkulací statisíce emigrantů. S tím koresponduje odhad Rakouského ústavu hospodářských studií (WIFO) z roku 1998, že ihned po uvolnění pohybu pracovních sil by země EU „zaplavilo až 220 tisíc uchazečů o práci z východní Evropy. U samotného Rakouska se přitom hovoří o 300 tisících nových zahraničních žadatelů v průběhu prvních deseti let po rozšíření EU.
Jakkoli je to zavádějící, tato čísla se v hlavách velké části voličů ihned převádějí do bilance národní nezaměstnanosti stylem jeden cizinec navíc, o jedno místo pro našince méně.
Není těžké něco namítnout. Obavy z masové migrace Řeků či Portugalců se nevyplnily, protože vstupem do EU získali tito „chudší příbuzní rozumnou perspektivu doma, a jak je známo, právě absence takové perspektivy je daleko větším generátorem migrace než kalkulace rozdílů ve výši platu. Zejména státy EU sousedící s novými členy nejvíce vydělají na rozšíření svobod jednotného trhu díky bezproblémové expanzi do nových teritorií. Avšak zpomalí-li zákazem migrace zvyšování nákladů práce v nových členských zemích, pouze do nich vypudí svůj volně tekoucí kapitál. Nakonec lze dodat, že zde hovoříme o „základní svobodě , o volném pohybu osob na jednotném trhu s téměř půlmiliardou spotřebitelů. Může ho přesun nějakých 300 000 uchazečů o práci rozvrátit natolik, aby ospravedlnil patnáct let druhořadého postavení jedné čtvrtiny členů?
Většina seriózních studií na dané téma všechny tyto argumenty uznává, přesto s ohledem na existující problémy s nezaměstnaností i na sociální průchodnost rozšíření EU končí doporučením zvážit středně dlouhé přechodné období. Sžíravá obava populistů a především jejich upřímně zděšených voličů z přívalu statisíců podřadně placených Čechů či Maďarů se tak nemusí zakládat na realitě, pravděpodobně však pro nás bude mít naprosto reálné následky.
Kdy budeme v EU stavět domy?
Obavy z přívalu pracovních sil jsou jen první slokou písničky, která pokračuje voláním po omezení v oblastech volného poskytování služeb a usazování se v jiných zemích EU za účelem podnikání. Důvody jsou tytéž v bledě modrém. Memorandum UEAPME varuje před velkým nárůstem konkurence, kterou rozdílná úroveň nákladů způsobí v případě, že bude východoevropským poskytovatelům služeb dána naprostá volnost hned, jak budou jejich země přijaty do EU. Předčasným otevřením trhu bude prý nejvíce postižena oblast stavebnictví a jí příbuzných řemesel. Proto UEAPME doporučuje přechodný mechanismus omezující tuto lacinou konkurenci systémem kontrolovatelných kvót a ochranných opatření.
Právě v odvětvích náročných na lidskou práci, mezi něž patří nejen zemní a stavební práce, ale například i kamionová přeprava, kde mohou Východoevropané konkurovat současným členům EU přece jenom lépe než v bankovních a pojišťovacích službách, tak hrozí další přechodné období. Ačkoli svobodu ucházet se o veřejné zakázky v zemích EU získali naši stavbaři již roku 1995 nabytím platnosti Asociační dohody ČR-ES, své západoevropské konkurenci právě kvůli láci svých stavebních dělníků ještě chvíli nezatopí. Právě u prací vykonávaných zaměstnanci firmy z nového členského státu navrhuje UEAPME ustavení propracovaného, byť dočasného systému národních kvót pro jednotlivé obory činnosti.
Svoboda usazování se za účelem podnikání, tedy otevření instalatérské nebo kadeřnické živnosti například v sousedním SRN či Rakousku, by mohla doznat omezení i prostřednictvím neúplného a zdlouhavého uznávání potřebné kvalifikace. Jedná se o problém, který existuje i mezi stávajícími členy EU navzdory uzákonění systému vzájemného uznávání dokladů o kvalifikaci. Smůla nás Východoevropanů bude spočívat v tom, že tento systém je založen na vzájemné důvěře v solidnost národních vzdělávacích systémů a zkušebních komisí. Našim titulům a výučním listům budou muset v EU teprve začít věřit. Dokud se tak nestane, budou naši řemeslníci se vší pravděpodobností nuceni podstupovat kontrolní zkoušky a praxe, než jim bude povoleno nabídnout své dovednosti Západoevropanům. Stop asociálním ničitelům přírody
Refrénem odjinud je požadavek přísného plnění všech sociálních, bezpečnostně-pracovních a ekologických standardů novými členy EU. Spadá totiž převážně do kapitoly o volném pohybu zboží, kde jsou Západoevropané sužováni obavami jiného druhu.
Na jedné straně vítají odstranění všech tarifních i netarifních bariér volnému obchodu se zbožím. V tomto ohledu je i memorandum UEAPME naprosto jednoznačné a není se čemu divit. Naše v průměru nízká produktivita (51 procent průměru EU v roce 1997) a vysoké reálné jednotkové náklady práce již v této oblasti dávno zlikvidovaly „transformační polštáře malých platů a výhodného směnného kursu. Původní domácí výroba uchazečů o členství v EU je konkurenceschopná převážně jen v polotovarech, technicky méně náročném a neznačkovém zboží. Podniky vystavěné investory ze zemí EU, které všechny zákonné požadavky dnes i v budoucnu splní, se orientují převážně na okolní a ještě východnější trhy. Odstranění celních, technických i daňových bariér obchodu tedy může západoevropským exportérům jenom prospět.
Mají-li však současní členové EU těžit ze své konkurenční převahy postavené na vysoké produktivitě, tempu inovace a propracovaném marketingu, nesmějí nováčci šidit v aplikaci harmonizovaných právních standardů. Memorandum UEAPME zde zdůrazňuje, že „ruku v ruce s uvolněním pohybu zboží je nutné aplikovat všechny evropské ekologické a sociální standardy, které mohou mít vliv na konkurenční prostředí . Nejde tudíž ani tak o zdraví spotřebitelů ve stávajících členských zemích, které může být ohroženo, začnou-li naše testovací a certifikační orgány udělovat doklady o shodě s požadavky směrnic EU výrobcům závadného zboží. V tomto případě existuje zákonná možnost vykázat nebezpečný dovoz z národního tr-hu. Jde v první řadě o takzvaný „ekologický a sociální dumping , sporný pojem, vyjadřující opět nechuť uznat komparativní výhodu způsobenou strukturální zaostalostí obchodního partnera.
Současní členové EU touží po „rovném hřišti , tedy po odstranění podstatných rozdílů v daňové zátěži a sociálním pojištění, v poskytování státní pomoci podnikům i v nákladech zaměstnavatelů na ochranu zdraví pracujících a čistotu životního prostředí. Tyto rozdíly mezi západem a východem kontinentu stále přetrvávají. Naše nižší spotřební daně lákají unijní sousedy k nákupu benzinu a cigaret. O rozdílech v nákladech práce včetně sociálních plateb již byla řeč. Neschopnost východoevropských vlád monitorovat státní pomoc poskytovanou ve formě dotací či úlev z veřejných rozpočtů je tradičně předmětem kritiky Evropské komise. Odhady investic, které bude muset soukromý sektor jen v ČR vynaložit na dosažení kompatibility v ochraně čistoty vod a ovzduší, jakož i na integrovanou prevenci omezování znečištění, se pohybují od 75 do 200 miliard korun. Finanční vyjádření požadavků na evropsky srovnatelný bezpečnostní management podniku, na úroveň pracovního prostředí a pracovního zařízení nebo na platby zaměstnavatelů do garančního fondu mezd pro případ jejich nesolventnosti se zatím vymyká kvalifikovaným odhadům.
Konkurenti z EU vidí tyto rozdíly, které nám umožňují vyrábět levněji, a jsou si vědomi i investiční náročnosti jejich vyrovnání, která jde jen na straně firem do stovek miliard korun. Nevěří však tomu, že je zvládneme do roku 2003 či 2005 skutečně investovat, a nemají důvěru v to, že naše inspekční orgány budou s to na provedené změny a jejich trvalý charakter efektivně dozírat. Poněkud výhružně pak varují, že na vysoké ochraně spotřebitelů, pracujících, životního prostředí i hospodářské soutěže budou u nových členů ihned po vstupu zásadně trvat. Jejich nesplnění může být důvodem pro odklad členství nebo jeho další omezení formou vynucených výjimek z neomezeného přístupu na jednotný trh.
Obrana před redukcí základních svobod
Nejednomu stoupenci rychlého členství ČR v EU musí z takového výčtu tuhnout krev v žilách. Zaměstnavatelé i zaměstnanci stávajících členských zemí nechtějí na naše přijetí doplácet. Líbí se jim ty svobody jednotného trhu, kde mají proti nám jasnou konkurenční převahu. Proto ani neuvažují o omezeních volnosti investic, pohybu sofistikovaných služeb nebo značkového spotřebního zboží. Naopak, v oblasti volného pohybu pracovníků a na práci náročných služeb by nás rádi zbavili našich komparativních výhod způsobených nikoli neochotou přizpůsobit se, ale náročností transformace od socialismu ke kapitalismu.
Jak se proti takovým jednostrannostem bránit? Na naší straně jsou principy rovného členství v EU i vzájemné provázanosti základních svobod jednotného trhu. Můžeme poukázat na propočty samotných Západoevropanů, podle nichž přijetím východoevropských zemí získá stávajících patnáct členů EU reálný příjem v úhrnné výši 10,1 miliardy eur. Až 33 procenty by se na něm měl podílet náš bezprostřední soused SRN. I Rakousko očekává po východním rozšíření EU nárůst HDP o 1,5 procenta, vzestup zahraničního obchodu o 2,9 procenta, a dokonce snížení míry nezaměstnanosti o 0,4 procenta. Je sice pravda, že půjde o efekty středně až dlouhodobé a může jim předcházet krátkodobá lokální destabilizace a deprese. V každém případě však těžko zdůvodní požadavky na více než desetiletá přechodná období.
Naší nejlepší obranou by samozřejmě byla usilovná a systematická práce na rychlém odstraňování přetrvávajících rozdílů. To není snadné již z principu a vzhledem ke stavu naší politiky i ekonomiky to zní jako „rada za všechny drobný . Takže nezbývá, než chystat vyjednávací strategii opřenou o hodnověrné statistické údaje a připravenou na rozumnou výměnu ústupků. Ačkoli jsme žadatelem, a tudíž v jednáních slabším partnerem, který se uchází o souhlas bohatých, máme nepochybně řadu specifických zájmů, o jejichž prosazení se lze oplátkou za dočasnou redukci našich svobod zcela legitimně pokusit. Naši bohatí předchůdci na lavici kandidátů - Rakušané, Švédové a Finové - toho pro sebe vyjednali hodně. Nejsme ve stejné pozici, ale z jejich příkladu víme, že EU umí s některými dočasnými výjimkami ve prospěch nových členů docela dobře žít. Není tudíž důvod nechat se požadavky na naše vlastní omezení jakkoli demobilizovat.
