KONCESIONÁŘSKÉ POPLATKY - Omyly vymahačů koncesionářských poplatků nekončí. Naopak: před pár dny připravil advokát najatý Českou televizí horké chvilky všem vlastníkům živnostenských listů na výrobu a opravy elektronických zařízení.
Více než 25 tisíc dopisů odeslal advokát Dalibor Kalcso živnostníkům kvůli údajnému neplacení koncesionářských poplatků České televizi. Pochybil přitom hned dvakrát. „Když má někdo živnostenský list na výrobu a opravy elektronických zařízení, ještě to neznamená, že opravuje také televize nebo rádia. Výzvu tak dostali i lidé, kteří se specializují na kalkulačky nebo zahradní sekačky,“ říká firemní poradce Jaroslav Novotný, který v uplynulých dnech řešil několik podobných případů.
Druhým omylem advokáta najatého Českou televizí byl podle Novotného úsudek, že každý vlastník živnostenského listu také skutečně podniká. Také na Profit se obrátilo několik čtenářů, kteří si kdysi zařídili živnostenský list, ale nikdy v oboru nezačali podnikat. A nejde jen o zmíněné prodejce či opraváře. „Manželka si v roce 1994 vyřídila živnostenský list na ubytovací služby. Nikdy však v tomto oboru nezačala podnikat a nepodnikala. V těchto dnech jí od právníka najatého Českou televizí přišel příkaz na zaplacení 10 tisíc korun,“ stěžuje si například čtenář Lumír Janda.
Česká televize se za omyly vymahačů omluvila. „Lidé nemusejí na dopis kvůli neplacení koncesionářských poplatků reagovat, jestliže televizory opravdu nevyrábějí, neopravují nebo neprodávají,“ říká mluvčí televize Ladislav Šticha. Ostatní nesprávně oslovení lidé – typicky vlastníci nevyužívaných živnostenských listů – však musejí podobné omyly řešit individuálně. „Po aktualizaci a zpřesnění databáze neplatičů chceme v jejich oslovování opět pokračovat,“ dodává Šticha.
Kolik poplatků?
Měsíční výše koncesionářského poplatku činí 135 korun u České televize a 45 korun u Českého rozhlasu. Koncesionářské poplatky jsou vlastně „daní za vlastnictví televizního nebo rozhlasového přijímače“ – tedy bez ohledu na to, zda skutečně sledujete Českou televizi nebo Český rozhlas. Důvody jsou zhruba dva. Jednak je dokazování v tomto případě téměř nemožné, navíc snad každý občas sleduje sportovní přenosy, které veřejnoprávní stanice nabízejí. Druhým důvodem je teorie, že na financování veřejné služby by se měli podílet všichni, přestože se dobrovolně rozhodnou ji nevyužít.
Podle zákona musí koncesionářské poplatky platit každý, kdo odebírá elektrickou energii. Povinnosti se lze nicméně vyhnout vyplněním čestného prohlášení, že v domácnosti nikdo nevlastní televizní přijímač. „Pravdivost takového tvrzení si dokážeme poměrně snadno ověřit,“ říká mluvčí Šticha.
Nepodnikající fyzické osoby platí jen jeden televizní a jeden rozhlasový poplatek nezávisle na počtu přijímačů. Ostatní osoby žijící s poplatníkem ve společné domácnosti pak už „za sebe“ nic platit nemusejí. Fyzické osoby platí jen za jednu televizi a jeden rozhlas i v případě, že žijí střídavě v několika bytech (například část roku v místě trvalého bydliště a část roku na chalupě).
Oproti tomu právnické osoby (nezávisle na tom, zda podnikají) platí v zásadě tolik poplatků, kolik mají přijímačů. Stejně tak podnikající fyzické osoby, tedy typicky živnostníci. Jestliže tedy máte ve svých provozovnách celkem 16 televizí, platíte uvedený koncesionářský poplatek šestnáctkrát. Výjimkou jsou již zmínění podnikatelé vyrábějící, opravující nebo prodávající televizní přijímače. „Ti hradí poplatek pouze z takového počtu přijímačů, kolik mají provozoven,“ potvrzuje vedoucí oddělení poplatků ČT Jiří Lípa.
U živnostníků nicméně zákon hovoří o poplatku z přijímače „používaného k podnikání nebo v souvislosti s ním“. Jestliže tedy vlastník živnostenského listu ještě nezahájil podnikání (ani neodebírá elektrickou energii), poplatek platit nemusí. Naopak jestliže jste například podnikání přerušili či ukončili, nebo se přestěhovali, měli jste podle zákona tuto změnu do 15 dnů nahlásit České televizi.
Pozor na mobily a průmyslové televize
Televizní poplatek se platí ze zařízení „technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání“ bez ohledu na způsob příjmu, analogicky to platí o zařízení umožňujícím rozhlasový příjem. Podle zákona se tedy musí platit i za MP3 přehrávač či discman (pokud umožňují poslech rozhlasového vysílání), nebo za autorádio či například televizní kartu v počítači.
Za technicky způsobilé zařízení se podle zákona považuje i taková televize, kterou si její uživatel upraví k jinému účelu. Povinnost platit televizní poplatek tak podle Lípy máte i tehdy, jestliže ve firmě používáte obrazovky výhradně k videoprojekcím či dokonce jen ke sledování vnitřního kamerového okruhu (průmyslové televize).
„Jestliže jedno zařízení umožňuje příjem jak televizního, tak rozhlasového vysílání, platí se za něj oba poplatky. Je-li rozhlasový nebo televizní přijímač příslušenstvím dopravního prostředku, je poplatníkem provozovatel dopravního prostředku,“ upřesňuje poradce Novotný.
