Potíže, se kterými si neví rady a se kterými jí nepomohli ani úředníci na katastru, má Miluna Tadičová z malé obce Vinoř u Prahy.Malý domek s parcelou u hlavní silnice koupil její otec v době druhé světové války, a to velmi výhodně. Pozemky byly totiž původně církevní.
**Potíže, se kterými si neví rady a se kterými jí nepomohli ani úředníci na katastru, má Miluna Tadičová z malé obce Vinoř u Prahy.
Malý domek s parcelou u hlavní silnice koupil její otec v době druhé světové války, a to velmi výhodně. Pozemky byly totiž původně církevní. Těsně před válkou na konci třicátých let minulého století byly přeparcelovány a prodány domkářům. Na katastru se to projevilo tak, že původní parcely vedoucí logicky vodorovně podél potoka v údolí byly rozkrájeny napříč. Tehdy nastal první zmatek, církevní půda nebyla v minulosti evidována tak přesně jako civilní a nové parcely se ne úplně přesně podařilo napasovat na původní církevní. Navíc dostaly parcely nová čísla.
Okupační němečtí úředníci, kteří přišli za války, byli sice důslední a evidenci pozemků brali z gruntu, ale vinořské parcely do konce války nestihli uvést do uspokojivého právního stavu. Pouze jim dali nová čísla, šlo tedy už o třetí přečíslování.
Po válce přišel národní správce, který ústně odsouhlasil místním usedlíkům, že jaký pozemek obhospodařují, ten je jejich. Zahrada pana Tadiče byla velká, a tak kus zůstával ležet ladem. Sousedé na něj vyváželi odpadky. Další potvrzení, které její otec dostal a které Miluna Tadičová pečlivě uschovává, je stvrzenka napsaná inkoustovou tužkou na pomuchlaný papír. Neumělá ruka tehdejšího předsedy místního národního výboru podepsala, že Tadičovi patří pozemek o uvedené rozloze a má uvedené parcelní číslo. Jenže rozloha s katastrem souhlasí jen přibližně a parcela byla v té době rozdělena na tři části s rozdílnými čísly, z nichž předseda dvě pominul.
Další doklady Miluny Tadičové pocházejí z dob socializmu, kdy se přestavovala místní silnice. Mapa ji ovšem zakresluje o pár metrůjinam, než kde ve skutečnosti je. To jí potvrdilo měření od geodetické firmy, kterou si objednala.
Otec Miluny Tadičové před pár lety zemřel a odkázal část parcely jejím dvěma bratrům a domek se zahradou určil v závěti pro ni. Určitě netušil, že jim dává danajský dar. Historie se k rodině vrací zadními vrátky. Ze zahrady část ukousli lidé, kterým bývalí sousedé prodali jejich parcelu. Argumentují pokračováním poválečného zvyku vyvážet na ni odpadky a tím pádem i nárokují část zahrady Tadičové.
„Několik let jsem se hádala na katastrálním úřadu, ale teď už nemám sílu,“ rezignuje Miluna Tadičová. Tím pro ni končí příběh o trojím přečíslování parcely, katastru a spravedlnosti. „Na právníka nemám a sama se v tom nevyznám.“
