Současná reforma jen upravuje parametry existujícího systému
Zástupci všech parlamentních stran se shodují na nutnosti provést úpravu dnešního legislativního rámce, který předjímá příjmy a výdaje veřejných rozpočtů, prioritně státního rozpočtu. Všem je totiž jasné, že nicnedělání znamená zvyšování státního dluhu, který v roce 2008 může meziročně přesáhnout 150 miliard korun. Celková částka dluhu se dnes velmi rychle blíží jednomu bilionu korun. Vyjádřeno procentuálně, jde přibližně o pět procent HDP meziročně (přitom pro přijetí eura je nutné dostat deficit pod tři procenta) a celkem o 30 procent HDP (zde je limit stanoven na 60 procent).
Je zřejmé, že nicnedělání znamená ztratit kontrolu nad veřejnými financemi a jejich krach. Neexistuje tedy jiná možnost než postupnými kroky dostat růst dluhu pod kontrolu a stlačit jej meziročně pod tři procenta HDP (to znamená přibližně pod 90 miliard korun). V této souvislosti je nutné zopakovat, že dluhy musejí být spláceny a že nyní platíme 35 miliard korun ročně jen za úroky a nejsme schopni splácet vlastní jistinu. Takže samotný základ dluhu astronomicky roste.
Řešení.
Cest, jak řešit tuto situaci, za kterou jsou bez jakýchkoli diskusí odpovědny vlády sociální demokracie od premiéra Vladimíra Špidly počínaje, je několik. Tyto vlády vytvořily stejný dluh za čtyři roky jako všechny předchozí, a to včetně socialistické éry. Dnešní vládní koalice předkládá návrh úpravy, která, bude-li přijata, dovolí sestavit státní rozpočet s kontrolovaným dluhem. Základem této úpravy je zpomalení růstu výdajů v rámci jednotlivých ministerstev a v oblasti sociálních transferů (očekávaný efekt - úspora 40 miliard korun). Na druhé straně jsou upravovány daně a jejich sazby. Přímé daně se snižují a část těch nepřímých se zvyšuje. Nicméně složená daňová kvóta i nadále zůstává na stejné úrovni 34 procent k HDP a bude se snižovat jen velmi pomalu. Z tohoto ukazatele je zřejmé, že na plátce daní a zároveň spotřebitele bude dopad neutrální až mírně pozitivní a u neplátců (především důchodců) bude nutné valorizací příjmů zachovat životní úroveň.
Příprava.
Občané by se právem mohli ptát, kdy opravdu budou reformovány veřejné finance. Taková reforma vyžaduje dle mého názoru přípravu minimálně v délce jednoho roku a cílem by mělo být zjednodušení celé daňové soustavy včetně zákona o účetnictví. Klíčové je nalézt odvahu zrušit velmi rozsáhlý soubor výjimek, odpočitatelných položek, stanovení daňového základu podle nového účetního předpisu. Teprve poté bude důležité nastavit jednotlivé daně a jejich sazby. Podporoval bych, aby daně z příjmů byly nastaveny na úrovni deseti procent daňového základu. Pro malé podnikatele a živnostníky zavést paušální náklady na úrovni 80 procent. Sjednotit zatížení pracovníků a živnostníků - a tím jejich postavení zrovnoprávnit - a DPH na patnáct procent (i přes tlak na ceny potravin, léků a tepelné energie). Pro tento krok existují vhodné podmínky - jsme zemí s minimální chudobou, s nízkou inflací a s dobrým růstem ekonomiky.
Daně.
Místo daní z nemovitostí bych zavedl infrastrukturální daň. Platil by ji každý občan obce, ve které je trvale hlášen. A příslušná obec by ji mohla v rozmezí deseti procent upravovat. Kapitálové výnosy by byly rovněž zdaněny deseti procenty, a to především proto, aby se například akcionář rozhodoval, je-li pro něj výhodnější odčerpat dostupné zdroje, nebo je reinvestovat.
Spotřební daně by měly odrážet vzácnost nebo škodlivost některých produktů.
Výdaje.
Na straně výdajů je nutné zvýšit podíl na investice a stabilizovat ty na spotřebu (mzdy a provozní výdaje). V této souvislosti je třeba zavést urychleně elektronický informační (servisní) systém, a tím snížit potřebu lidské práce - takový, ve kterém pasivně se chovající nezaměstnaný bude finančně penalizován. Sociální systém nastavit tak, aby potřební nebyli trestáni, ale sociální dávky nemohly být jednoduše zneužívány. Klonil bych se k systému negativní daně. To by přineslo dvojí efekt. Občan by byl motivován k práci a přiměřeně kontrolován. Sloučením částí finančních úřadů a úřadů sociální správy by se také ušetřily nemalé prostředky. Tyto úspory by měly být přesunuty do oblasti školství, obrany a bezpečnosti. Nemocenské pojištění, které doposud vybírá od zaměstnanců a zaměstnavatelů stát a následně je nemocným vyplácí, bych odstátnil. Každý pracující (pouze on) by se mohl pojistit například u zdravotních pojišťoven na nemocenskou, a to dle svého svobodného rozhodnutí.
Penzijní systém.
Nakonec zbývají dva velké projekty. Jde o penzijní systém a o financování zdravotnictví. Průběžný systém financování penzí je dlouhodobě neudržitelný, a proto již dnes se prodlužuje odchod zaměstnanců do důchodu. Pracovat do 63 nebo do 65 let však není tak jednoduché - závisí, v jakém oboru a v jakých podmínkách pracovník pracuje. Proto je nutné zavést minimálně kombinovaný systém, kdy část bude hrazena z průběžného systému a nemalá částka bude čerpána z toho spořicího (dnes již tyto produkty mnoho občanů využívá).
Zdravotnictví.
Zdravotnictví spolyká libovolně velkou částku. Pacienti vyžadují vysokou úroveň vyšetření a léčby, což je pochopitelné. Lékaři a zdravotnický personál požadují kvalitní vybavení a solidní mzdové ohodnocení - i to je pochopitelné. Pokud je však příjem financí do systému omezený, pak výdaje nemohou být neomezeny. Nalézt vnitřního regulátora je velmi složité, a proto jako regulační minimum je možné vnímat zavedení poplatků za služby nezdravotnického charakteru, což by mělo být pochopitelné. Dalším regulačním prvkem musí být činnost zdravotních pojišťoven, kdy její klient je jí „opečováván a svěřován“ do rukou kvalitních smluvních lékařů. To například znamená, že ne každý lékař musí mít automaticky smlouvu se zdravotní pojišťovnou.
Přínos projektu.
S tímto projektem nemusejí všichni souhlasit. Pokud existující systém nahradíte novým, bude chvíli trvat, něž si na něj zvykneme. Musí však v krátkém čase vyhovovat všem poctivým občanům.
Přínosem takové reformy by bylo průhlednější účetnictví a jednoduché daňové předpisy s nízkou sazbou, což by přilákalo mnoho zahraničních podnikatelů a investorů. Na druhé straně by se omezila snaha snižovat uměle, až nekale daňový základ u podnikatelských subjektů. Tím by se vyrovnával propad výběru daně z příjmů při dnešních sazbách. Ubylo by administrativy a státní kvalifikovaní zaměstnanci by mohli přejít do soukromého sektoru. Při zamezení zneužívání sociálního systému a při zavedení nového důchodového systému by se nezvyšovaly tyto státní výdaje a postupně by se měnil poměr investičních prostředků k spotřebním. Tím by se zrychlilo nejen financování potřebné infrastruktury, ale také by například více financí mohlo být použito na vybavení škol a nemocnic.
Nebezpečné důsledky.
Kdyby se mohlo konat k takovémuto projektu všelidové hlasování (zdá se, že sociální demokraté nic jiného nyní neuznávají a vlastní názor nezveřejňují), pak jsem přesvědčen, že by občané volili kladně. V publikaci Konzervatismus pro 21. století jsem uvedl, že široký kompromis není cestou vpřed, jak se mylně někteří domnívají, ale stagnací. Dnešní vládní koalice je tou proti sociálně-komunistickému uskupení, programově však má jen velmi málo společných prvků. Proto je navrhována jen nezbytná úprava parametrů současných daňových, sociálních a zdravotních systémů, a opravdové reformy se nedočkáme. Pokud se však nepřijmou nezbytné úpravy zákonů, pak se můžeme dočkat velkých problémů a následně se k politické moci mohou dostat krajně vyhraněné strany. To si demokratické strany musejí uvědomit.
